Marie (48): Dcera se odstěhovala a já zjistila, že si s manželem nemáme co říct
Odchod jediné dcery změnil život celé rodiny víc, než Marie čekala Zdroj: Sciencephoto, Profimedia.cz, IGOR STEVANOVIC
Odchod dcery z domova měl být začátkem krásného období. Místo společných plánů jsem ale zjistila, že jsme si s manželem po letech přestali mít co říct. Trvalo několik měsíců, než jsme našli způsob, jak se k sobě znovu přiblížit.
Den, kdy jsme dceři pomáhali stěhovat věci do jejího prvního bytu, jsem zvládla mnohem líp, než jsem čekala. Měla jsem strach, že se rozbrečím hned při prvním zamávání, jenže místo toho jsem s ní řešila, kam postavit skříň, jestli má dost hrnků a co jí ještě chybí koupit. Nikča je moje jediné dítě a vždycky jsem byla ta starostlivější z nás dvou. Manžel mi celé roky říkal, že ji až moc opečovávám, a něco na tom nejspíš bylo. Radost z toho, že se postavila na vlastní nohy, ale byla větší než smutek, že už nebude bydlet s námi.
Těšila jsem se na nový začátek
Vlastně jsem se těšila i na to, že budeme mít po letech zase víc času sami pro sebe. Celé roky se všechno doma točilo kolem Nikči a nějak jsme si zvykli, že jsme hlavně máma a táta. Říkala jsem si, že teď bude konečně prostor zajít občas na večeři, naplánovat si výlet nebo jen tak strávit večer spolu, aniž bych každou chvíli řešila, kdy přijde domů nebo jestli něco nepotřebuje.
Prvních pár dnů jsem měla pocit, že si všichni zvykáme na nový režim. S Nikčou jsme si skoro každý den volaly nebo psaly, vyprávěla mi, jak se zabydluje, co si ještě koupila a jak se jí daří v práci. Měla jsem radost, že je spokojená. Doma sice bylo větší ticho než dřív, ale říkala jsem si, že je to asi normální.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
S manželem jsme se potkali až doma večer po práci, dali jsme si večeři, prohodili pár vět o tom, co bylo ten den v práci nebo co je potřeba zařídit, a tím to většinou skončilo. Dřív mi to nepřišlo tak smutné. Nikča přišla ze školy nebo z práce, začala něco vyprávět, něco po nás chtěla a hned bylo doma živo. Po jejím odstěhování bylo najednou všechno hotové během chvilky. Večeře, nádobí, sprcha a televize. Seděli jsme vedle sebe a napadlo mě, že přesně takhle vypadal už nejeden náš večer.
Za pár dní jsem přišla s tím, že bychom si mohli někam vyrazit. Kolegyně doporučovala novou komedii v divadle, kde hráli naši oblíbení herci. Potom jsem navrhla, že můžeme zajít do restaurace nebo se jen tak projít po městě a dát si zmrzlinu. Manžel se na mě podíval a řekl, že jestli chci, můžeme jít někdy o víkendu. Ten víkend jsme ale nakonec zůstali doma. Další týden jsem to zkusila znovu a dopadlo to úplně stejně. Po několika týdnech jsem přestala něco plánovat. Měla jsem pocit, že o společný čas stojím hlavně já.
Začala jsem přemýšlet, jestli to takhle máme jen my, nebo to po letech přijde skoro na každé manželství. Když jsme byli mladší, pořád bylo co řešit. Stavěli jsme dům, spláceli hypotéku, Nikča rostla před očima a člověk měl pocit, že jeden den nestačí na všechno, co je potřeba stihnout. Dcera bydlela sama, hypotéka byla skoro splacená a večer jsme najednou nemuseli řešit vůbec nic.
Začala jsem myslet i sama na sebe
Nejdřív jsem si říkala, že problém bude asi ve mně. Nikča odešla z domu a já najednou nevěděla, co dělat s volným časem. Přestala jsem čekat, že mě z té nálady vytáhne manžel, začala jsem se víc vídat s kamarádkami, přihlásila se na jógu a po letech si koupila kolo. Nečekala jsem od toho žádný zázrak, chtěla jsem hlavně přestat sedět doma.
První týdny jsem jezdila sama. Jednou se mě manžel jen tak zeptal, kudy jsem jela a kolik jsem ujela kilometrů. Za pár dní přišel domů s tím, že si nechal opravit svoje staré kolo, které už několik let stálo v garáži, a že by se mnou příště vyjel. K mému překvapení svůj slib dodržel a první společná projížďka byla vlastně zábava.
Nepamatuju si, o čem jsme se při té první cestě bavili. Vím jen, že jsme po dlouhé době mluvili o něčem jiném než o práci, účtech nebo Nikče. Cestou jsme se zastavili na kávu, pak ještě na oběd a domů jsme se vraceli až večer. Od té doby vyrážíme skoro každý víkend. Občas jedeme jen pár kilometrů, jindy si uděláme celodenní výlet. Manžel dnes sám hledá nové trasy a já mám pocit, že jsme po letech našli něco, co nás zase baví oba.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušeností čtenářky
Jak Češi vychovávají děti? Od domlouvání po heslo „škoda každé rány, která padne vedle“:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
