A protože těhotenství prý prožil poměrně v pohodě, tak se rozhodl rovnou podělit o to, jak probíhal jeho porod. Tedy porod jeho dcery.
S jedním porodem mám zkušenosti – muž jsem také, tak jsem rozhodl poradit těm méně důležitým – tedy mužům, jak přežít příchod potomka na svět.
Co nakoupit:
Nevím, jak to probíhá u normálních lidí, mně se ale kazí cokoliv, na co sáhnu. Program na nedělní ráno byl jasný. V 8 ráno budíček, odjezd do Drážďan kde se nakoupí poslední nezbytnosti pro malou a večer se mělo jít do kina na superhrdinský film.
Jo zkazilo se to.
Asi v půl třetí ráno mě vzbudila žena. Podíval jsem se na hodinky a zjistil kolik je. Informoval jsem tak ženu o tom, že není osm hodin ráno, a že takhle brzo by do Drážďan jel jen blázen a opět jsem usnul.
Pak jsem byl vzbuzený znovu. Žena mi oznámila, že jí bolí břicho. Řekl jsem jí, ať si vezme prášek a usnul podruhé. Po pěti minutách jsem byl probuzený potřetí a byla mi předaná trochu nervózněji informace o tom, že ženu bolí břicho moc. Ještě v noci jsem zavolal rodinnému kamarádovi – porodníkovi. Řekl, že to nic nebude, ať si žena vezme prášek, ale jestli chceme, ať si sjedeme do nemocnice pro jistotu na kontrolu.
Jeli jsme do nemocnice. Pro Jistotu. Na kontrolu. Mimochodem doporučuji mít připravenou písničku Vítací od Tata Bojs. Ženy v agóniích porodních bolestí to sice nevnímají, ale je vtipný jet do porodnice a pořád ve smyčce poslouchat: „Ahoj děti, pojďte se nám narodit…“
V porodnici jsem hrdě nakráčel mezi dveře a stejně hrdě jsem byl vykázán do čekárny. Prý moc koukám na americké filmy. Bylo vedro a tak jsem si otevřel – konečně – knihu o tom jak se mám jako otec na porod připravit. No jo no, říkal jsem si pořád, že je dost času na to, to začít číst… Konečně si tak můžete z výše přiloženého seznamu škrtnout jednu položku. Zjistil jsem, že knihy o porodu pro otce jsou hloupé a nezáživné – přeskočil jsem na to důležitý a za deset minut si to přečetl. Rada pro otce! Nečtěte tyhle věci. Je to zbytečný ani to důležitý není důležitý. Otevřel jsem si tak povídkovou knihu a četl a četl. (další možnost škrtnout položku ze seznamu) Mezitím jsem si ani nechtěl představovat co se děje za dveřmi. Byl jsem si dost jistý, že tam jsou divné přístroje a udělátka, ženy řvou, stříká tam všude krev a tak.
Když jsem se dostal do poloviny knihy, začal jsem chladnokrevně uvažovat. Zavolal jsem ženě, ať mi zavolá při případné změně a šel jsem se prospat do auta. Náhodou jsem byl po nějakých nočních čekačkách a tak jsem v autě měl jak spacák, tak polštářek! (další dva body ze seznamu) Okolo šesté hodiny ráno mi zazvonil telefon. Žena prý rodí! Vzrušením jsem ho málem upustil. A čekal, že to za deset minut zfouknem a přivezu si domu dalšího člena domácnosti.
Ne, mezi dveřma jsem ženě předal tašku a jel domů. Prej mi včas zavolaj. Žena navíc stejně potřebovala nějaký věci z domova (viz kapitola z knihy o porodu s názvem Taška do porodnice – říkám, ty knihy jsou na nic…) a tak jsem prostě jel. Dal jsem sprchu a na dvacet minut se natáhnul. Spát už nešlo. Zavolal jsem kamarádce a jel na vejce benedikt – na to se vám hodí kavárenský průvodce (seznam!). Jste chlapi – trpět nemusíte, tak si to koukejte udělat hezký.
Když jsem dojedl, jel jsem zase do porodnice – volali. Četl jsem ženě Hru o trůny, ale hrozně vyrušovala. Navíc moc neposlouchala… Pak přišel doktor a dělo se to co jsem si četl v té knize o porodu, jen to vypadalo a probíhalo dost jinak. Jak říkám – nečtěte to.
Co je ale důležitý vědět – pokud jste chlap a budete u porodu – nejspíš vás vyzve sestra, abyste ženě (pokud budu hyperkorektní – tak těhotnému člověku) tlačili zezadu do hlavy, vždycky když sestra dá pokyn.
Takže! Pokud tam přijdete a nebudete mít natrénováno (viz seznam), bude to trapný – stačí asi cvičit bicák, možná střed těla.
Za druhý – nestěžujte si pak kamarádům, že to bylo hrozný a že vás z toho bolí ruka… Vůbec pro to nemají pochopení. Bůh ví proč…
Zbyly tyčinky co? Ty se můžou hodit kdykoliv během dne i noci…
Mimochodem. Ten superhrdinskej film jsem si pustil až po půl roce. Nebyl dobrej… Neměnil bych.
A příště se zamyslím nad talentem dětí k sebedestrukci.
Jo a jsem si vědom, že píšu o svý dceři a až to jednou bude číst, nemusí se jí to líbit. Přemýšlel jsem jak z toho vybruslit. Prima ŽENY tak za každý článek pošlou příspěvek na charitu (rozumějte místo honoráře pro mě). Má to hned dva důvody: 1) Zlepším si karmu. 2) Až to bude jednou Laura číst a dozví se, že vlastně pomáhala, mám šanci že mi nezlomí ruku.
První příspěvek jde na Lékaře bez hranic a Laura bude ráda, když si o nich něco zjistíte.
Pracuji jako reportér a moderátor Krimi zpráv na Primě. Předtím jsem měl několikaletou praxi na podobné pozici v jiné televizi. Již od malička mi šlo, na co jsem se podíval. V hodinách výtvarné výchovy se na má díla chodily ostatní děti dívat a učitelka tvrdila, že to dělám schválně. Jako jediný ze třídy jsem tak měl na vysvědčení z výtvarky trojku.
Zpíval jsem ve sboru, dokud se nedostavila puberta - v té době jsme měli na dveřích několikrát rozbité vejce od sousedů. V páté třídě jsem utrpěl třídní důtku. Velmi jsem vyrušoval a za to jsem musel často psát různé texty za trest. Nejdříve jsem tupě opisoval věty, poté jsem musel psát slohové práce. Časem jsem se ve slohu za trest tak vypracoval, že jsem na střední škole převzal vedení školního časopisu. A to mě nasměrovalo k mé nynější práci. Jo a posledních jsem 10 měsíců jsem hodně pyšný táta! (Foto: Lenka Hatašová)
