Daniela Kovářová o náhradním mateřství: Zákazník je bohatý, matka je vždy chudá. Kde je právo dítěte?

Představme si na úvod jednoduchý příklad. Je mi 45 let, jsem muž, žiji bez partnerky, chci miminko. Jak toho dosáhnu? Co mi legislativa v ČR umožňuje?

Na úvod je nutné říct, že z Ústavy nevyplývá žádné právo na dítě. Nikdo, ani heterosexuální dvojice, ani manželský pár, nemá zaručeno právo na dítě. Dítě je dar, který vzniká z lásky, a tak bychom ho měli brát. A Česká republika je signatářem řady úmluv, které naopak chrání dítě jako individualitu, jako jedince. Máme tady nějaký požadavek člověka na dítě. Ten člověk si pořídil byt, pořídil si psa a nyní chce ještě dítě. Budeme nyní mluvit o střetu mezi právem dospělého člověka nebo neplodné dvojice nebo homosexuálního páru a mezi právem dítěte na rodinný život. To je obrovský střet. Když vezmeme tu právní otázku, tak právo má vždy chránit toho slabšího, ochrana dítěte je tedy z hlediska práva silnější než ochrana rodiče nebo ochrana dospělého člověka, který prostě chce mít dítě. Tady žádné vynutitelné právo dospělé osoby na dítě není a nikdo si ho nemůže vyžalovat. Právě proto existuje v českém zákonodárství už mnoho let prověřený institut osvojení. Pokud existuje právně volné dítě, například v dětském domově, a vy byste se ho chtěl ujmout, tak se velmi důsledně a po mnoho měsíců zkoumá, jestli jste hoden toho, abyste se stal rodičem. To je ta legislativní cesta, kterou náš zákon umožňuje.

Mohu si v České republice osvojit dítě z ústavu i jako jedinec?

Ano, to můžete i jako jednotlivý muž nebo žena. Je to možnost, nikoliv právo, ale tu možnost máte. V České republice jsou dětské domovy a různé ústavy, kde pobývají děti, které nejsou v rodinné péči, ale těch dětí právně volných není tolik. Občas se stává, že například do babyboxu je dáno miminko, takže i miminka mohou být účastna toho osvojovacího řízení, ale na miminko se čeká jeden až tři roky, protože jste pečlivě zkoumán, jak jste starý, jak jste zdravý, jaké máte podmínky připravené na to osvojení atd. Pokud projdete všemi testy a zkoumáním, tak se rozhodne, že vám dítě bude svěřeno na nějakou dobu, když je vše v pořádku a to je dítě je právně volné, tak pak opatrovnický soud definitivně rozhodne.

Kolik je v České republice dětí, třeba do věku pěti let, které je možné osvojit?

Přesná čísla vám neřeknu, ale v dětských domovech je třeba sto dětí, ale většina těch dětí není právně volná. To znamená, že ty děti tam nejsou proto, že by se jich rodiče chtěli vzdát, ale třeba nejsou aktuálně schopní o ně pečovat. I když matka dá dítě do babyboxu, tak i tam je zákonná lhůta, do které se ta matka může o dítě znovu přihlásit. Protože matka po porodu je třeba pod vlivem hormonů a může jít o zkratkovité jednání. Takže kdo si chce dítě osvojit, musí se připravit na dlouhou a strastiplnou anabázi.

Dostáváme se k náhradnímu mateřství. Moderní člověk si rád plní sny a známe několik medializovaných případů, kdy lidé si tuto touhu splnili cestou, která vzbuzuje kontroverzní reakce. Kde stojí náhradní mateřství z hlediska české legislativy? Je to legální, nelegální, nebo je to šedá zóna?

Mně se ta problematika poprvé dotkla, když jsem byla ministryně spravedlnosti v roce 2010. Už tehdy jsme s tehdejší ministryní zdravotnictví Danou Juráskovou toto téma zvedly a uvažovalo se, zda to bude nutné legislativně upravit. Tehdy se ale dospělo k tomu, že těch případů je velmi málo a že jsou to tzv. altruistické případy. Tedy když se například domluví dvě sestry, z nichž jedna nemůže dítě donosit. V takových případech ale chybí ta komerční stránka, neplatí se žádné finance. Tehdy se došlo k závěru, že za těchto podmínek není třeba o legislativu usilovat. Jenže čas oponou trhl, uplynulo patnáct let a situace dnes je úplně jinde.

Stala se z toho komerční záležitost...

