Sabina Laurinová. Rozhovor o štěstí v teplákách i odtržení od rodiny v karanténě

• Jaký pocit jste měla po příchodu po dvou měsících na natáčení?

Na jednu stranu velkou radost, protože dva měsíce bez herecké práce chybějí. Na druhou stranu jsem měla pocit rozechvění. Přiznám se, že jsem měla trošku trému, obavy, jak to bude všechno fungovat, protože člověk byl trochu odstřižený. Trochu jsem se bála, jestli se nebudu bát lidí. (smích) Když jsem přišla na místo činu, měla jsem pocit, že jsme se rozloučili včera. Včetně setkání s kolegy, neměla jsem pocit, že bychom se neviděli tak dlouho. Vnitřní pocit byl ráno nejistý, ale tyhle věci se nezapomínají.

• Co jste si řekly s kolegyněmi, když jste se ráno potkaly v šatně?

Žiješ? To byla první otázka. A pak jsme na sebe vybalily radosti i starosti, které jsme zažívaly za dva měsíce. Každý si za ty dva měsíce prožil své.

Přehrajte si celý rozhovor se Sabinou Laurinovou:

• Máte dvě školačky. Jak jste zvládala domácí školní výuku?

Myslím, že obdivuju všechny rodiče, teda i všechny učitele. Ta situace byla pro všechny nová. Rodiče i učitelé se začali učit s technikou, přes počítače. Rodiče mají u dětí málokdy takový respekt jako učitel. To je asi nejtěžší na té domácí výuce v karanténě. A potom samozřejmě sociální odstup od příbuzných a lidí, které máte ráda. Vlastně to byly v domácím režimu docela náročné dva měsíce. Byla jsem kuchařka, uklízečka a učitelka. A to bylo asi to nejhorší. Nejsem si jistá, jestli se nám dosud podařilo najít systém.

• S rodiči máte velmi blízké vztahy, jak jste se vídala s nimi?

Rodiče jsem vídala jako zásobovatel, takže když jsem si šla nakoupit, šla jsem nakoupit i jim. Nákup jsem dala do výtahu, zmáčkla číslo podlaží a nákup vyjel. Mávali jsme na sebe z výtahu… Takhle jsme oslavili i krásné maminčino jubileum, moje starší dcera se za dobu karantény stala plnoletou, já jsem měla narozeniny. Všechna naše výročí proběhla tak, že jsme na sebe mávali z dálky, z výtahu, potkávali se na parkovišti a dodržovali ty velké odstupy.

• Co je po návratu na plac při natáčení Modrého kódu jinak?

V ateliéru je daleko méně lidí. Všude jsou roušky, dezinfekce, mýdla. Štáb je omezený, kameramani mají roušky. Natáčení je tišší, klidnější, komornější. Já to doma dodržuji už dva měsíce a jsem v tom poctivá. Myslím si, že až tohle všechno skončí, budeme hezky vychováni.

• Jak se mluví a hraje v roušce?

Naštěstí na tu ostrou v příběhu roušky nemáme. Mně se v roušce nikdy dobře nedýchalo, asi jako většině lidem. Absolutně to respektuji, doteďka jsem roušky považovala za velmi nutnou věc. Když doma můžete sundat roušku, tak je to fajn, člověk si uvědomí, jak je důležité volně dýchat.

• Z různých anket vyšlo najevo, že lidem v karanténě pomalu nejvíce chyběly kosmetické a kadeřnické služby.

Jsem teď upravená z maskérny, u kadeřnice jsem nebyla. Jak jsem před dvěma měsíci skončila, tak jsem. Něco tam asi bude na obraze jinak. (smích) Musím říci, že tohle mně nechybělo. Mně spíš chyběl ten sociální kontakt a to, že se člověk nemůže volně pohybovat, jít na návštěvu. Od kosmetických věcí jsem si naopak krásně odpočinula. Moje profese je o neustálém líčení, o úpravě, o oblékání. Já jsem byla absolutně šťastná bez líčení, bez podprsenky, v teplákách. Trochu jsem se obávala, jestli budu schopná se zkulturnit, až půjdu do práce.

• Co vám na omezeních vadilo nejvíce?

Nejvíce mi vadilo, že když jsem se vypravovala na nákup, byla to pro mě vojenská výprava: rouška, respirátor, brýle, rukavice, no a potom hodina bez dechu a zase zpátky.

• Měla jste strach při přijímání informací spojených s šířením koronaviru COVID-19?

Nejvíc jsem se bála o rodiče a potom o děti. Prošla jsem různými fázemi. Od strachu, někdy skoro až do deprese, přes pocit marnosti po strach o rodiče, o děti. Snažila jsem se být v karanténě zodpovědná. Byli jsme sociálně velmi distancovaní. Odtržení od rodiny mi nedělalo dobře také proto, že to ovlivnilo i troje narozeniny v rodině, moje, maminčiny i dcery. To jsou chvíle, kdy chcete, aby rodina byla pohromadě. A najednou to nešlo. Později jsem ale našla motivaci a chuť tvořit, zasadila jsem květiny. Z pecky avokáda jsem vypěstovala malý stromeček. Byla to drobnost, která mi udělala velkou radost. Myslím, že jsem si začala více vážit běžných věcí.

• Někteří vaši kolegové vystupovali veřejně prostřednictvím internetu. Co vy?

Já jsem tu potřebu neměla, spíš jsem se uzavřela do sebe. Samozřejmě že jsme si volali s nejbližšími přáteli, postěžovali jsme si, že nevíme, co bude, ale přílišný kontakt jsem nevyhledávala. Využila jsem té vzácné možnosti být uzavřená.

• A co roušky, šila jste?

Neumím šít, bohužel. Přiznám se, že i já jsem požádala o pomoc pro nás naši známou švadlenu. Obdivovala jsem kolegy, kteří to umí a ušili stovky roušek pro potřebné.

• Jak pandemie ovlivní herecké prázdniny?

Letos to vidím bohužel bez prázdnin. Jak se všechno posunulo, tak to nepůjde. Nedá se nic dělat, pracovat se musí a myslím si, že člověk si uvědomuje, jak si práce váží. Bohužel v divadlech se ještě nehraje, takže až po prázdninách, jestli to bude možné.

Sabinu Laurinovou coby vrchní sestru Mery sledujte v premiérových epizodách seriálu Modrý kód každé pondělí a středu ve 20.15 na Primě. Neplánovaná dvouměsíční pauza v natáčení, kterou nečekaně zapříčinila koronavirová pandemie, rozdělila poslední čtyři díly sezony seriálu Modrý kód. První z nich vysíláme na Primě už dnes večer.