Z deníku koučky: Partnerství jako kompromis!

Ve většině případů nás do partnerství přitáhne člověk, který má opačné vlastnosti, protože to je pro nás tím pověstným „jiskřením“ ve vztahu. Co nás může ve vztahu překvapit? Je dobré partnera ve vztahu znevažovat a kritizovat? Jak se projevujeme ve vztahu po nějakém čase?

Do partnerství vstupujeme většinou s někým, kdo není stejný jako my. Naopak nás fascinuje člověk, který má opačné vlastnosti nebo umí něco, co my neumíme. To, co nás však na začátku přitahuje, a dokonce nám přináší do vztahu pověstné „jiskření“, se za čas stává překážkou vztahu a konfliktem mezi partnery. Naše vzájemná odlišnost se projeví především po odeznění „hormonálního koktejlu“, kdy máme potlačené centrum kritiky. V této fázi vztahu se projeví všechny naše odlišnosti a je jen na nás, zda naše odlišnost je pro nás zásadní nebo s ní můžeme ve vztahu pracovat. Nejlepším řešením je partnerovu odlišnost přijmout jako možnost, jak se ve vztahu nenudit, a vnímat to jako skutečnost, která vztah okoření. Je lépe být stále k sobě přitahováni, než spolu žít jako dva sourozenci.

Milovat neznamená podřizovat se tomu druhému

Na začátku vztahu by si každý měl uvědomit, že partnera nelze změnit, protože na něho budeme působit, nebo pochopit, že jeho negativní vlastnosti jen tak neodejdou, naopak že se mohou stupňovat. V případě tolerance u obou partnerů se však může najít střední cesta, kde bude každý spokojený. Často se na začátku vztahu stává, že jeden z partnerů podlehne strachu ze ztráty milovaného partnera a celý svůj život mu podřídí. Změní své zájmy, koníčky, nemá čas na své přátele. Chybně se tak domnívá, že když se přizpůsobí a tím potlačí svou identitu, žije život někoho jiného, že ho partner neopustí. Zapomíná tak na to, že láska je o tom milovat toho druhého především takového, jaký doopravdy je. V takovém vztahu se přetvařujeme, a jedná se tak o nevyrovnaný vztah.

Když žijete partnerův život...

V mém životě byly také etapy a vztahy, kdy jsem se podřizovala svému partnerovi. Naštěstí to vždy bylo jen dočasné a svoji závislost jsem si brzo uvědomila. V jednom vztahu se mému příteli líbila auta a jejich úpravy, často jezdil na automobilové závody. Nikdy mě auta nezajímala a hlavně nikdy jsem se žádného automobilového závodu neúčastnila a vím, že to nebylo to, co bych vyhledávala. S ním jsem však objížděla různé závody a kupovala si časopisy o autech a společně jsme jezdili na srazy, které s tím byly spojené. Vydrželo mi to rok, pak jsem ze svého „hormonálního koktejlu“ procitla a záliba, která se mnou neměla nic společného, se úplně vytratila. Nedávno jsem od něj dostala SMSku, kde nechápal, jak jsem se mohla tak změnit a kde že je ta stará Šárka. Nezměnila jsem se, byla jsem vždy stejná, jen jsem byla zamilovaná a na chvíli jsem ztratila svůj život a žila ten jeho. Vlastně jsem v něm nebyla vůbec šťastná, právě protože to nebyl můj život. Měla jsem si ponechat své koníčky a tolerovat ty jeho. Možná tak bych zůstala sama sebou a byla šťastná.

V dalším z navazujících vztahů jsem ještě stále úplně nechápala, že si musím zachovat svůj život a zase jsem začala žít partnerův život. Můj přítel byl vášnivým turistou a chodil na dlouhé a náročné pochody, které jsem absolvovala s ním. Miluji sport, ale po pravdě, ráda se na ten sport odvezu autem. Nebaví mne chodit dlouhé procházky a už vůbec nejsem turistka. Vlastně moje chození vždy musí mít konkrétní účel a cíl a jen tak se hodiny procházet po horách mě nenaplňuje.