Ano, je to tak. Navíc se velmi posunula lékařská věda, která dnes dokáže zázraky. Dnes existují už i v v češtině e-shopy, ve kterých si dítě koupíte podobně jako svetr. Zaklikáte si, že chcete děťátko modrooké, které vyroste do výšky 180 cm, bude mít hnědou kůži, hudební vlohy... A když zaplatíte, tak vám přijde v zamražené krabičce do centra asistované reprodukce genetický materiál a proces pokračuje dál. Dnes to všechno dostoupilo do strašné úrovně, dokonce do kriminálních konců, jak potvrzuje například operace Španěl (o porodech dětí na zakázku informoval například web Seznam Zprávy, pozn. red.)

Pokud jsme ve fázi e-shopů, tak chápu, že legislativu nutně potřebujeme, že?

To je důvod, proč o tom mluvím a píšu. Loni jsem na půdě Senátu pod záštitou podvýboru pro rodinu uspořádala kulatý stůl právě na téma legislativních, zdravotních a etických aspektů náhradního mateřství. Plno lidí si řekne, mám byt, mám porsche, teď ještě chci to dítě... Ale lidé si neuvědomí, kolik je souvislostí s tím spojených. On už je hrozný ten pojem náhradní matka... Náhradní matka je přeci matka, která nastupuje, když maminka umře, nebo leží v kómatu, tak se dítěte ujme nějaká náhradní máma, která se postará. Ale říkat ženě, která dítě porodí, náhradní matka? Ta je podle českého práva skutečnou matkou. To není tak, že jen to dítě porodí a někomu ho předá, dnes už víme, že ta vazba je pevnější, že se tam tvoří pouto, už dnes víme, že buňky maminky cirkulují přes placentu k dítěti a zpátky. Je strašné a nemorální a odsouzeníhodné, že pak ta maminka to dítě vezme a prodá nebo daruje někomu, kdo chce dítě jako chce další porsche... Každá lidská společnost ze všeho nejvíce odsuzuje právě ty matky, které se vzdají dítěte a horší už je jen to, když si za to nechá zaplatit, když ho prodá.

Jak daleko je Česká republika při tvorbě legislativního rámce ohledně náhradního mateřství? Jsme úplně na začátku?

Myslím si, že se tady nemusíme bát. Protože o tom debatují všechny státy. Jsou státy, které náhradní mateřství zakazují, jako například Rakousko, Německo či stát New York. Pak jsou státy liberální, které mají legislativu, která to v nějakém smyslu upravuje a reguluje a pak jsou státy, jako Česká republika, které zatím k legislativní úpravě nepřistoupily. Je nutné nějakou legislativu přijmout, protože přibývá celebrit, které si děti tímto způsobem pořizují.

Dětí od náhradních matek přibývá

Dokážete odhadnout, kolik je dnes v Česku dětí, které se narodily tou komerční cestou?

Říká se, že ročně je to 300 až 500 dětí, které se tímto způsobem narodí. Ze statistik víme, že to není tak, že by se tímto způsobem léčily neplodné páry, ale jde opravdu o tu touhu mít dítě. Je to nebezpečný trend. Někdo by mohl říct, že když to není zakázáno, tak je to dovoleno, tak se to tak může dělat...

Takový názor ale zastává i řada právníků, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno...

Řeknu to takto, je doloženo ze statistik, že při tomto procesu je matka vždycky chudá a ten, kdo si to dítě objednává, je vždy bohatý. Takže ten aspekt kupování a finanční transakce je tam vždy. Celý ten proces je navíc velmi drahý, kromě té transakce mezi objednavatelem a tou matkou musíme připočítat náklady na zprostředkovatele, cenu asistované reprodukce, právníky...

Všichni na náhradním mateřství vydělají. Nebo ne?

Když ale dáme stranou tu morální stránku a zůstaneme jen u té ekonomické, tak je tady nějaký stárnoucí jedinec či pár, který to dítě chce a zaplatí. Pak je tady ta matka, která odnosí a vydělá, případně ta další žena, která poskytne vajíčko a také vydělá. Na konci toho procesu je miminko, které se dostane do bohaté rodiny či k bohatému jedinci. Nevnímám, že by na tom procesu někdo tratil, vydělá i ta klinika, vždyť na konci celého procesu jsou všichni spokojení. Vy třeba namítnete, že to dítě nepozná od kolébky třeba druhého z rodičů, vyrůstá třeba bez tatínka. Ale tady vyrůstají tisíce dětí bez tatínka, i když na svět přišly tradičním způsobem. A kolikrát v nuzných podmínkách, třeba u sociálně slabých alkoholiků...

