Z deníku koučky: Je láska chemie, nebo záležitost srdce?

Existuje láska, nebo to je pouze chemická záležitost? Jak nám láska zamotává život? Dokážeme se opravdu zamilovat? Jsou lidé, kteří se nikdy nezamilovali? Jak probíhá zamilování?

Prožila jsem za svůj život hodně lásek a zamilování, ale lásku na první pohled jsem zažila pouze dvakrát. Vždy to byla rychlá reakce plná emocí. Poprvé to byla ještě dětská láska, která však přerostla v pevný vztah a časem následovala svatba. Náš vztah byl nicméně plný emocí, rozchodů, zvratů... To, že jsme se k sobě nehodili, jsem možná věděla už od začátku, přesto jsem věřila, že naše láska vše překoná. Nepřekonala, po letech plných hádek, kdy jsme jeden druhému ukazovali, jak se k sobě nehodíme, přišel rozvod a já přestala na lásku věřit. Osud mi však chvíli poté přinesl druhou osudovou lásku na první pohled a opět to byl pestrý koktejl plný emocí a beznaděje. Tentokrát jsem už byla poučená z té první a snažila se vyvarovat chyb. Svůj odstup jsem si držela asi měsíc, pak jsem jí ale propadla. Vzpamatovala jsem se, až když mi zlomila srdce! Další lásky už nebyly ty na první pohled, přesto byly také důležité. Možná jsem už dospěla a ke každé lásce se stavím více rozumem než srdcem.

Člověk, který prošel v životě nejednou zkušeností a prožil si i velké zklamání, se k počáteční zamilovanosti staví opatrně. Přesto ani takový člověk se jí neubrání, i když se snaží své pocity potlačit. Vyzrálejší člověk prožívá zamilovanost se stejnou intenzitou jako ten mladší. Rozdíl je spíše v jejích fyzických projevech a v počátečních obavách, které jsou důsledkem zkušeností. Vždy záleží na našem osobním rozvoji a ochotě růst v oblasti partnerství, naučit se překonávat vnitřní překážky. Smysluplný vztah je naplněním více faktorů. Jedním z nich je možnost mluvit s partnerem o svých snech, hodnotách, aktuálních starostech a prožívat upřímnou komunikaci plnou důvěry a lásky.

Jak vypadá zamilovanost v našem mozku?

V období, kdy se zamilováváme, náš mozek vyhodnotí, zda protějšek zapadá svým chováním, postojem, vzhledem do určitého vzorce, který jsme si vytvořili. Pak přichází na řadu produkce fenyletylaminu, noradrenalinu, oxytocinu, hormonů a neurotransmiterů, které vytvářejí zamilovanost. Tyto složky nám pomáhají vidět na partnerovi jeho dobré stránky a potlačit v mozku centrum kritického myšlení. Nehodnotíme jeho povahové rysy a soustředíme se jen na příjemné a pozitivní vjemy. Přehlížení negativních stránek partnera netrvá však věčně. Za rok až dva z pestrého koktejlu hormonů vystřízlivíme.

Obecně nás přitahují lidé, kteří mají rozdílné povahy a doplňují nás v tom, co postrádáme. Dalším důležitým faktorem je sdílení společných hodnot, ideálů a zájmů, abychom se s nimi cítili dobře. To druhé začínáme kolikrát vnímat až po odeznění chemické reakce zamilovanosti, když jsou naše počáteční potřeby naplněny.

To, co nás na začátku tak silně přitahovalo, bylo to, co nám chybělo. Jeden druhému v průběhu zamilovanosti předáváme, co nám nejvíce chybí a přebíráme pozvolna charakterové rysy svého protějšku. Čím větší rozdíly, tím více jsme na začátku jeden k druhému přitahováni. Po naplnění našich potřeb najednou zjišťujeme, že to, co nás na partnerovi nejvíce přitahovalo, nám nyní nejvíc vadí. Když postupně odezní zamilovanost, má člověk na výběr. Je pro něj jeho partner stále nejbližším člověkem? Pokud tomu tak je a zůstává s ním i nadále, pak můžeme mluvit o lásce.

I přesto, že nás láska možná “oslepí“, není nutné se jí bát. Důležité je uvědomit si, že to, co nám na partnerovi vadí na prvních dvou schůzkách, vzápětí pomocí zamilovanosti zapomeneme. Svého partnera vidíme jen v „růžových barvách“ a před kritizujícím okolím ho bráníme. Ptejte se partnera na první schůzce, jaké jsou jeho hodnoty, cíle, záliby a porovnejte je s vaším pohledem na život. V případě, že máte podobné názory a umíte si představit život vedle takového člověka, jděte směle do vztahu. V opačném případě se rozhlédněte někde jinde.

Syndrom Romea a Julie

Zvláštní případ je člověk, který se hluboce zamilovat nedokáže, a přesto hledá celý život svoji celoživotní romantickou lásku.

Znáte příběh vztahu milenců z Verony? V psychologii se uchytil termín „syndrom Romea a Julie“. Muž nebo žena, kteří jím trpí, se nezdravě upínají na zidealizovanou představu romantické lásky. Takový člověk stále hledá nové ideální vztahy a není schopen svůj současný vztah rozvíjet a transformovat. Nepřipustí, že vztah má určité fáze a zákonitosti a zajímá ho pouze jeho představa romantické lásky. Touží po věčné zamilovanosti, a tak přechází z jednoho vztahu do druhého. Takový člověk se může zamilovat i vícekrát v průběhu několika měsíců, ale o opravdové zamilovanosti se nedá hovořit!

Položte si následující sebekoučovací otázky:

• Uvědomujeme si, co opravdu od vztahu očekáváme?
• Co partnerovi můžeme nabídnout?
• Máme společné sny a cíle? Díváme se na svět stejným pohledem?

Nebraňte se zamilovat, i když je to dvousečné – krásné a šílené zároveň, přesto to stojí za to! Láska je droga a přináší úžasné pocity. Mimo jiné dokáže pozitivně transformovat mozek. Naučte se lásku rozdávat nejen svým partnerům, ale i sami sobě. Láska je především velká hodnota, kterou v sobě neseme celý život a na jeho sklonku pak máme na co vzpomínat.

Přeji vám co nejvíce láskyplných zážitků.

Vaše Šárka

Šárka Vávrová, Foto: Robert Tichý pro časopis Moje psychologie