Kuba (39): Koupili jsme psa kvůli dětem. Nakonec zachránil hlavně mě
Oscar měl být původně hlavně radostí pro děti, nakonec se z něj ale stal Kubův nejlepší parťák. Zdroj: iStock
Dlouho jsem si myslel, že pes bude jen další starost navíc. Místo toho se z něj stal můj nejvěrnější parťák a vytáhl mě z období, kdy jsem měl pocit, že můj život jede pořád dokola a já už vlastně nikde nejsem opravdu potřeba.
Děti po psovi toužily několik let, ale mně se do toho moc nechtělo. Nechtělo se mi řešit ranní venčení, kdo pohlídá psa přes dovolenou, a navíc jsem se bál toho, že nám zničí dům, než ho vycvičíme. Věděl jsem, že děti jejich počáteční nadšení přejde a veškerá zodpovědnost za něj padne na mě. Blbý bylo, že i manželka byla pro, takže jsem zůstal jediný a ten nejhorší, kdo byl proti.
Nakonec jsem ale povolil. Děti a žena mě ukecávaly tak dlouho, až jsem si řekl, že z toho stejně není úniku. Navíc jsem si namlouval, že třeba budou mít tentokrát pravdu a péči o psa vezmou vážně. Společně jsme tedy začali vybírat, jakého psa pořídíme, a doma se několik týdnů nemluvilo prakticky o ničem jiném.
Já chtěl pejska z útulku, protože jako malý jsem měl takového voříška, který byl hrozně mazlivý a vděčný. Žena mě ale nakonec přesvědčila, že nebudeme znát jeho historii a kvůli dětem by bylo bezpečnější vzít si malé štěňátko.
Nakonec jsem uznal, že má asi pravdu, a začali jsme hledat. Děti se samozřejmě nemohly domluvit na rase a každé chtělo něco jiného. Já si ale říkal, že hlavně nesmíme udělat nějaké unáhlené rozhodnutí a nemůžeme povolit u prvního obrázku štěněte. Čím víc jsme se ale dívali na fotky těch malých chlupáčů, tím bylo jasnější, že už jsem vlastně prohrál.
Mohlo by se vám líbit: Dá se věřit pravidlu pěti sekund? Vědci přišli s jasnou odpovědí. Pozor na domácí mazlíčky
Jeli jsme navštívit první chovatelskou stanici s labradory a bylo rozhodnuto už tam. Musím přiznat, že na místě bych si je vybral všechny, když se ke mně ti malí chlupáči rozeběhli, ale to jsem nikdy nemohl ženě přiznat. Domů jsme se vrátili s tím, že za pár týdnů si pro našeho nového člena rodiny pojedeme.
Těch několik dní bylo doma s dětmi k nevydržení, i když byly vlastně docela roztomilé. Neustále se předháněly v tom, kdo vybere nejšílenější jméno, koho bude mít pejsek radši a u koho bude spinkat v posteli. To jsem ale zatrhl už na začátku. Měl jsem jasné pravidlo, že pes nepatří ani do postele, ani na gauč.
Den, kdy jsme si pro něj jeli, byl samozřejmě velká událost. Děti byly vzhůru snad od šesti ráno a pořád za mnou chodily jak ocásci a ptaly se, kdy už pojedeme pro Oscara. Já jsem dělal, že mě to zase tolik nebere, ale pravda je, že jsem byl zvědavý taky. Když nám ho pak chovatelka předala, seděl mi v náručí a já si poprvé říkal, že možná přece jen nebude tak hrozné mít doma psa.
První dny jsem svého rozhodnutí litoval
První noc jsme s Oscarem skoro nespali. Pořád kňučel, já s ním snad pětkrát běžel na zahradu kvůli čůrání a během pár dnů začal okusovat všechno, na co dosáhl. Manželce jsem jen připomínal, že přesně tohle chtěla. Děti byly samozřejmě pořád nadšené, jenže už ne tolik ve chvíli, kdy bylo potřeba po něm uklidit nebo s ním ráno vstát. Přesně jak jsem předpokládal, většina těch věcí začala postupně padat na mě.
Několik prvních dní jsem si proto musel vzít home office. Děti chodily do školy a manželka coby zdravotní sestra z domova pracovat nemohla, takže jsem zůstal s Oscarem já. Zpočátku jsem vůbec netušil, jak budu zvládat práci a malé štěně zároveň. Stačilo se na chvíli soustředit na počítač a Oscar už někde něco tahal, okusoval, nebo bylo podezřelé ticho.
Čtěte také: Každý druhý pes je obézní, můžou za to i majitelé. Jak poznat, že má váš mazlíček nadváhu?