Já té vaší otázce rozumím. Já vám odpovím jako rodinná advokátka a současně jako zákonodárce. Máme tady Úmluvu o právech dítěte, která říká, že dítě má prožít dětství a dospívání se svou biologickou maminkou a se svým biologickým tatínkem, to je pro mě úplně základní. Když se řekne, že je to jen obchodní transakce, kdo chrání zájmy té náhradní matky? Rozumím otázkám, které mi kladete, ale já se nechci vzdát toho nemorálního pozadí, protože když se zaměříme pouze na technikálie a budeme řešit, za jaké situace to umožníme, tak v tom případě legalizujeme obchod s dětmi. Mezinárodní úmluvy zakazují obchod nejenom s dětmi, ale i s orgány a s biologickým materiálem. Když tedy Česká republika řekne, dobře, tak si dávejte třeba půl milionu za jedno dítě, tak je to neobhajitelné. To bychom od těch mezinárodních úmluv museli odstoupit. Ale to neuděláme, protože jako Česká republika jsme v situaci, kdy zvyšujeme ochranu dětí. Nedávno jsme na ústavněprávním výboru jednali o zřízení nového ústředního orgánu dětského ombudsmana, který má mimo jiné na starosti monitorovat situaci dětí. Vy mi kladete otázky, ale já vám říkám, že jsem tu vlastně od toho, abych hájila ty nejbezbrannější a ty nejslabší, protože ti silní a bohatí, ti si na ta svá práva dosáhnou, ale ty děti jsou v tom úplně nevinně. A z mezinárodních úmluv vyplývá právo na rodinný život dítěte, to znamená, nikoliv na to, aby to dítě vychovávali nějací cizí lidé, ale aby to dítě vyrůstalo se svými biologickými rodiči. Nezapomínejme také, že dnes už existují servery, kam když pošlete svou genetickou informaci, nějaký prostě stěr z jazyka, tak vám jsou schopny najít nejbližšího příbuzného. Dnes už víme z příkladů ze zahraničí, že dítě zjistí, že bylo počato z náhradního mateřství, dnes už si najde příbuzného i sourozence. Teď třeba Velká Británie schválila legislativu, podle které když někdo dá třeba dárcovské sperma, tak to sperma může být použito maximálně pro dvacet dětí a ne pro větší počet, aby to dítě mělo jenom devatenáct sourozenců a ne třeba dva tisíce. Od toho přání, mám už Porsche a chci ještě dítě, se dostáváme do velmi složitých konotací. Ty děti dnes hledají své biologické rodiče, jsou velmi často traumatizovány z toho, když zjistí, že je matka prodala. A víte, kdo je ještě traumatizován tím procesem? Sourozenci toho dítěte. Tedy další děti té tzv. náhradní matky, které totiž, jak už dnes víme, v dospělosti říkají, my jsme se strašně bály, že když budeme zlobit, tak maminka nás prodá, jako prodala bratříčka či sestřičku.

Ještě mě zajímá ten akt předávání. Protože jedna věc je, co je ve smlouvě, a druhá věc je pak ta realita. Známe případy, kdy matka narozené miminko pak nechce vydat. Ale máme tady také případy, že dítě se nenarodí zdravé a pak ho nikdo nechce. V těch smlouvách se na to ale myslí, že?

Víte, ona ta matka opravdu není jen nějaký pekáč, ve kterém se to dítě dopeklo. Řada náhradních matek po letech zjišťuje, co udělaly, a litují, a začínají ty své děti hledat po světě, chtějí se kontaktovat, kdyby mohly, tak by to celé vzaly zpátky. Česká spisovatelka Jitka Prokšová o tom vydala knihu, která se jmenuje Náhradnice.

Četl jsem, že v těch zahraničních smlouvách se ale údaje anonymizují, aby právě nikdo nic po letech nedohledal...

Rada Evropy dnes razí trend, že dítě má právo dostat informaci o svém biologickém původu a toto právo je silnější než právo dospělého člověka na anonymizaci. Takže dnes je trend a dokonce se připravuje legislativa, která má odanonymizovat tyto záznamy. Dokonce se připravuje směrnice, která by řekla, že děti počaté za pomoci asistované reprodukce se musí dovědět, že byly počaty za pomoci asistované reprodukce. Teď si představte ten šok, když se to dítě dozví.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kolik stojí náhradní mateřství?

Předpokládám, že ty děti pak budou žalovat kliniky, že byly součástí toho procesu?

