Pracuji v jedné firmě v oblasti pořádání uměleckých a zábavných akcí. Mám na starosti marketing. Zhruba před rokem a půl mě známý, tehdy ještě pouze kamarád, požádal, zda bych jim nechtěla v jejich nové kapele hrát na klávesy. On byl basák. Už mě dlouho přitahoval, proto jsem na jeho nabídku kývla.
Zkoušky s kapelou byly vždycky parádní. Můj kamarád jim dával jiskru svým charismatem. Líbil se mi proto, že byl tak vtipný, legrační, stylový, sladký, laskavý, ochotný, pečlivý, tvůrčí a taky velmi talentovaný. Jeho dobrodružná povaha mě přitahovala jako magnet. Navíc jsem cítila, že to má podobně. Mezi námi byla chemie jako blázen.
Bylo by to všechno perfektní, jenže to by nesměl být ženatý. To mi poněkud kazilo radost, ale nedokázala jsem mu odolat. Ujistil mě ale, že je jeho žena v klidu, že spolu mají vztah fungující na bázi „na nic se mě neptej, ať se nedozvíš něco, co nechceš“. Několikrát jsem se mu pokoušela naznačit, že by jí to měl říct. On ale nenašel odvahu. Nakonec jsem své snahy vzdala a věřila mu, že je takhle vlastně všechno v pořádku.
Když jsme spolu trávili čas, bylo to většinou v nějakých parcích mimo město, případně v naší zkušebně během zkoušek s kapelou. Trvalo to několik měsíců. Na jednu stranu to bylo fajn. Ani jeden jsme se necítili nijak pod tlakem nějakého očekávání. A to se nejspíš promítlo do našeho sexu, který byl naprosto bez zábran, plný uvolnění. Na druhou stranu jsem měla pocit, jako by se za mě nebo za nás coby pár styděl. Nebylo to nic příjemného. Nicméně pořád jsem mu věřila, že je tohle nejlepší řešení, že se vůbec ničeho nemusím obávat. Jeho žena je prý se vším v pohodě. A já nechtěla být ta, která by nesla odpovědnost za to, že všechno jeho ženě řekne a že se pak nejspíš jejich vztah rozpadne.
Jenže můj ženáč se hodně zmýlil. Svou ženu pořádně podcenil. Jakmile jí totiž nakonec o nás dvou řekl, bylo zle. A to tak, že jsme se hned rozešli, a on mi dokonce zakázal, abych mu ještě vůbec kdy psala nebo ho jakkoliv kontaktovala. Od té doby uplynul téměř rok, ale stejně mám v sobě pořád dost viny. A to i přesto, že mám nový vztah s mužem, který není ženatý a jsem s ním šťastná.
Co jsem si tedy z této aférky nakonec odnesla? Ponaučení, že nic není černobílé. Podle mě by se z rozpadu dlouhodobého vztahu neměly vinit ženy, které jsou milenkami ženáčů. Všechno je mnohem složitější, než se zdá. Alchymie vztahů je postavená na velmi jemných nuancích. Samozřejmě existují případy, kdy to nějaká ženská udělá schválně, má špatné úmysly hned od začátku, ale mnoho z nich opravdu věří, že by se jejich aférka mohla přehoupnout v krásný a plnohodnotný vztah.
A pokud nejsou tak naivní jako já, mohou si alespoň myslet, že takový vztah dokážou ukočírovat, aniž by tím někoho zranily. Ale tomu já sama už nevěřím.
S mým ženáčem jsem se setkala zhruba před třemi lety na služební cestě. Náš vztah začal tím, že se mě v práci ujal a měl mě seznámit s tím, co budu mít na starost. Musím ještě zmínit, že o něm skoro nikdo nevěděl, že je ženatý. Nikdy totiž nenosil „snubák“.
Byl to alfa samec. Chytrý, sebevědomý a jistý si sám sebou. Byl o 10 let starší, což mi dost imponovalo. Navíc mě v práci hodně chválil, díky čemuž jsem se cítila jistější „v kramflecích“. Hodně mi tím pomohl, dodal mi sebedůvěru. Byl velmi tradiční a měla jsem v jeho přítomnosti pocit bezpečí.
Náš vztah přerostl z pracovního v milenecký. Po našem prvním polibku mi ovšem řekl, že je ženatý. Nemohla jsem tomu uvěřit! Bylo to jako blesk z čistého nebe. Nedokázala jsem pochopit, jak mohl se mnou dělat to, co dělal, a přitom mít manželku?! Pak mi ale začal vysvětlovat, že je jeho žena strašně hrubá a verbálně agresivní, proto jim to neklape. Dokázal mi to vylíčit tak barvitě, že mi ho až bylo líto a začala jsem ho litovat.