Nedělal jsem prakticky nic jiného, než že jsem běhal od počítače ke psovi. Jakmile jsem měl nějaký důležitý telefonát, Oscar se rozhodl, že začne štěkat, a když jsem se potřeboval soustředit, přinesl mi hračku a strkal mi ji pod nos. Občas jsem z něj byl úplně vyřízený a několikrát mě napadlo, že jsem měl radši zůstat za toho špatného a psa nepořizovat.
Zároveň jsem ale zjistil, že být celý den sám se štěnětem je vlastně docela zvláštní změna. Děti byly ve škole, manželka v práci a já byl většinou zavřený doma, což mi vlastně vyhovovalo. Byl jsem ale takový odříznutý od světa a kromě práce a rodiny jsem nic moc neměl. S Oscarem jsem ale musel jít ven, ať se mi chtělo, nebo ne.
Nechtěl jsem, aby byl naučený na to, že nemůže kadit na zahradě, protože jsem nechtěl šlapat do psích hromádek, a už vůbec jsem nechtěl smrad po zahradě. Brával jsem ho tedy na takovou louku za barákem, kde pořád něco očuchával a zastavoval se u každého keře.
Z otravy věrný parťák
Postupně jsme spolu podnikali čím dál delší procházky i do lesa a musím přiznat, že každým dnem Oscar víc a víc poslouchal. Já jsem si naopak začal zvykat na to, že po zaklapnutí počítače vezmu vodítko a na hodinu nebo dvě zmizíme z domu. Dřív bych si nejspíš radši sedl k televizi nebo něco dělal kolem baráku, ale v tom lese bylo tak klidno. Navíc jsem s každým novým Oscarovým naučeným trikem cítil takové zadostiučinění.
Asi jsem to tehdy potřeboval víc, než jsem si chtěl připustit. Děti už mě dávno nepotřebovaly, jako když byly malé, každé mělo svůj vlastní program a koníčky, a manželka měla spoustu práce. Doma jsme byli spokojení, nemůžu říct, že bych byl nešťastný. Jen jsem měl poslední dobou čím dál častěji pocit, že už vlastně nemám co dělat. V práci jsem jel pořád to samé, doma jsem nebyl nijak zvlášť potřeba, a každý můj den vypadal dost stejně.
S Oscarem jsme se tak stali dost velkými parťáky a musím přiznat, že jsem si toho chlupáče zamiloval. Pořád byl se mnou, ležel vedle mě, vítal mě, jako kdyby mě rok neviděl, a všude mě pronásledoval.
Přečtěte si také: Psí alimenty? Mexičan musí po rozvodu přispívat bývalé partnerce na péči o huskyho
Doma se tomu smáli, protože právě já jsem byl ten, kdo psa původně vůbec nechtěl, a teď se mnou leží rozvalený na gauči. Děti ho samozřejmě milovaly, manželka taky, ale Oscar byl prostě nejvíc můj. Věděl jsem přesně, co má rád, kam chce chodit a kdy už je toho na něj moc. A on zase věděl, že stačí, abych vzal do ruky vodítko, a může se mnou vyrazit kamkoliv.
Začali jsme spolu chodit i na cvičák, a dokonce jsme jako rodina jeli na několik dní do školy výcviku, kde Oscar složil zkoušku ovladatelnosti psa. Na první pokus. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem na něj nebyl pyšný.
Od té doby jsme na cvičák chodili pravidelně. Manželka se mi smála, že ze mě nakonec udělali úplného psího blázna, protože jsem doma pořád vyprávěl, co se Oscar zase naučil. Dětem jsem ukazoval videa z tréninku a samozřejmě jsem jim připomínal, že tu zkoušku složil hlavně díky tomu, kolik času jsem s ním strávil já.
Postupně se naše společné procházky staly úplně normální součástí každého dne. O víkendech jsme vyráželi dál, někdy do lesa, jindy jsem prostě sedl do auta a hledal místo, kde se může pořádně proběhnout.
Doma bylo brzy jasné, že ačkoliv jsme psa pořizovali hlavně kvůli dětem, nejvíc času trávil nakonec se mnou. Manželka jednou při večeři prohodila, že Oscar je vlastně můj pes, a děti se hned začaly hádat, že je přece jejich. Já jsem se tomu jen smál, ale pravda byla, že když bylo potřeba někam vyrazit, Oscar automaticky šel za mnou. A já už si vlastně ani neumím představit, že bychom ho doma neměli.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenáře
Se zvířaty je svět Prima. Vše, co byste o nich měli vědět:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
