Expertka na rodičovství radí: Jak s dětmi mluvit, aby vás opravdu poslouchaly?

Nejde přitom jenom o vaši snahu vynutit si od dítěte poslušnost. Schopnost naslouchat má zásadní význam nejen pro raný vývoj dítěte (umožňuje mu učit se a chránit se před újmou), ale je také nezbytná pro budování mezilidských vztahů a dosahování profesních úspěchů v pozdějším životě.

Přesto se často může zdát, že vám vaše dítě nedokáže – nebo nechce – naslouchat, což vede k hádkám a záchvatům vzteku, kdy se rodič a dítě zcela rozcházejí ve svých postojích a zdá se, že jeden druhého zkrátka nedokáže pochopit.

Co způsobuje nárůst agrese u dětí v Česku?

Podle expertky na rodičovství Camilly Miller to tak ale zůstat nemusí. Vyvinula totiž pro rodiče řešení obsahující tři kroky, které označuje jako „často chybějící ve výchově“. Tyto tři fáze podle ní slouží k tomu, aby pomohly oběma stranám přehodnotit jakýkoli konflikt a umožnit dítěti dosáhnout svých cílů i v rámci rodičem stanovených hranic. „Vy dostanete, co chcete, a ony dostanou, co chtějí. Obě strany tak odejdou jako vítězové,“ uvádí Camilla Miller, která se zabývá mimo jiné i koučováním rodičů.

Zde jsou zmíněné tři kroky, které vám dle ní pomohou získat pozornost a naslouchání ze strany dítěte.

1. Řekněte pouze to, co opravdu vidíte

První krok je vcelku jednoduchý: Řekněte, co vidíte. Místo toho, abyste dítěti rovnou vnucovali svůj úsudek o jeho chování, odolejte nutkání takto reagovat a pouze mu doslova popište, co vidíte. Může se vám například zdát, že vaše dítě není příliš sdílné, zatímco vy si přejete, aby bylo. Ono je ale mezitím plně zaměstnáno hraním si a nemá o povídání s vámi zájem. Neobviňujte ho z toho, že si hraje a nevěnuje vám pozornost. Řekněte pouze to, co vidíte: „Jsi zaneprázdněn hraním si s touto hračkou, že?“ Stejně tak si můžete myslet, že vám potomek dává najevo svůj odpor či pohrdání, zatímco on se ve své mysli cítí frustrované. Uznejte to: „Cítíš se kvůli této situaci nepříjemně, že?“

„Vaše dítě se nejdříve musí cítit vyslyšené, až pak vás rovněž dokáže vyslechnout,“ říká Miller. „Když se vaše dítě cítí nevyslyšené, má pocit, že odmítáte jeho přání a potřeby. Myslí si, že mu říkáte, že to, jak se cítí, je špatně,“ dodává. To nutně neznamená, že musíte ustupovat jejich požadavkům. Dává vám to však příležitost vžít se do jejich situace, a zjistit tak opravdovou příčinu jejich chování.

„Jako rodiče za dětmi téměř konstantě přicházíme rovnou s nějakým požadavkem nebo prosbou, aniž bychom se předtím aspoň na chvíli pozastavili nad tím, co vlastně chtějí ony,“ vysvětluje expertka. „Pokud vás nezajímá, co chtějí ony, nebude je na oplátku zajímat, co chcete vy,“ doplňuje.

2. Nabídněte oboustranně přijatelné řešení

Jakmile pochopíte chování svého dítěte a vcítíte se do něj, ocitnete se rázem v lepší pozici, abyste mu mohli pomoci posunout se dál a najít řešení. Pokud se děti projevují chováním, které se vám nelíbí, pomozte jim přesměrovat tuto energii na něco, co se vám líbí.

Mohou například skákat a dovádět na vaší nové pohovce, zatímco vy byste byli raději, kdyby to spíš nedělaly. Uznejte jejich touhu poskakovat a vybouřit se, ale pomozte jim nasměrovat tuto energii do jiného prostoru, například na podlahu nebo trampolínu. Další ukázkovou situací je dítě, které se dožaduje nové hračky týden po svých narozeninách, kdy jich dostalo celou hromadu (a nebyly zrovna levné).

Pomozte jim vymyslet způsob, jak si vysněnou hračku mohou koupit. Například tím, že přiloží ruku k dílu, pomohou vám a ke kapesnému si vydělají nějaké peníze navíc. „Jde o to podívat se na reálnou potřebu, která se za chováním dětí skrývá, a pomoci jim tuto potřebu uspokojit způsobem, který je i pro vás přijatelný,“ radí Camilla Miller. Pokud však projevují chování, které se vám líbí, uznejte je a umožněte jim ho, abyste takové chování v budoucnu posílili.

3. Skončete podporou silné stránky dítěte

Jakmile situaci úspěšně deeskalujete a dosáhnete kompromisu, zakončete diskusi s vaším potomkem tím, že vyzdvihnete silnou stránku, kterou vaše dítě zrovna v praxi projevilo. Vyhněte se však strukturování zpětné vazby tak, že byste v jejím středu byli vy sami. Neříkejte proto třeba: „Jsem tak ráda, že jsi to udělal.“ Raději do středu pozornosti postavte dítě a zkuste něco ve smyslu: „Jsi moc šikovný, že jsi našel způsob, jak to vyřešit.“

Tímto způsobem si dítě rázem uvědomí, že je nejen aktivním účastníkem situace, ale že má rovněž možnost rozhodnout se a vy k jeho rozhodnutí opravdu přihlížíte. Automaticky tak vzroste pravděpodobnost, že až příště nastane podobná situace, bude k ní dítě opět přistupovat stejně a bude vám naslouchat. „Když dítě přijme svůj vnitřní hlas, pomůže mu to v mysli posílit váhu tohoto chování. Příště se tak k němu spíše znovu uchýlí a zároveň si tím buduje vlastní sebevědomí,“ uzavírá expertka třetí bod.

Změňte své vlastní reakce

Přestože je tento třístupňový návod vedoucí k lepšímu vzájemnému naslouchání strukturován hlavně pro komunikaci s dětmi, lze jej podle Camilly Miller použít i pro jiné věkové skupiny a situace, včetně dospívajících, kolegů a romantických vztahů.

Například v případě dospívajících, kteří se chovají neobvyklým způsobem, jim může říkání pouze toho, co vidíte, pomoci lépe pochopit sebe sama a zároveň otevřít komunikační kanály s vámi jako rodičem. Což je nesmírně cenné, protože právě tyto kanály jsou během dospívání mnohdy částečně nebo zcela uzavřené, protože dítě má pocit, že ho nechápete a za vše ho pouze odsuzujete.

„Obecně platí, že důvodem, proč se lidé vztekají nebo křičí, je jejich potřeba mít aspoň nějakou moc, respektive jde o reakci na pocit, že žádnou reálnou moc nemají,“ vysvětluje Camilla Miller s tím, že je z vaší strany potřeba tuto touhu respektovat.

Opravdové naslouchání druhým a pochopení jejich perspektivy vám navíc může pomoci být všeobecně ohleduplnějším a soucitnějším člověkem. „Je to vlastně zároveň také proces pochopení vlastního chování,“ upřesňuje expertka. „Nejrychlejším způsobem, jak změnit naše reakce, je změnit způsob, jakým se na věci díváme,“ uzavírá.