STRACH: Proč se pořád něčeho bojíme?

Když jsme byli malí, nebáli jsme se života. S postupujícím věkem se mnohé mění – uzavíráme se do sebe, chybí nám skutečná touha a místo ní se nám v hlavě usazuje strach. Terapeutka Pavla Štěpničková umí pracovat s pravou mozkovou hemisférou, která nám umožní vzkřísit naše možnosti, odvahu a radost.

Z čeho mají lidé a třeba i vaši klienti nejčastěji strach?

Nejčastěji se bojíme něčeho nového, neznámého, nejasného. Někde uvnitř sice toužíme po nových věcech, ale čím jsme starší, tím hůř jsme schopni podléhat novým impulzům, výzvám, máme strach plnit si i vlastní přání. Nevidíme svůj potenciál.

Je dnešní doba víc stresující než minulost?

Naše současnost je více než jakákoli jiné doba v minulosti zaměřená na slova, logiku, preciznost, racionalitu, na hledání podrobností a detailů, na hledání jistých odpovědí. Jako bychom se vyčlenili z celku, odstřihli od smyslového vnímání, od intuice, vnitřní radosti, od sebe sama. Místo soustředění na vlastní radost, pocity, na své tělo, díváme se stále víc na věci kolem sebe a nehledíme dovnitř.

Když jsme byli děti, nebáli jsme se svých snů a přání, nebáli jsme se budoucnosti. Jednak jsme byli mnohem lépe spojeni s něčím, co nás přesahuje, můžeme tomu říkat třeba Zdroj, jednak jsme nad sebou obvykle měli dva bohy, kteří nás chránili, vymezovali náš prostor, zázemí a zajišťovali bezpečí: tatínka a maminku. V dospělosti bychom si místo milujících rodičů měli představit cosi, co nás chrání a vede nás.

A opravdu nás něco chrání a vede?

Jsem si tím jistá. Svět, jaký známe, má mnoho tváří a spoustu z nich musíme ještě objevit. Už i v kvantové fyzice se mluví o „nelokálním vědomí“ a vědci se snaží definovat „Boha“ .

Existuje něco, co nás přesahuje. Rozhodně se to ale nedá popsat jednoduchými tvrzeními o tom, že to, co si myslíme, se jistě stane, nebo že každá nemoc má psychickou příčinu. Tak jednoduché to není.

Vaše praxe je postavená na práci s pravou hemisférou, proč je tak důležitá?

Náš mozek je rozdělený na levou a pravou hemisféru. Levé hemisféra vnímá detail, je sídlem rozumu, vědomí, řeči, vnímá lineární čas, je velmi konzervativní, klíčovými sovy jsou kontrola a plánování. Pravá hemisféra je zaměřená na celek, pracuje se smysly, je otevřená, vnímá především prostor, vnitřní i vnější, a přítomný okamžik. Je spojená s podvědomím. Je sídlem intuice, obrazového vnímání a našich instinktů. Jak už jsem zmínila, to, jak žijeme, podporuje levou hemisféru, na pravou zapomínáme, nerespektujeme ji.

Levá jasně vítězí. Důkazem toho je neustálé „žvanění mysli“. Naše mysl nám nikdy nedá pokoj, pořád promítá staré příběhy, často ukazuje, co jsme udělali špatně, stále nás otravuje nějakými návrhy a stokrát probírá všechny možnosti, hledá nejbezpečnější cestu.

Není dobré jít nejbezpečnější cestou?

Současná nebezpeční už dávno nejsou jako v dávných dobách. Naše tělo není schopno rozlišit, zda máme strach z útočícího medvěda, nebo ze řvoucí šéfky. Reaguje stejně na obavu, že nebude co jíst, jako na obavu, že nesplatím hypotéku. Mnoho lidí nese v podvědomí pocit neustálého ohrožení – že přijde o práci, nesplatí půjčku, nezvládne nával povinností.

Naše levá hemisféra nám v hlavě vytváří scénáře budoucnosti a většinou nebývají moc optimistické. Nové věci pro nás pak logicky nejsou výzvou, ale obavou.

Proč jsme tak úzkostliví?

Hodně nás ovlivňuje výchova. Když jsem jako dítě chtěla udělat něco neobvyklého, náročného nebo riskantního, rodiče mě zrazovali. A když se mi to skutečně nepovedlo slyšela jsem: vždyť jsme ti to říkali, to máš pro příště! Více či méně zjevně tak své děti vychovává většina rodičů. Místo abychom se nechali unášet proudem života a dobře kormidlovali, pádlujeme proti proudu nebo do stojatých vod, o nichž si myslíme, že v nich najdeme bezpečí. Jenže život nejde tak, jak jsme si plánovali, jde samovolně, neovlivnitelně, spontánně.

Máme se vzdát plánování?

To neříkám, jen možná nebýt tak urputní. Žijeme v dostatku, vlastníme mnoho věcí, ale ve skutečnosti nevíme, po čem skutečně toužíme, nevíme, co nám udělá opravdovou radost. Spousta lidí odpojených od sebe se cítí ztraceni, nemají žádnou touhu, nevidí smysl.

Jak se zase naladit na život, na sebe, zastavit „žvanění mysli“?

Bude to znít banálně, ale chodit do přírody, vnímat svoje pocity, vnímat svoje myšlenky, tříbit smysly, poslouchat tělo, chodit na jógu, na relaxace, meditace.

A jde to lehce?

Pokud někdo chce projít opravdu hlubokou transformací, měl by si najít vhodného terapeuta, průvodce. Já věřím v meditaci se zvukem bubnu, proto je sama dělám. Mnoho lidí mi řeklo, že při jemné meditativní hudbě se neumí ponořit do sebe. Šamanský buben má silný zvuk, nekompromisní rytmus, nenechá prostor myšlenkám.

Jaký strach jste překonala vy?

Od dětství jsem měla strach z koní, a přitom velkou touhu na nich jezdit, být s nimi, pečovat o ně, mít koně. Teď mám klisnu a volný čas bez ní si nedokážu představit.

Takže touha nám ukazuje, co správné, i když z toho máme strach?

Ano.

A co když nemáme ani touhu, jsme bez snů a bez tužeb?

Touhu je potřeba hledat. Bez touhy se nám nic otevře, žádné dveře našich nekonečných možností. Pokud nemáme touhu, musíme zkoušet, co nás baví, a když při tom zkoušení zažijeme něco hezkého, ten prožitek budeme chtít zopakovat – to je základ touhy. Někteří mí klienti mají zvláštní prožitky při meditacích, jsou si jimi jistí – a ta jistota, že zažili něco mimo pravidla, mimo plánování, může postupně přesvědčit i naší levou hemisféru. Měli bychom sbírat okamžiky, kdy víme, že se nás dotkla prozřetelnost, chránit si je a považovat je za zkušenost do budoucna.

Mgr. Pavla Štěpničková: „Ve své soukromé praxi nabízím mimo jiné meditace a individuální terapii s použitím šamanských technik, kterou vnímám jako jedinečnou možnost pro ‚přeladění‘ osobnosti a cestu k radostnějšímu pohledu na svět.“

www.osobniterapeut.cz

Ivana Králová