V posledních asi dvou letech hodně tlačíme kapelu a týmový život, než že bych na cestách byla sama třeba s manažerem. A je to přece jenom pestřejší, barevnější, rychleji to utíká, řešíme plány na letní koncerty a festivaly, takže si to užívám víc než předtím. Nemám ráda řízení a těch několik hodin ve vlaku vždycky využiju k práci nebo k učení, jako když jsem ještě dělala vysokou školu. Je zajímavé, že partner za tu cestu, kterou já urazím z Ostravy do Prahy, doletí z Bratislavy třeba do Moskvy. Ty vzdálenosti jsou srandovní, pro mě to jsou dobré tři hodiny a on za tu dobu obletí kus světa. Čas je opravdu relativní pojem.
Já jsem kapelu měla vždycky, většinou jsem ale byla spíš firemní nebo plesová zpěvačka. Nemám ten svůj hit, který by si všichni prozpěvovali na festivalech. Je krásné, že si mě objednávají městské slavnosti, na které přijde plné náměstí lidí. Na pódiu mi ale bývalo smutno, takže jsem ráda za ty mladé kluky. Jeden je dokonce z Los Angeles, má úplně jinou mentalitu a přichází s novými tvůrčími nápady. Celkově je to lepší.
Vůbec ne. My jsme se vším v pohodě. Navíc všichni kluci v kapele jsou věřící, mají rodiny a vůbec by nás nenapadlo něco takového řešit. Stejně jako já nemám důvod žárlit na přítele, ani on ho nemá.
Je to s prominutím vyhozená investice, protože nejsem člověk, který by vydělával na zhlédnutích videoklipů. Nemám nejprodávanější alba v Česku jako třeba Jaromír Nohavica, Tomáš Klus a tato písničkářská sorta. Moje obživa je to, co vyjezdím na koncertech, a polovinu investuju do sebe. Někdy jsme ve ztrátě, někdy v plusu, ale vůbec to neřeším, je to součást podnikání. Investice do desky je dneska v řádech statisíců, které musíte někde vzít. Nejsem u žádného vydavatelství, jsem svým pánem a je mi dobře. A je vidět, že i lidem se to líbí a časem si ke mně najdou cestu.
Já jsem člověk, kterému je úplně jedno, co se o něm říká. Věřím, že když jste spokojení sami se sebou, nemůže vás nic rozhodit. Tady šlo ale o to, že jsem se sebou spokojená nebyla. Osm měsíců jsem nevěděla, proč mám otoky, proč mám pupínky na celém těle, proč mi vypadaly vlasy, proč mám hlavu jako dvě a kotníky jako tři. Do toho si lidé přisadili komentáři, že jsem alkoholička a troska. V ten moment mě to bolelo, protože jsem nedělala nic, co by bylo důvodem k takové kritice. Doktoři mi stále říkali, že jsem zdravá a v pořádku, takže jsem to brala tak, že je to problém těch lidí a spláchla jsem to. Reagovala jsem pak, až když to všechno skončilo a byla jsem sama se sebou v pohodě. Jen jsem chtěla všem dát vědět, že za vším vždycky nemusí být alkoholismus, drogy a špatný životní styl.
Podle mě je důležité otevřeně o těchto tématech mluvit a říct: ano, měla jsem problém a stavím se k němu takto. Doteď mi díky tomu píšou lidé, jestli jsem se někde léčila. Média to navíc tak převrátila, že měli pocit, že mi vlasy vypadaly kvůli rakovině a chemoterapii. Jenže to jsem naštěstí nezažila. Tahala jsem z hlavy chuchvalce vlasů kvůli tomu, že mi z ničeho nic začaly lítat hormony. Snažím se ale pomáhat, spojila jsem se i s nadací Daruj vlasy, sama jsem dostala paruku. Jenže nejsem nadčlověk ani bůh a nemůžu pomoct celé zeměkouli.
Nepomohlo nic. Mám doma miliardu masek, prášků a všeho. Když moje tělo fungovalo správně, neměla jsem nikdy problém s vlasy ani s pletí. Věřím tomu, že když je tělo zdravé, je otázkou času, kdy se to samo spraví. Řekla jsem si proto, že nebudu používat žádné přípravky a počkám, až ty vlasy dorostou. Pořád nejsou ve stavu, kdy bych je mohla mít rozpuštěné. Myslím, že bude trvat rok, možná dva, než budu mít husté mikádo.
Já jsem stará škola. Moje dětství bylo do nějaké třetí čtvrté třídy bez telefonu a počítače. Vyrůstala jsem s ostatními dětmi, se kterými jsme hráli na schovku, a jen jsem zakřičela na maminku, jestli mi dá rohlík, když jsem měla hlad. Vnímám ale to, že tahle doba je jiná, žiju v ní a jsem přizpůsobivá. Sociální sítě beru jako prostředek, díky kterému můžu lidi informovat, že mám novou písničku nebo že jdu s partnerem na večeři do restaurace, kde je super jídlo. Nemám na to špatný nebo dobrý názor a svoje děti určitě budu vychovávat tak, aby nebyly outsidery, a nebudu jim tyto věci zakazovat jen proto, že já jsem to tak neměla.
Moc nad tím nepřemýšlím. Nekalkuluju. Neživí mě to, takže tam dávám, co chci, aby lidé věděli, co si o sobě myslím já sama. Je na nich, jestli to pochopí, nebo ne.
Je to super. Nedokážu si představit, že bych vedle sebe měla člověka, který chodí od osmi do čtyř do práce a pak na mě čeká doma a nudí se. My jsme spolu už šestým rokem a v našem vztahu jsme zažili všechno. Vídali jsme se málo kvůli tomu, že jsem zpívala a chodila do školy, a teď je to stejné, ale už kvůli oběma. Je mi akorát občas trochu líto, že já tady mrznu a on mi pošle fotku z Mallorky s margaritou v ruce a napíše, že je škoda, že tam nejsem. Někdy mu ten jeho životní styl v dobrém závidím. Jemu je ale na druhou stranu líto, že to nemůže sdílet se mnou a na tu margaritu jde s kapitánem. Asi každý by vedle sebe rád měl partnera.
Zatím ne, ale už jsme měli takové nápady, že až budu mít volný víkend a on zrovna bude třeba v Římě, koupím za tisícovku letenku a doletím za ním. Každý ale máme svůj život, já tady, on v letadle a dohromady to nějak tvoříme.
Jak si Markéta Konvičková vedla v Show Jana Krause, se můžete podívat v následujícím videu:
