Rozhovor s režisérem Jaromírem Polišenským

Jak se střídáte s režisérem Jiřím Adamcem?

Každý z nás točí jeden cyklus, během nějž vzniknou čtyři díly. Točím zhruba tři týdny, pak nastoupí Jiří Adamec. Já ale nemám volno, sedím ve střižně a natočené díly kompletuju. A takhle se střídáme pořád dokola. Hlavním režisérem, který celý projekt rozjížděl a zaštiťuje, je Jiří Adamec. Jeho stylu a způsobu práce jsem se musel přizpůsobit.

V jakém smyslu?

Nakoukal jsem jím natočené díly a podrobně si je podle scénáře analyzoval. Jeho rukopis jsem nastudoval natolik, že pokud si divák nepřečte v titulcích, kdo točil který díl, doufám, že to nepozná.

V čem se lišil styl práce Jiřího Adamce od vašeho?

V natáčení exteriérů a v počtu kamer. Cesty domů se natáčejí tříkamerovým řetězcem a výsledné obrazy už již částečně nastříhané. Ve střižně se pak pouze dolaďují. Tříkamerový způsob natáčení umožní zachytit herce v kontinuitě, mohou odehrát klidně několikaminutovou scénu, kterou natočíme najednou. Taková scéna se ale musí do detailu nazkoušet, aby bylo přesně jasné, co která kamera ve kterém okamžiku snímá. Pokud se točí na dvě kamery, jak je to v televizi běžnější, stříhá se až ve střižně. Pro Jiřího Adamce je typické, že exteriér točí na jednu kameru buďto pomocí steadicamu nebo jeřábu. Obraz tak vzniká většinou v jednom dlouhém záběru. To je filmový způsob natáčení, v televizi ne moc běžný, pro diváka ale velice zajímavý.

Diváci už v seriálu viděli výbuch auta, rvačky, pád ze střechy, která scéna pro vás byla při natáčení nejnáročnější?

Pro mě jsou nejsložitější ty nejjednodušší scény, při nichž dva herci odříkávají v dekoraci nějaký dialog. Naopak ty akční mě baví nejvíc, jsou pro mě největší výzva. Nejnáročnější bylo asi natočit pád ze střechy, během nějž se zabila postava, která se jmenovala Pekárek.

Je v Cestách domů nějaká postava, kterou máte obzvlášť rád a fandíte jí?

Své sympatie střídám. Ze začátku se dělo hodně zajímavých situací kolem Honzy Maška. V únoru a březnu prožívala těžké období Vendy. Ale průběžně mě baví doktor Vencl, což je tak záporná role, že je až směšná. Je radost sledovat, jak ji Láďa Hampl hraje. Až se bojím, aby mu vůbec ještě prodali v samoobsluze rohlíky. Čímž bych chtěl apelovat na diváky, aby na něj nebyli zlí, Láďa je hodný kluk. (smích). Hodně mě baví i Rudolf, protože dokazuje, že není jen tyran, ale umí být i vtipný, zábavný a k některým lidem i laskavý. A v posledních dílech se diváci mohli seznámit s kapitánem Hlaváčkem, kterého hraje Martin Písařík. Martina tu uvidí v roli, v jaké ho ještě nezažili, hraje tu grázla, který se před ničím nezastaví. I jeho seriálové peripetie mě moc baví.

Díváte se na seriál, když se vysílá v televizi?

Říkám, že nedívám, ale přiznávám, že dívám. Tedy pokud právě netočím. Zajímá mě výsledný tvar, hledám chyby, abych se jich příště vyvaroval.

Hodně se věnujete také dabingu. Máte teď na něj čas?

Ještě před rokem jsem si liboval, jak do sebe všechno krásně zapadá. Natáčel jsem seriál Zázraky života a v pauzách mezi cykly dělal dabing seriálu Vraždy v Midsomeru, což je pro mě srdeční a kultovní záležitost. Teď už to tak není. V lednu jsem ještě stihl připravit pár dalších dílů, ale ty následující už jsem musel předat jinému režisérovi. Ale pak jsem se dočetl, že John Nettles, který hraje inspektora Barnabyho, v seriálu skončil a vrátil se zase k divadlu. Jakoby tušil, že točím Cesty domů. (smích) Takže mě nemusí mrzet, že dabingovou režii v poslední době nestíhám. Cesty domů mi zabírají hodně času, zjistil jsem, že mám v měsíci tak čtyři dny volno. Během nich se nedá moc zvládnout. Maximálně dospat chybějící hodiny, zaplatit složenky, odjet za rodinou a volno je pryč.

Točíte dvanáct hodin denně šest dní v týdnu, nebo jste ve střižně. Je vůbec možné pustit na chvíli Kosíky a Bernáty z hlavy?

Mám pocit, že všichni, kdo tu pracujeme, seriálem žijeme. Těší mě, že spousta herců o své postavě přemýšlí, jsou schopni se kvůli ní i pohádat, že si ji opatrují a přicházejí se zajímavými nápady, které jsou vždycky oživení obrazů. A nemuseli by, mohli by jen slepě poslouchat mé příkazy. Dvanáctihodinové natáčecí dny jsou opravdu drsné. Ale mozek je chytrý, umí vypnout. Kdyby se mě někdo večer zeptal, co jsem celý den točil, možná bych mu ani nedokázal odpovědět. To samé mají herci. Připravují se třeba na deset obrazů, odehrají je a v tu ránu text zapomenou. Je to očistný proces, jinak bychom se museli zbláznit. Ale všechno to v hlavě někde zůstává, jen někde vzadu. Trochu se bojím, že až budu v domově důchodců, některé obrazy se vrátí a budou mě pronásledovat. (smích).

Při práci jste kliďas a pohodář, který neustále vtipkuje. Umíte se někdy rozčílit?

To si pište, že umím. Ale nebývá to moc často. Nemám rád, když si někdo ulehčuje práci tím, že se na ni vyflákne. To mě pokaždé vytočí. Jinak se ale snažím na place vytvářet spíš pohodu než dusno. Někoho seřvat a navodit atmosféru strachu, to umí každý. Ale já chci, aby se lidem dobře pracovalo. Kdybychom na sebe křičeli a hádali se, tak se po třech týdnech zblázníme. Líbí se mi, co kdysi řekl Josef Bek. Když se ho ptali, jak to dělá, že je pořád tak veselej, odpověděl: „Ráno vyjdu z domu, pozdravím popeláře, usměju se a už mi to zůstane celý den“. Se mnou je to stejné. Říkám si, že nemám právo kazit svou blbou náladou někomu den. Škoda, že si to tak neříkají úplně všichni. (smích).