Příběhy 11. září: Lidé se v oknech křižovali a pak skočili. Těla padala přímo před nás

Z celkem čtyř letadel společností American Airlines a United Airlines, která byla unesena teroristy 11. září v ranních hodinách místního času, narazila do newyorských „Dvojčat“ dvě. V 8:46 místního času narazilo první letadlo do Severní věže, mezi 94. a 98. patrem. O necelých 17 minut později narazilo druhé letadlo do Jižní věže v místech mezi 78. a 84. patrem. Jižní věž se zřítila 56 minut po zasažení letadlem, o 29 minut později šla k zemi i Severní věž.

V budovách Světového obchodního centra se nacházelo ten den 17 500 lidí. Přibližně 15 000 se jich dostalo ven. Převážně to byli ti, kteří se nacházeli v nižších patrech, pod místy nárazu. Necelých 600 lidí, kteří se nacházeli v místech nárazů letadel, zemřelo okamžitě. Dalších nejméně 1500 lidí sice nárazy letadel přežilo, ale nepodařilo se jim včas uniknout. Zůstali uvěznění v místnostech, ve výtazích nebo zvolili raději smrt skokem z okna. Jednou z nejznámějších fotek z 11. září se stal neuvěřitelný snímek agentury Associated Press (AP), na němž je muž letící hlavou přímo dolů.

Zaváhání znamenalo smrt

Mnohým, kteří byli v době útoků v jedné ze dvou věží, zachránil život instinkt. Nebyl čas čekat na zprávy o tom, co se děje, klást si otázku, zda zůstat, nebo jít, zda se ještě vrátit pro důležité věci do kanceláře, zda běžet po schodech nebo jet výtahem. Bylo nutné jednat velmi rychle. Jakékoli zaváhání znamenalo smrt. Zejména pro ty, kteří byli v Jižní věži a měli větší šanci utéct. Měli na to přesně 16 a půl minuty od prvního nárazu, než do jejich věže narazilo druhé letadlo.

Padající trosky? Ne, to jsou lidé!

Andrecia Douglin-Traill byla v 92. patře Jižní věže na školení zaměstnanců, když do místnosti vběhl muž s tím, že ve vedlejší budově hoří. Okamžitě zavolala svému manželovi, aby ho informovala. Pak se podívala z okna ven a zahlédla něco, co vypadalo jako trosky budovy padající ze Severní věže. Ale vzápětí si uvědomila, že to, co padá dolů, jsou zoufalí lidé vyskakující z oken. Ve vteřině odhodila telefon a utíkala o život. A přežila.

Lidé ve vyšších patrech Jižní věže byli na stejné úrovni jako ti, kteří byli nuceni skočit ze Severní věže. Dost blízko na to, aby viděli na jejich tváře a oblečení, dost blízko, aby viděli, jaký osud si tito zoufalí lidé vybírají. Byl to děsivý pohled, ale zachránil životy stovky lidí v Jižní věži, kteří se ihned dali na zoufalý úprk dolů.

Výkonný ředitel pojišťovny Joe Dittmar měl ráno schůzku ve 105. patře Jižní věže a když v 8:46 krátce zablikala světla, ještě s kolegyní žertovali, co budou ve tmě dělat a jak asi spustí audiovizuální prezentaci. Vzápětí přišel další kolega s tím, že ve vedlejší budově hoří a všichni musí pryč. Šli dolů po požárním schodišti, ale Dittmar se v 90. patře odpojil, aby se podíval z oken. Nejdříve si všiml plamenů a zející rány v Severní věži a pak si uvědomil, že to, co ještě vidí, jsou zoufalí lidé skákající z oken. „Otočil jsem se, nemohl jsem se na to dívat,“ řekl USA Today. „Ty plameny byly červenější než jakákoli červená, jakou jsem kdy v životě viděl.“

Muž s ženou vyskočili v objetí, tak i dopadli na zem

Lidé skákající z oken sousední budovy patří mezi jednu z nejbolestivějších vzpomínek i Florence Jones, která pracovala jako úřednice v 77. patře Jižní věže. „Vidět ty ženy a muže, jak stojí v oknech po prvním nárazu letadla, jak se křižují a skáčou…Bože můj,“ řekla pro ABC News. Přesto neodvrátila zrak, protože věděla, že někdo bude muset jednou vydat svědectví o jejich utrpení.

