Lada (34): Chci dům na vesnici. Můj manžel se odmítá odstěhovat z města
Až pozdě jsem si uvědomila, že oba chceme něco jiného Zdroj: Prostock-studio / Alamy / Profimedia
Hledání vlastního bydlení nám otevřelo spor, který jsme dlouho přehlíželi. Zatímco já chci dům na vesnici, manžel odmítá opustit město a s ním i život, na který je zvyklý.
Po třicítce se nám život s manželem začal pomalu skládat do podoby, o které jsme si dlouho říkali, že je vlastně ideální. Oba jsme měli stabilní práci, nebydleli jsme od výplaty k výplatě a poprvé jsme si mohli dovolit přemýšlet o tom, že bychom přestali žít v pronájmu a pořídili si něco vlastního. Něco jsme měli našetřené, část peněz jsme měli slíbenou od rodičů jako výpomoc do začátku a zbytek jsme chtěli zalepit hypotékou.
Prohlíželi jsme nabídky bytů i domů, počítali splátky, bavili se o lokalitách a dojíždění a já měla pocit, že čekáme jen na ten jeden dům, u kterého si řekneme: „To je on. Náš nový domov.“ Až směšně pozdě mi začalo docházet, že zatímco já si při tom všem čím dál častěji představuju domeček se zahradou někde na okraji nebo úplně mimo město, manžel se pořád vrací k bytům v širším centru a mluví o tom, jak je důležité zůstat tam, kde se pořád něco děje, kde už to známe a máme blízko kamarády.
Každý jsme hledali něco jiného
Zkraje jsem to brala jen jako počáteční neshodu, protože jsme se nikdy v zásadních věcech nerozcházeli a měla jsem pocit, že máme o budoucnosti jasno, a hlavně stejné představy. Teprve časem mi ale začalo docházet, že se nebavíme jen o typu bydlení, ale o dvou úplně odlišných představách života, které se zatím jen tvářily jako drobná neshoda.
Pokaždé, když jsem začala mluvit o domě a o tom, jaké by bylo skvělé mít velkou zahradu s bazénem, kde by se děti vyřádily a my bychom si na terase dávali kávu, manžel mluvil spíš o otravě spojené s dojížděním, nudě na vesnici a ztrátě života, na který je zvyklý. Neříkal to vyčítavě ani útočně, spíš se mi snažil vysvětlit, proč si to neumí představit. Já jsem se naopak nedokázala smířit s představou, že budu do smrti odkázaná na domov mezi pár zdmi, bez soukromí, bez zahrady a bez ticha.
Rozhovory o bydlení se postupně protahovaly do dlouhých večerů, během kterých jsme oba cítili, že se snažíme být rozumní, ale zároveň ani jeden nechceme ustoupit. Prohlíželi jsme si nabídky, ukazovali si fotografie a argumentovali čísly, jenže pod tím vším bylo cítit napětí, které se netýkalo ceny za metr čtvereční ani vzdálenosti od centra. Čím dál víc mi docházelo, že to, co považuju za přirozený vývoj, bere manžel jako ohrožení všeho, co má rád a na čem si vybudoval pocit jistoty.
Rozhodnutí, které jsme odkládali
V jednu chvíli mi řekl, že nechce utíkat z města jen proto, že je to teď moderní. Ta poznámka mě zasáhla víc, než bych čekala, protože jsem si uvědomila, že moje přání vnímá jako rozmar, ne jako skutečnou potřebu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nechci utíkat, ale změnit tempo a že to byl vždycky můj sen. Jenže čím víc jsem mluvila o svém pocitu, tím víc se on uzavíral do racionálních argumentů, jako by emoce do takového rozhodování vůbec nepatřily.
Napětí mezi námi rostlo čím dál víc, a i když jsme se to snažili řešit v klidu, ne vždycky se nám to povedlo. Přestali jsme si posílat nabídky bytů a domů a z budoucnosti se stalo něco nepříjemného. Já měla pocit, že své přání musím obhajovat, zatímco on působil dojmem, že jen brání stávající stav, který funguje, ale mně nestačí.
Zlom pro mě nastal ve chvíli, kdy mi v jedné debatě řekl, že máme přece hezký byt, dobrou práci a fungující život a že nechápe, proč chci všechno měnit. Neřekl to zle ani ve vzteku, spíš s upřímným nepochopením, které mě zaskočilo víc než jakákoli hádka. Došlo mi, že zatímco on mluví o tom, co máme, já mluvím o tom, co mi chybí, a že tyhle dvě věci se nemusí navzájem vylučovat, ale přesto se míjejí.
Ten večer jsme si znovu otevřeli inzeráty. On se díval na byty v centru, já na domy se zahradou za městem, a poprvé jsme to nedělali společně, ale vedle sebe. V tu chvíli mi došlo, že nejde o to, kde budeme bydlet, ale jestli jsme schopní představit si budoucnost na stejném místě. Ne o hypotéku, metry čtvereční nebo dojíždění, ale o to, kdo z nás by musel ustoupit víc a jestli by se s tím dokázal smířit a odpustit tomu druhému.
Zatím nemáme rozhodnutí ani plán. Jen dvě odlišné představy, které se už nedají schovat za rozumné argumenty. A čím víc si to připouštím, tím víc si uvědomuju, že některé otázky nejsou o kompromisu, ale o odvaze přestat předstírat, že chceme totéž, i když se máme rádi.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Lucie Polišenská s manželem bydlí na statku. Zahradě šéfuje kačer Zdenál:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
