Nebýt hlavy bez vlasů, jen těžko byste na Anně Slováčkové poznali, že jí teprve nedávno diagnostikovali rakovinu prsu. Před natáčením Show Jana Krause, kde byla hostem, hýřila optimismem, působila uvolněně a neváhala nám otevřeně odpovědět nejen na otázky spojené s rakovinou prsu.
Jste dcerou slavné matky, která se stala symbolem krásy. Jak jste se s tím vyrovnávala? Pociťovala jste na sebe nějaký tlak?
Toho srovnávání tam bylo spoustu a pořád ještě je. Nebylo to vždycky jednoduché, ale nějak jsem se naučila to moc nevnímat. Spíš nemám ráda řeči typu „komerční spratek“ nebo „ta má tu roli, protože její máma tam hraje“. To mě nebaví. Myslím, že pokud člověk na něco nemá, tak to nedělá nebo by ho to nenechali dělat. Nicméně máma je symbol krásy určité doby, je nádherná. Její typ v České republice není, já mám ale tu výhodu, že jsem typově úplně jiná než ona. Ona je prostě černá a já jsem bílá, takže to srovnávání ani není na místě.
Obě taky děláme jinou věc. Ona je zakořeněná ve vystupování pro děti a já si jedu s kapelou spíš věci pro dospělé a teenagery. Takže to srovnávání je na místě jen v otázce herectví, obě jsme i hrály v seriálech, ale po té hudební stránce si myslím, že jsme každá úplně jiná.
Musí být silná. Já už nebydlím u našich, takže s ní o tom moc nemluvím a spíš si jedu svoji lajnu. Snaží se mi ale pomáhat a podporovat mě, a kdybych něco potřebovala, je tady pro mě. Je zlatá.
Samozřejmě že mě to naštvalo, protože jsem s tím chtěla přijít sama a hlavně jsem to chtěla řešit, až s tím budu srovnaná. Novináři s tím přišli na základě informací od někoho, aniž bych cokoliv řekla nebo pustila ven. V ten moment jsem pak musela jít s pravdou ven, protože samozřejmě to, že máte chřipku, jde zastírat lépe než to, že máte rakovinu. Lidi by na to stejně dřív nebo později přišli, protože ta nemoc je na vás prostě vidět.
Mně se tím hlavně hrozně ulevilo, protože jsem se už nemusela schovávat, nemusela jsem to potají řešit v divadlech a podobně, takže jsem byla ráda, že jsem s touto informací mohla jít veřejně ven. Chtěla jsem se k tomu postavit tak, aby to třeba někdy někomu pomohlo. Vím, jak moc jsem já sama hledala pomoc na internetu a chtěla jsem si o tom s někým popovídat, ale neměla jsem ve svém okolí nikoho, kdo by v mém věku procházel něčím podobným. Až teď vidím, kolik takových lidí je, a člověk najednou začne mít oči otevřené a začne si všímat jiných věcí.
A ta média jsem vzala tak, aby to pro mě byla jakási protislužba. Média v současnosti hýbou světem a díky nim můžu jít ven s tématem rakoviny prsu u mladých žen, které je stále trochu tabu a hrozně málo se o něm mluví, takže jsem ráda, že o tom můžu veřejně mluvit a třeba být přínosná. Samozřejmě bych byla ráda, kdybych mohla být konfrontována v médiích s něčím jiným než s rakovinou, ale pokud to někomu má pomoct, budu ráda tím prostředníkem.
Ano, ta osvěta na Instagramu naštěstí funguje. Napsalo mi strašně moc žen, ale i mužů, že na základě toho, že jsem s takovou informací šla ven, se konečně odhodlali jít na vyšetření. Jedna z žen, které mi napsaly, si dokonce našla bulku na prsu a hrozně se bála, ale potom, co viděla, že s tím i tak mladá holka jako já bojuje a snaží se to přijmout, se objednala na vyšetření. A bylo to za pět dvanáct. Takže jsem se setkala i s takovými drastickými případy. Vždycky jsem zastánce toho, že i kdyby to mělo pomoct jednomu člověku z milionu, tak to za to stojí.
Je to strašně citlivé téma a pro mě je v některých momentech těžké, a zároveň nabíjející, že teď musím být pořád pozitivní. Chci ale lidem ukázat tu skutečnou stránku, takže od začátku své nemoci na telefon průběžně natáčím videa, která jsem ještě nikde nezveřejnila. Chci to udělat až potom, co bude všechno za mnou, aby lidé viděli, že mi nebylo vždycky dobře. Sama ale teď potřebuju být pozitivní, takže se snažím tyhle horší chvíle nechat až na okamžik, kdy najednou zveřejním průběh léčby, stříhání vlasů, momenty, kdy mi bylo blbě, kdy dobře, kdy jsem měla sílu cvičit, kdy už ne. Dalo by se říct, že to bude takový rakovinový deník.
Plánuju strašně moc věcí. Měla jsem schůzku s ženami z Avonu a asi budu spolupracovat i s nimi, takže se těším na Avon pochod.
Já jsem předtím, než mi byla diagnostikována rakovina, na mamografu nikdy nebyla. Byla jsem na něm, až ji u mě objevili. Takže jestli mamograf způsobuje rakovinu, no nevím… kouření způsobuje rakovinu, všechno způsobuje rakovinu, hlavně stres a nervy, to jsou hlavní věci, které by člověk měl řešit, a ne mamograf, se kterým přijde za svůj život do styku třeba dvakrát. To mi přijde úplně absurdní. To je jako říct, že mě nevyléčí chemoterapie. Existuje spoustu názorů od spousty lidí, a když mi řekne doktor, že mi tohle pomůže, budu mu věřit a rozhodně neodmítnu osvědčenou léčbu, když chci být co nejdřív v pohodě a chci mít tu s prominutím s****u z těla pryč.
Jsem toho názoru, že když se nabízí něco, u čeho vím, že mě uzdraví, proč to nevzít. Je rozdíl, jestli chodím na léčbu tři čtvrtě roku nebo jestli chodím pět let na alternativní léčbu, u které ani nevím, jestli mi zabere. Přitom jsem ale bylinkářka. Doma si suším bylinky a jsem pro všechny alternativní metody na uzdravení chřipky a podobně, ale myslím si, že tohle je přeci jenom trochu jiná věc.
Vůbec. Pořád jsem hrozný fanatik do Vánoc a miluju je. Jediná věc je, že jedu na Vánoce do Vídně, ale to už jsem měla rozhodnuté ještě předtím, než jsem zjistila, že mám nějakou nemoc. Jedu si tam odpočinout na tři čtyři dny, abych utekla z Prahy, z toho šílenství. Zároveň nám s kapelou před Vánocemi vychází nová písnička. Není sice vánoční, je ale o lásce a myslím si, že Vánoce jsou hlavně o lásce, takže se k nim docela hodí. Navíc vznikla už během mé nemoci a myslím, že je opravdu dojemná a moc krásná, takže se moc těším.
Autor: Kristýna Šťastná