Ano, nebo budou žalovat ten objednatelský pár a nemůžeme vyloučit, že budou žalovat tu matku, která dítě porodila. To jsou všechno důvody, proč jsem opatrná. To vše má vliv na legislativu, kterou přijmeme. Mluvím veřejně o náhradním mateřství právě proto, abych minimalizovala škody, které jednou vzniknou.

Trochu jsme odbočili od toho tématu předání. Co tedy se děje, když se dítě narodí a nikdo ho pak nechce? Nebo ho matka odmítne předat. Začíná určitě právní bitva...

To je samozřejmě složité, sepíše se smlouva, kde jsou všechna práva a povinnosti, jsou tam popsané všechny nuance. Jenže otázka zní, jsme v České republice a je taková smlouva právně vynutitelná? Podle mého názoru je obtížně právně vynutitelná, protože je vlastně nemorální, protože se obchoduje s tím největším citem, s tím vztahem mezi maminkou a dítětem. Já si myslím, že jsou to problémy, které nemůže vyřešit žádná legislativa. I za situace, kdy vše proběhne podle té smlouvy, tak nastává velký problém s legalizací, on je totiž problém, jak zlegalizovat dítě počaté z náhradního mateřství. Už to slovo legalizace nám říká, že to bylo něco nelegálního, protože to dítě zlegalizujete? Navíc vy tady uzavřete nějakou smlouvu na začátku té transakce. Jenže než se dítě narodí, tak uplyne dlouhá doba, to jsou třeba dva, tři roky, než se všechno zrealizuje, než to všechno proběhne a mezitím se opravdu může změnit situace jak na straně té maminky, tak na straně toho objednávajícího páru. V tom lepším případě se například pár rozejde, nebo jeden z nich zemře... To jsou problémy, které nemůže vyřešit žádná legislativa.

Jak podle vás bude vypadat právní situace ohledně náhradního mateřství v ČR za dalších patnáct let?

Řeknu vám, co je v tom věcném záměru zákona, jak si to ministerstvo spravedlnosti představuje, že by to mohlo fungovat. Řekne se, že náhradní mateřství je možné jako léčba neplodnosti pro heterosexuální pár, který má českou státní příslušnost nebo bydliště v České republice. Je ale otázka, zda to v této podobě bude průchozí přes Ústavní soud kvůli diskriminaci lidí s jinou sexuální orientací. A další zásada, která je v tom věcném záměru, je prostý altruismus. To znamená, že se nebudou předávat žádné peníze. Jak to ale pak bude? Ty peníze se budou dávat bokem a tedy nelegálně. Další podmínkou je, že by to náhradní mateřství schvaloval opatrovnický soud, to znamená, že by zkoumal nějaké podmínky a musel by se nějak přenést přes tu hroznou nemorálnost, že matka opustí své dítě, že už to dokonce plánuje dopředu. Za této situace se ovšem prolomí základní domněnka mateřství, že za matku se považuje ta žena, která dítě porodila. A jestli tohle projde, tak je samozřejmě otázka, že vlastně dovolíme obchod s dětmi. Pak kladu jako zákonodárce dotaz na Českou republiku, jestli to opravdu Česká republika myslí tak, že odstoupí od Úmluvy práv dítěte.

Nemůže se stát, že tyto otázky za nás nakonec rozhodne Brusel a vznikne legislativa pro celou Evropskou unii?

To se může stát a já se toho dokonce velmi obávám. Zatím je to ale tak, že oblast rodinného práva je nejvíc vzdálená od nějaké unijní unifikace a taky Evropský soud pro lidská práva opakovaně judikoval, že každý stát si může určit svou rodinnou politiku. Bohužel tato situace způsobuje to  cestování mezi státy. Takže vlastně ten, kdo si chce dítě koupit, tak se porozhlédne po světě, kde je to legální a tam vyjede a tam si pořídí dítě. A my pak ty děti chráníme a řekneme, že v zájmu dítěte je pak takový vztah lepší zlegalizovat. Ale jedna věc je individuální řešení každého jednotlivého případu u Ústavního soudu, kde ten precedens už máme a druhá věc je říct rovnou v zákoně, že to povolujeme, to znamená otevřít obchod s dětmi vlastně i v jiných zemích a cizím státním příslušníkům tak říct pojďte, my to tady umíme, tak si k nám přijeďte to dítě koupit. Z toho já mám velké obavy a kladu si tyto otázky a budu velmi pozorně sledovat, kam se ta legislativa bude ubírat.

KOMPLETNÍ ROZHOVOR S DANIELOU KOVÁŘOVOU SI MŮŽETE PŘEHRÁT VE VIDEU V ÚVODU ČLÁNKU.