18. ledna 2017 14:00
Martina ČerňanskáKdyž máte čtyři křížky na krku a k tomu jste dostala kopačky!
Věk pokročil, vaše já v lecčems zmoudřelo a životní nadhled máte v kapse. Možná byste měla co oslavovat, ale na místo toho všeho se propadáte do deprese velké jako Brno? Ten prevít, kterého jste po dobu spokojených let po boku nazývala manželem, prostě chytil druhý dech a odešel za mladší?
Zatímco vy jste zůstala sama se šrámem na srdci, s podlou zradou v mysli a s pustošivým strachem z toho, že možná už zůstanete napořád sama?
„Když jsem prokoukla manželovu lest, že místo nočních směn v zaměstnání má ty záletné, myslela jsem, že mě raní mrtvice. Doufala jsem, že si odskočil pro trochu toho pestřejšího sexu za mladou kočkou, ale to jsem ještě netušila, že ona s ním navíc čeká miminko. O to víc jsem trpěla, protože mně roli matky osud nedopřál. Ještě než lékaři řekli jasný ortel, ptala jsem se ho, zda dokáže žít s vědomím, že děti nikdy mít nebudeme. V tu chvíli se mi koulely po tváři slzy jako hrachy a on mi řekl, že jediné, na čem mu skutečně záleží, jsem já. Jenomže teď, v mých šestačtyřiceti si to ráčil rozmyslet,“ svěřuje se Jana, která netuší, co teď bude s jejím životem a jak nám sama přiznala, tak se v tom pořádně plácá.
Zvládají ženy po čtyřicítce rozchod líp, nebo je to ještě horší?
Každá životní dekáda má něco do sebe, zatímco v něčem můžeme počítat s plusy, tak v jiném zase s minusy. Pokud mladá žena dostane kopačky, vesměs přijde o iluze. A co si budeme povídat, takové prozření z růžového snu s tvrdým dopadem na zem umí být poměrně zdrcující. Ale zatím se nevzdává a vyráží zase na lov s poměrně vysokou šancí na úspěch. Třicítky naopak prahnou po tom začít hnízdit, a tak mermomocí hledají lásku až tak urputně, až svého muže zastraší, romanci je konec a díky věčnému stresu, co je pronásleduje, jdou mnohdy z jedné náruče do druhé.
Za to ženy po čtyřicítce mají řekněme splněno. Děti vylétly z hnízda, kariéra mluví za vše, a když manžel zahlásí stopku, tak je to sice možná konec nějaké životní etapy, ale určitě ne života jako takového. Což mimo jiné potvrzují i slova čtenářky Luisy.
„Byla jsem vždycky za hodnou a až moc úslužnou ženu. Když mi dal drahý jasné sbohem, chvíli jsem byla na prášcích, zato dnes cestuji, užívám si vnoučat a hlavně jsem zase zamilovaná. Nemusím řešit to, zdali s ním zůstanu, budu s ním mít děti a jestli vůbec zvládneme umořit dluhy kvůli hypotéce. Žiju dneškem, lítám si po světě, chodím cvičit a nechybí mi vůbec nic. Nepoddávejte se tomu a udělejte jedno nejlepší rozhodnutí ze všech – chtějte být zase šťastná,“ vysvětluje Luisa Vránová.
Všechno chce svůj čas
Závěrem lze říct, že rozchod bolí vždycky, ať už je nám pětadvacet, třicet nebo klidně padesát. Vždycky se nám na tu chvíli, než pomine prvotní šok, zboří dosavadní svět, ale později zub času ztupí ostří bolesti a my vidíme realitu zase v růžovějších barvách.
Ať to byl David, Radim nebo Marek, kdo vám dal kopačky, tak věřte, že jakmile tu zradu spláchne vodopád slz, tak není zrovna ideální zavírat dveře před novou láskou, nýbrž to zase po čase zkusit znovu. Ten váš totiž krouží kolem, tak na něj spiklenecky mrkněte, ať ví. :)
-lz-