Hrůzu zažívali i ti, kteří byli dole na zemi. Bill Slade ze Staten Islandu, jediný z 12 hasičů ve službě z jeho hasičské zbrojnice, který přežil, zažil šílený pohled už ve chvíli, kdy se blížil k budovám. Dvojčat. „Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Těla padala přímo před nás. Jedna paní dopadla na zem kousek přede mě. Pamatuji si, jak z budovy vyskočili muž a žena, objímali se a nepustili se ani ve chvíli, kdy dopadli na zem.“

Vrátili se pro smrt

Byli i lidé, kteří se dostali do bezpečí, ale pak se vrátili. Buď aby pomohli, nebo protože byli ubezpečeni, že v kancelářích jim nic nehrozí. Stanley Praimnath jel se svými kolegy z banky výtahem z 81. patra Jižní věže dolů. V přízemí byli ale zastaveni personálem budovy s otázkou, kam jedou a informací, že budova je bezpečná a bude jim lépe uvnitř, protože venku by je mohly zranit úlomky padající ze Severní věže. Všichni tedy zamířili zpátky do výtahu a vrátili se nahoru do svých kanceláří. V 9:03 se Praimnath podíval z okna a uviděl, že druhé letadlo míří přímo na jeho budovu. Měl štěstí, protože se zvládnul po nárazu odplazit na jediné neporušené požární schodiště a utéct do bezpečí. Ani jeden z jeho kolegů nepřežil.

Mnozí lidé také čekali, dokud nedostanou instrukce od svých nadřízených. A pokyny zněly – zůstaňte na místě, budova je zabezpečená. „Byli jsme tak vytrénovaní z Wall Street. Neodejdeš, dokud ti hasiči nenařídí jít. Neopustíš své místo, dokonce ani na záchod,“ řekl později finančník Bill Henningson, jeden z mála, kterým se podařilo utéct z 89. patra Jižní věže. Ze 45 lidí, kteří s ním byli na patře, se to podařilo jen pěti.

V bezpečí nebyli v době útoku ani ti, kteří byli v nižších patrech nebo dokonce v přízemí. Lauren Manningová měla doma malého synka, právě nastoupila znovu do práce v obchodním centru a byla z ní nadšená. Do haly Severní věže vstoupila v okamžiku, kdy do ní narazilo první letadlo. To vyslalo ohnivou kouli, která se řítila dolů výtahovou šachtou a pak přímo do haly. „Byl to neuvěřitelně hlasitý, pronikavý, pískavý zvuk a o chvíli mě pohltily plameny„ vypráví Lauren v kanadském dokumentu Surviving 9/11. Skončila v kómatu, s popáleninami 3. a 4. stupně na 82,5 procentech těla a lékaři jí nedávali moc šancí na přežití. „Strávila jsem tři měsíce na JIP, znovu jsem se učila chodit, dělat věci, jako sednout si, i přes mimořádnou bolest a otevřené rány, které se nehojí roky. “

Rozdílné reakce těch, kteří už jeden výbuch zažili

Světové obchodní centrum nebylo napadeno teroristy poprvé. Již dříve, 26. února 1993, odpálili teroristé v garáži v suterénu kamion. Šest lidí v podzemních podlažích zemřelo a tisíce pracovníků strávily hodiny procházením tmavými, zakouřenými schodišti, aby evakuovali budovy. Mnozí lidé, kteří byli v roce 2001 v budovách Světového obchodního centra, si tento hrůzný zážitek pamatovali a rychle utekli. Například sekretářka Agnes Francis, která od roku 1993 ani jednou nejedla oběd u stolu ve své kanceláři v 83. patře. K výbuchu tenkrát totiž došlo krátce po poledni. Když narazilo letadlo v roce 2001 do Severní věže, na nic nečekala a okamžitě běžela ven z budovy.

Někteří ale jednali právě naopak s tím, že není třeba spěchat. Na rozdíl od roku 1993 zůstaly chodby bez kouře a světla také svítila, takže se vše zdálo být v pořádku. Také si pamatovali, že v roce 1993 trvalo uniknout po schodech do bezpečí sice čtyři hodiny, ale všichni to zvládli. Někteří pracovníci tenkrát dokonce neopustili své kanceláře, dokud si pro ně nepřišli hasiči a neodvedli je. V roce 2001 ale bylo všechno úplně jinak a platilo jediné – kdo bez váhání uteče, ten (možná) přežije. Pětatřicetiletá Tamitha Freemanová si chtěla jen doběhnout pro kabelku do své kanceláře, protože v ní měla fotky svého dítěte. Stálo ji to život.

Osudů a příběhů spojených s 11. zářím je mnohem, mnohem víc. A i když jsou často velmi bolestivé, je potřeba o nich mluvit a nezapomenout.

Podobné články