Kamila (38): Manžel touží po druhém dítěti. Já už si další mateřství neumím představit
Ilustrační foto Zdroj: iStock
Po narození dcery jsem si říkala, že třeba jednou zatoužím po dalším dítěti. Dnes je jí osm, já jsem se konečně naplno vrátila do práce a začala si užívat, že mám zase trochu času sama na sebe. Manžel ale nedávno přišel s tím, že by chtěl další miminko.
S manželem jsme vždycky chtěli děti. Po svatbě jsme se těšili, až budeme mít vlastní rodinu, ale nijak jsme neřešili, jestli zůstaneme u jednoho dítěte, nebo jich budeme mít víc. Nakonec se nám asi tři roky po svatbě narodila dcera a já byla moc šťastná. Víc jsem v té době nepotřebovala.
První roky nebyly jednoduché
První dva roky s ní doma na mateřské ale byly docela náročné. Moc toho nenaspala, často byla nemocná a já kolem ní měla pořád co dělat. Manžel chodil do práce, takže jsem s ní byla většinu dne sama. Samozřejmě mi pomáhal, jenže spoustu věcí jsem měla na starosti hlavně já.
Do toho jsme začali stavět domeček kousek za městem. Vždycky jsme toužili po domě se zahradou, kde budeme mít dost místa, ráno si v klidu vypijeme kávu na terase, večer posedíme u grilu se sousedy a dcera bude mít kamarády a hezké dětství na vesnici.
Stavba nám zabrala několik let a zpětně musím říct, že to bylo jedno z nejnáročnějších období našeho života. Snažila jsem se skloubit péči o dceru, domácnost a všechno kolem domu. Často jsme měli s manželem pocit, že ať uděláme cokoli, pořád něco nestíháme. Do toho dcera potřebovala pozornost a já už někdy neměla energii ani na obyčejné hraní nebo povídání.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
S manželem jsme byli oba unavení a nervózní. Stavba samozřejmě stála spoustu peněz, pořád se objevovaly nečekané výdaje a často jsme na sebe štěkali kvůli maličkostem. Věděli jsme, že máme velkou motivaci dotáhnout všechno do konce, ale celé nám to už připadalo nekonečné.
Po třech letech jsme se konečně nastěhovali do našeho vysněného domečku. Nechali jsme si udělat dva dětské pokoje, i když jsme zatím pořád počítali jen s jedním dítětem. Ten druhý měl sloužit jako pracovna. Říkali jsme si, že člověk nikdy neví, třeba se časem rozhodneme pro další dítě. Teď jsme ale měli jiné starosti a já rozhodně neměla pocit, že bych chtěla znovu začínat s miminkem.
Manžel občas utrousil nějakou poznámku o druhém dítěti a dcera si už dlouho přála sestřičku nebo brášku. Vždycky jsem se tomu ale zasmála a obrátila řeč jinam. Nejdřív jsme měli malé dítě, potom jsme stavěli a já se snažila zvládnout práci i rodinu. Pořád bylo něco, kvůli čemu se mi představa dalšího těhotenství a miminka vůbec nehodila. Čím déle jsme byli jen tři, tím víc jsem si na to zvykla a stačilo mi to.
Konečně jsme měli čas sami na sebe
Poslední dva roky jsme si konečně začali užívat to, na co jsme se při stavbě tolik těšili. O víkendech jsme pracovali na zahradě, večer sedávali u ohně a postupně jsme se seznámili i se sousedy, kteří měli děti v podobném věku jako naše dcera. Děti se rychle skamarádily, takže k nám často někdo chodil nebo dcera naopak chodila na návštěvu k nim. Byla jsem ráda, že má kolem sebe společnost a nemusíme za každým kamarádem někam jezdit.
Také nám hodně pomohlo, že jsme měli konečně dost místa pro návštěvy. Babička u nás mohla přespat, což v našem předchozím bytě nebylo možné. S manželem jsme si proto občas vyrazili sami na večeři, do kina nebo jen tak na procházku. Po letech, kdy jsme většinu času věnovali práci, stavbě a péči o dítě, jsme si zase našli chvíle jen pro sebe.
Měla jsem pocit, že jsme se konečně dostali do období, které nám oběma vyhovuje. Dcera už nás nepotřebovala na každém kroku, já měla svou práci a byla jsem v ní opravdu dobrá a doma jsme měli všechno, co jsme si přáli.
O to víc mě zaskočilo, když mi manžel při jedné z našich společných večeří řekl, že by opravdu chtěl ještě jedno dítě. Začal mi vysvětlovat, že teď máme ideální podmínky, jsme starší a rozumnější, máme větší dům a nemusíme už řešit tolik věcí jako před lety. Prý bychom si druhé dítě mohli mnohem víc užít. Dokonce říkal, že tentokrát by se do všeho zapojoval mnohem víc a nenechal by mě v tom samotnou.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že si druhé dítě momentálně neumím představit. Nechtěla jsem mu ale říct definitivní ne. Sama totiž nevím, jestli bych toho za pár let nelitovala. Občas mě napadne, jaké by to bylo mít doma ještě jedno dítě, a když vidím naši dceru, jak si hraje s kamarády nebo se těší na miminka v rodině, říkám si, že sourozenec by jí určitě udělal radost. Představa dalšího těhotenství a hlavně všeho, co by následovalo, mě zatím vůbec neláká.
Podruhé bych chtěla rozdělit péči jinak
Manžel ale moje váhání bere jako naději, že mě nakonec přesvědčí. Začal říkat, že právě proto bychom to neměli odkládat, že už máme všechno zařízené a že bych na všechno nebyla sama. Už si ale vůbec neuvědomuje, že mám opět dobře nastartovanou kariéru a s miminkem bych zase na několik let přerušila svou pracovní dráhu.
Nejde přitom jen o to, že bych se musela na nějakou dobu vzdát práce. Po letech jsem se dostala na pozici, na které jsem chtěla být, mám kolem sebe dobrý tým a práce mě opravdu baví. Nechci znovu začínat od začátku a mít pocit, že mi mezitím všechno utíká. Už moc dobře vím, že mateřská dovolená není žádný med, a po první zkušenosti si dokážu barvitě představit, jak by to zase vypadalo.
Dokonce jsem mu jednou navrhla, že pokud po druhém dítěti tolik touží, mohli bychom si péči rozdělit a na rodičovskou dovolenou by šel tentokrát on. Neřekl mi přímo, že by to nešlo, ale nadšeně se rozhodně netvářil. Hned začal vysvětlovat, že v jeho práci by to bylo komplikované a že bychom to museli ještě promyslet. Jeho reakce mě vlastně nepřekvapila.
Při prvním dítěti se také počítalo s tím, že na mateřské zůstanu já, protože manželova práce byla podle něj příliš náročná na to, aby si mohl vzít volno. Teď se zdá, že by se na tom vlastně nic nezměnilo. Já už nechci automaticky počítat s tím, že všechny pracovní a osobní plány odložím kvůli dětem jen já.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Rodiče v Česku selhávají, varují experti. Děti ohrožuje krize duševního zdraví, co zmůže stát?: