Karel (42): Můj otec mi nikdy neřekl, že je na mě pyšný. S vlastním synem se to učím
Můj otec mi nikdy neřekl, že je na mě pyšný. Teď se to snažím změnit u syna. Zdroj: Alamy, Profimedia.cz, Goodluz, Panther Media Global
Touha po otcovském uznání se mnou šla od dětství až po dospělost, jen jsem si to dlouho neuměl přiznat. Vyrůstal jsem vedle muže, který byl přítomný, ale citově vzdálený na hony. Postupně jsem se naučil potlačovat potřebu slyšet pochvalu a cítit lásku. Až vlastní syn mi později ukázal, jak hluboké rány dokáže ticho zanechat a jak těžké je si to přiznat.
Nikdy jsme si s tátou nebyli blízcí způsobem, který by se dal popsat jako vřelý nebo láskyplný. Nebyl to násilnický muž ani tyran, spíš pevná, chladná konstrukce, kolem které se dalo chodit, ale ne se o ni opřít. Chodil do práce, byl doma, mlčel. V tom mlčení jsem vyrůstal a postupně se v něm naučil i existovat, i když jsem uvnitř cítil prázdno, které jsem neuměl zaplnit.
Ticho, ve kterém se člověk naučí fungovat
Touha slyšet, že jsem pro něj důležitý, mě provázela od dětství. Nešlo o objetí ani velká slova, stačila by obyčejná věta, potvrzení, že mě vidí. Každý úspěch jsem podvědomě nosil domů jako důkaz, který jsem mu chtěl položit před oči. Vysvědčení, sportovní výsledky, později práce a zodpovědnost. Místo pochvaly nebo „chlapského“ poplácání po zádech přišlo jen tiché přikývnutí nebo konstatování, že povinnosti se mají plnit. Postupně jsem pochopil, že uznání se u nás nepěstuje.
Dodnes si vybavuji jedno odpoledne ze základní školy, kdy mě táta vyzvedával z fotbalového tréninku. Celý týden jsem se snažil, trenér mě poprvé postavil na hřiště od začátku a já měl pocit, že se mi to konečně povedlo. Byl jsem zadýchaný, špinavý, ale měl jsem radost. V autě jsem mu to nadšeně vyprávěl a čekal, že něco řekne. Jen se na mě podíval a suše poznamenal, že jsem měl víc běhat, neschovávat se za ostatní a že s takovým výkonem to nikam nedotáhnu. Žádná otázka, žádný další zájem, jen verdikt. Tehdy mi došlo, že pro něj nejsem dost dobrý ani ve chvíli, kdy jsem ze sebe dal všechno.
Ten pocit selhání ve mně zůstal. Postupně jsem si zvykl všechno zvládat sám a nemluvit o věcech, které bolí. Bylo to pro mě jednodušší než očekávat chválu, nechtěl jsem riskovat, že ukážu slabost. Měl jsem pocit, že tohle se ode mě čeká a že cokoli jiného by otec bral jako další selhání. Navenek jsem působil vyrovnaně a sebevědomě, uvnitř ale rostla únava z neustálého dokazování.
Všechno se zlomilo ve chvíli, kdy se narodil můj syn. Držel jsem ho v náručí a došlo mi, jak strašně je malý a odkázaný na svět dospělých. Nebyl v tom jen pocit štěstí, spíš zvláštní směs radosti a úzkosti, kterou jsem do té doby neznal. Poprvé jsem si naplno uvědomil, že rodičovství není jen o tom postarat se, uživit a zajistit bezpečí, ale také o tom, jaký vnitřní svět dítěti předávám. V tu chvíli se ve mně objevil strach, který jsem si dlouho odmítal připustit. Strach, že mu bezděčně předám stejný chlad, ve kterém jsem sám vyrůstal, a že jednou bude mít pocit, že se musí snažit, aby si zasloužil mou pozornost.
Díval jsem se mu do očí a v jednu chvíli jsem v nich viděl i sebe. Malého kluka s věčně rozčepýřenými vlasy, který až zoufale toužil po tom, aby si ho táta všiml. Došlo mi, kolik věcí jsem si celý život nechával pro sebe a kolik vět jsem nikdy neslyšel. Nebylo to dojemné ani hezké, spíš nepříjemné. Jako když se člověk musí podívat do zrcadla, do kterého se dlouho dívat nechtěl, a pochopí, že některé věci bolí i po letech a vracejí se právě tehdy, kdy na to není připravený.
Věta, která má sílu přerušit řetězec
Jedno odpoledne jsem se synem hrál fotbal za domem na zahradě a nedařilo se mu kopnout míč do domácky udělané branky. Vztekal se a oči se mu zalily slzami. Stál jsem nad ním a v hlavě mi zněla slova, která jsem slýchal celý život. Nabádání k tvrdosti a potlačení slabosti. Místo toho jsem mu řekl, že jsem na něj pyšný. Ne za výsledek, ale za snahu. A v tu chvíli jsem byl pyšný i na sebe. Možná poprvé v životě.
Od té doby se snažím nemlčet. Ne proto, že bych to měl promyšlené, ale proto, že vím, kam mlčení vede. Nechrlím na syna jednu pochvalu za druhou, spíš krátké věty a jemná gesta. To, co mi v dětství tolik chybělo. Neříkám, že dělám všechno stoprocentně správně, ale snažím se a vidím, že to má smysl. Když se synovi něco nedaří, nesnažím se ho tlačit dopředu. Vím, jak dlouho v člověku zůstane věta, která padne ve špatnou chvíli. Nechci, aby měl pocit, že musí něco dokázat, aby měl cenu.
S otcem jsme se k těmhle věcem nikdy nedostali. Ani jsme se o to nepokoušeli. Tu větu jsem od něj neslyšel a už s tím ani nepočítám. Přijal jsem to tak, jak to je. Není to pryč, ale už se v tom nehrabu.
Jak Češi vychovávají děti? Od domlouvání po heslo „škoda každé rány, která padne vedle“:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