Jenže od té chvíle se mi občas stalo, že jsem měla pocit, že jsme překročili hranice. Třeba když mě přivedl do svého domu, kde žil se svou ženou. Ta se ovšem už odstěhovala na druhý konec země. Viděla jsem v bytě důkazy po boji, třeba díry ve zdi, rozbité zábradlí apod. Nebylo to vůbec nic příjemného. Hned mi totiž začala fungovat fantazie a já si představovala, co se tam tak asi muselo odehrávat. Protože byla jeho žena evidentně nějaká bláznivá semetrika, začala jsem mít potřebu se o svého ženáče dobře postarat.
Jenže on pořád působil tak nedostupně. To na něm ale bylo tak přitažlivé. Jenže to už to pomalu začínalo skřípat. Ani jsme se nemohli chovat jako klasický pár. Co tím myslím? Třeba to, že já jsem poznala jeho přátele, on mé nikdy, neměl o to zájem. Cítila jsem, že tenhle vztah nemůže přežít, že je něco špatně. A nemýlila jsem se.
Poměrně brzy jsem si totiž uvědomila, že všechny ty věci, z nichž obviňoval svou ženu, dělal taky. Zneužíval mě verbálně, duševně i emocionálně. Když jsem s ním občas v něčem nesouhlasila, slovně na mě zaútočil a chtěl mě začít urážet. To jsem mu ovšem nedovolila. Jakmile si uvědomil, že přestřelil, rozplakal se. Částečně za to mohl i alkohol, protože poměrně dost pil. O to víc měl kuráž a byl agresivní. Zpočátku jsem hledala chybu sama v sobě, ale pak mi došlo, že tím šílencem v našem vztahu je on, ne já.
Nakonec jsem se s ním rozešla. Jenže po týdnu omlouvání a pláče jsem si řekla, že mu dám ještě jednu šanci. To byla ale chyba, protože snad jediným důvodem, proč se se mnou chtěl dát znovu dohromady, bylo to, aby se se mnou mohl po týdnu rozejít on sám. Aby byl ten „vítěz“, ten, co se rozchází, ne ten opuštěný. Chtěl mít poslední slovo.
Když jsme se rozloučili, pokusil se napravit vztah se svou manželkou. Jenže to nefungovalo. Myslím, že si pak uvědomil, že málokterá ženská dokáže ustát jeho obrovské ego. Já ho dnes nemůžu ani vystát. Stal se pro mě takovým symbolem mých chyb. Zároveň si díky němu uvědomuji, jak nízké sebevědomí jsem v tom vztahu musela mít, že jsem s ním vydržela tak dlouho. Tohle už nikdy nechci zažít a taky doufám, že se tak nestane.
Šest let poté, co jsem dokončila střední školu, jsem měla aférku se svým bývalým učitelem tělocviku. Asi si tu situaci dovedete představit. V mých šestnácti letech, kdy k nám nastoupil na školu, jsme snad všechny holky v ročníku fantazírovaly, jaké by to bylo se s ním líbat, mazlit, milovat… Přestože jsme věděly, že je ženatý a ke konci mého studia čekal rodinu, nedalo mi to, abych si s ním občas nezaflirtovala. Když se na mě díval, nenápadně jsem po něm pomrkávala.
O několik let později jsem ho na Facebooku požádala o přátelství a on ho přijal. Šokovalo mě, když mi pak hned napsal, že děkuje za přátelství a že vypadám dobře. Pak jsme si ještě nějakou dobu psali a on to nakonec vyhrotil otázkou, zda bych byla ochotná vzít si svou hokejovou sukni ze střední a přijít se za ním podívat do školy. Musela jsem se štípnout, abych se ujistila, že nespím. Splnil se mi sen! Můj idol po mně touží!
Domluvili jsme se na setkání, ale i s ostatními spolužáky. Sešli jsme se v jedné restauraci, a když jsem po skončení nastupovala do jeho auta, choval se ke mně, jako by byl svobodný chlap bez jakýchkoliv závazků. Neměl žádný ostych.
Náš vztah trval jenom čtyři měsíce. Několikrát jsme se milovali. Ale bohužel musím upřímně říci, že má fantazie byla několikanásobně hezčí. Navíc jsem se cítila provinile, jenže jsem byla mladá a dostala jsem muže, po kterém jsem toužila už řadu let. Byl to vlastně můj první reálný sexuální idol. Zkrátka jsem nedokázala odolat.
Když to teď vidím zpětně, uvědomuji si, že jsme ustrnula na střední škole. Většina mých spolužaček byla už dál, ve svém novém životě, a na krasavce z hodin tělocviku si už ani nevzpomněla. Naprosto mi chyběl nadhled, příliš jsem se uvrtala v nostalgii a patosu.
Zjistila jsem, že toho chlápka, kterým se středoškolský učitel tělocviku po těch letech stal, vlastně nemám vůbec ráda. Přestal se mi líbit. Ale pořád jsem se ukájela pocitem, že jsem ho dostala. Došlo mi však, že se vztahem se mnou zoufale pokouší uniknout z reality, ze svého současného manželství. Snažil se být stále sexy, ale bylo to spíše přání než realita. Můj pocit vítězství po pár měsících pominul. A hlavně jsem nechtěla být tou, která odvede tatínka dvěma dětem.
-šp-