Přesto jsem s ním absolvovala mnohakilometrové pochody a neuměla jsem říct, že už jít nechci. Určitě mi to neuškodilo, ale raději bych si šla někam zabruslit na inlinech nebo zahrát tenis. Probrala jsem se po čtyřech měsících, když mne vzal do prodejny bot a chtěl mi koupit vhodné boty na plánovanou dovolenou v Himálaji. U nakupování mi vysvětloval, že si s sebou můžu vzít jen 20 kg oblečení do batohu a musím mít vhodné boty. Když jsem si sama sebe představila s batohem na zádech, jak pochoduji po Himálaji, tak jsem málem omdlela a udělalo se mi zle. Došlo mi, že jsem někde, kde být nechci, a že žiju život, který nechci!! Prohlížím si boty, které bych si nikdy nekoupila. Přiznala jsem si konečně, kdo jsem a vysvětlila jsem mu, že můj sen je žít na ostrově v Karibiku a denně běhat po pláži nebo plavat v teplém moři se zapadajícím sluncem na obzoru. Určitě nechci pochodovat po Himálaji a tahat s sebou batoh věcí. Nesnáším stanování a spaní pod širákem a naopak miluji luxusní hotely a každý den sprchu nebo koupel. Aktivní dovolená pro mě v žádném případě není chození po horách. Jediné, co jsem ochotná absolvovat, jsou hory v zimě v hotelu a spojené s lyžováním.

Už nechci být nikdo jiný a přestala jsem se stydět za to, kdo opravdu jsem a co chci. Někdy v minulosti mi totiž jeden z mých partnerů řekl, že se chovám jako rozmazlená princezna. Snažila jsem se tak nechovat a ukázat, že je to jinak. Chci žít svůj život a chci být sama sebou, a jestli to vypadá, že se chovám jako princezna, tak mi to je jedno. To bylo moje rozhodnutí, které jsem učinila po rozchodu s „turistou“. Od té doby se snažím svůj slib, který jsem dala sama sobě, plnit a v partnerství si zachovat sama sebe a svůj život a líbí se mi to!!

Domluvte se včas

Problém nastává i v případě, že nekomunikujeme a partnerovi nevysvětlíme, co nám vadí. Partner odhazuje své svršky všude po bytě a my trpíme, ale přesto mu nic neřekneme. Opět se bojíme ztráty partnera nebo nechceme působit hystericky. Jenže jaký vztah si vytvoříme na začátku, takový ho budeme mít i v budoucnosti. Nemůžeme pak za tři roky kritizovat partnera za jeho nepořádnost, když mu to roky tolerujeme. Zaběhnuté návyky se těžko mění. Přitom stačí jemně partnera už na začátku vztahu upozornit na věci, které nám vadí, a dohodnout se na kompromisu. Mnoho žen dělá svým partnerům uklízecí servis, ale pak si stěžuje u ostatních, že partner jim nepomáhá. Kdo si rád na uklízení toho druhého nezvykne? Pokud vám na partnerově chování něco vadí, je nutné s tím začít něco včas dělat. Nesnižovat ho před ostatními, ale začít to s ním v soukromí řešit. Nevyčítat, ale najít řešení a především mluvit o tom, jaké pocity to ve vás vyvolává.

Příkazy, zákazy a rozkazy nefungují. Partner není vaše dítě, ale rovnocenný partner. Vyvarujte se i řešení vašich problémů ve společnosti. Vašeho partnera může ponižovat, když hlasitě řešíte váš problém a upozorňujete na jeho nedostatky, což vede následně k hádce. Ponižovat občas můžeme partnera i tím, že na společné akci ho ignorujete nebo ostentativně přehlížíte. Oslovujete ho prdelko, čumáčku nebo bambulko. Než tak učiníte, konzultujte to se svým partnerem, zda mu to nevadí.

V harmonickém soužití se oba partneři umí vzájemně domluvit, vykonávají své povinnosti a snaží se dodržet dohodnutá pravidla. Příkazy a rozkazy, výčitky a omezování na muže moc neplatí. Naopak po nějaké době se vzbouří a začnou si hledat partnerku, která pro ně bude mít víc pochopení.

Může vám pomoci si vzájemně ujasnit, proč jste spolu?

Co vás spojuje?

Na čem je založen váš vztah?

V případě nesrovnalostí může pomoci společně si založit knihu přání a stížností, kterou si vyvěsíte na viditelné místo a vždy, když se v ní objeví nějaká stížnost nebo upozornění, tak se k němu druhý partner vyjádří.

Přátelé, každé vzájemné soužití s sebou nese pravidla, která musíme nastavit, a to nejlépe hned na začátku vztahu. Ujasněte si vzájemně, co jeden od druhého můžete očekávat. Co vám vadí a co chcete změnit. Najděte vzájemnou toleranci a zbavte se strachu ze ztráty partnera, protože ta vás svazuje a nutí dělat věci, které nechcete, a pak si to kompenzujete vztekem a urážením partnera. Platí jednoduché: „Jaké si to uděláte, takové to budete mít!“

Přeji vám mnoho vzájemného porozumění a přínosné komunikace.

Vaše Šárka

Šárka Vávrová, foto Robert Tichý pro časopis Moje psychologie