Festival Debutik začne devadesátkou a bude mládnout. Kasík a Hřebejk vysvětlují, proč

Mluví o „ostrovu pozitivní deviace“, svobodě prvních filmů, Václavu Havlovi i o tom, proč se dnes film snadněji natočí, ale hůř dostává k divákům. A také o ambici, kterou nelze změřit jen počtem prodaných vstupenek.

Libore, kdy jste si poprvé řekl, že Trutnov potřebuje vlastní filmový festival?

Libor Kasík: Ta myšlenka má hlubší kořeny. V letech 1963 až 1988 se v Trutnově konal Festival mladých, kde svá první díla představovali začínající režiséři. Z některých se později staly legendy českého filmu – Jiří Menzel, Karel Smyczek a řada dalších. Když jsme před třemi lety znovu otevřeli zrekonstruované Kino Vesmír, oslovili nás organizátoři polského festivalu Spektrum. Uskutečnili jsme dva zajímavé ročníky. Když pak polská strana oznámila, že pokračovat nechce, vlastně mě to potěšilo. Ne proto, že by Spektrum nebylo kvalitní. Ale protože věřím, že podobná kulturní událost musí vyrůstat z místa, kde se koná. Přeneseným projektům často chybí autenticita. Tehdy jsem se rozhodl vytvořit vlastní festival – s respektem k historii, ale pohledem dopředu.

Kultura

Debutik vrací Trutnov na filmovou mapu, dává plátno prvním a druhým filmům

Honzo, co Vás přesvědčilo, abyste se stal patronem úplně nového festivalu?

Jan Hřebejk: Ve druhé polovině osmdesátých let, když jsem studoval FAMU, byl Festival mladých filmů v Trutnově ostrovem pozitivní deviace. Do určité míry se tam svobodně setkávali filmaři, studenti a novináři a mluvili o domácích filmových novinkách. Moc rád na to vzpomínám. Když Libor spolu s Ivankou Pavlíkovou a Dušanem Mihalečkem přišli s myšlenkou na tuto tradici navázat, nadchlo mě to. Beru to jako výzvu.

Přečtěte si také: Hřebejk o Bartoškovi: Neznám nikoho, kdo by ho neměl rád. Připomněl humor i vulgární slovník

Libore, s Janem Hřebejkem Vás ale nespojuje jen někdejší trutnovský festival. Vaše cesty se protnuly už mnohem dřív.

Libor Kasík: Před – ani raději nebudu říkat kolika – lety jsem jako patnáctiletý kluk dělal takovou podržtašku a občasného herce při natáčení filmu studentů FAMU a dalších uměleckých škol. Režíroval ho dnešní spisovatel a nakladatel Jiří Padevět, někde kolem se pohybovali Honza Hřebejk i Petr Jarchovský. Vlastně se tam tehdy líhlo něco docela velkého. Přiznám se, že dodnes nevím, zda ten film vůbec spatřil světlo světa. Když vznikal Debutik, došlo mi, že nastal správný čas Honzu oslovit znovu. Ten kruh se symbolicky uzavírá.

Název Debutik zní trochu jako tajný podnik pro zasvěcené. Co se za ním skrývá?

Libor Kasík: Je to slovní hříčka. Budeme představovat režijní debuty a druhé filmy jejich autorů – zkrátka butik debutů. První a druhé filmy bývají často nejodvážnější. Je v nich energie, chuť něco sdělit i odvaha experimentovat. Diváci možná uvidí režiséry, o kterých se za pár let bude mluvit stejně samozřejmě jako o dnešních velkých jménech.

Celebrity

Jan Hřebejk bilancuje: Ve třiceti jsem si o sobě myslel víc než dnes

Jan Hřebejk: A kupodivu u nás takový festival zatím není, přestože debutů a druhých filmů vzniká docela dost – hraných i dokumentárních. Prvotiny bývají svobodné, mívají odvahu, jejich tvůrci ještě nejsou známí a všechno je otevřené.

První ročník je označený jako nultý, a přitom devadesátý. Není to na začátek trochu mnoho čísel?

Jan Hřebejk: Je to nultý ročník a koná se téměř v den devadesátých narozenin Václava Havla. Řekli jsme si proto, že začneme nultým–devadesátým ročníkem na jeho počest. Čtvrtého října zajdeme na Hrádeček s kytkou a zapálíme svíčku. A festival pak bude s každým ročníkem mládnout. Příští rok tedy uspořádáme ročník devětaosmdesátý.

Honzo, sám jste vstoupil do celovečerního filmu Šakalími léty. Co si vybavíte z jejich první veřejné projekce?

Jan Hřebejk: Především úlevu, že je hotovo, a opatrné těšení na další život filmu. Díky písničkám Ivana Hlase ostatně žije i svým druhým, divadelním životem.

Kdybyste se mohl vrátit k mladému Honzovi Hřebejkovi před jeho debutem, co byste mu poradil?

Jan Hřebejk: Nech si poradit, ale nedej si do toho kecat!

Je nějaký debut, který Vás jako diváka nebo filmaře doslova posadil na zadek?

Jan Hřebejk: Nejznámějším příkladem je Občan Kane, ale i Ostře sledované vlaky nebo Obecná škola jsou mimořádné debuty.

Filmový festival DEBUTIK Zdroj: DEBUTIK

Je dnes pro mladé filmaře snazší začít než před třiceti lety?

Jan Hřebejk: Natočit film je jednodušší, ale těžší je ho „prodat“ – tedy prosadit a dostat k divákům.

Co vlastně rozhoduje o tom, zda nový festival přežije první nadšení a získá vlastní tvář?

Jan Hřebejk: Zajímavá náplň a atmosféra, která kolem festivalu vznikne.

Libor Kasík: Právě atmosféru považuji za rozhodující. Úspěch nechci měřit jen počtem prodaných vstupenek, i když samozřejmě chceme hrát pro co nejvíc lidí. Nejvíc si přeji, aby návštěvníci odcházeli z kina s tím zvláštním šťastným výrazem. S pocitem, že zažili něco, co je obohatilo, inspirovalo a pohladilo po duši. Pak budu vědět, že Debutik má smysl a stojí za to z něj budovat novou trutnovskou tradici.

Program festivalu DEBUTIK Zdroj: DEBUTIK

Honzo, když se ohlédnete za vlastní kariérou, které filmy podle Vás obstály v čase?

Jan Hřebejk: Pýcha je hřích, ale jsem vděčný za Pelíšky, Musíme si pomáhat a možná ještě tři nebo čtyři další filmy, které se dají promítat i po letech.

Koho byste na Debutik pozval, kdyby čas ani realita nekladly žádná omezení?

Jan Hřebejk: Miloše Formana, Věru Chytilovou, Jiřího Menzela nebo Ester Krumbachovou.

A poslední otázka pro oba: proč má člověk na začátku října sednout do auta nebo do vlaku a přijet právě do Trutnova?

Jan Hřebejk: Aby nám pomohl vytvořit správnou cinefilskou atmosféru.

Libor Kasík: A aby mohl být u začátku něčeho, co může vyrůst v novou trutnovskou tradici. Stejně jako filmy, které promítáme, i náš festival teprve začíná.