Patricie (34): Děti nechci a nikdy jsem nechtěla. Rodina to bere jako chybu
Patricie čelí nepochopení kvůli rozhodnutí nemít děti Zdroj: Stock Budget / Profimedia.cz, Maksym Belchenko
Vím, že děti nechci, a nikdy jsem to necítila jinak, jenže moje rodina to pořád bere jako chybu, kterou jednou napravím a „přijdu k rozumu“. Každý rodinný oběd se tak točí kolem stejného tématu a já mám pocit, že místo pochopení musím svoje vlastní rozhodnutí neustále obhajovat.
Nikdy jsem neměla moment, kdy bych si sedla a řekla si tak a teď se rozhodnu, že nebudu mít děti. Spíš to ve mně bylo vždycky nějak přirozeně nastavené. Když jsme si jako malé hrály na rodinu, já jsem klidně byla teta nebo někdo, kdo jen přijde, povozí kočárek kolem domu a jde zase pryč.
Dlouho to nikdo kolem mě neřešil a spoustu let mi naopak říkali, že mám na děti ještě spoustu času. Bylo mi dvacet, studovala jsem, pak jsem začala pracovat, cestovat a zkoušet různé věci. Až kolem třicítky se to začalo lámat. Najednou se každá návštěva u rodičů nebo příbuzných točila kolem stejného tématu. Nejdřív mě jen tak oťukávali, jenže postupně se z toho stala smršť otázek a nátlaku, který začínal ještě dřív, než jsem si stihla sundat kabát v chodbě.
Pořád stejné otázky a stejný tlak
Neustále jsem poslouchala o máminých kamarádkách, které hlídají vnoučata a nadšeně vozí kočárky, nebo o sestřenicích, které už mají druhé či třetí dítě. Jednou to na mě máma zkusila napřímo. Seděly jsme spolu v kuchyni, vařily kafe a ona mezi řečí řekla, že žena bez dětí je tak nějak neúplná. Pamatuju si, jak jsem se na ni dívala a vůbec nevěděla, co na to říct.
Michaela (39) se svěřila: Můj kolega neuvěřitelně smrdí. Každý den v práci je noční můrou
Já děti nemám a ani nechci. Nevadí mi, jen v sobě prostě nemám potřebu být máma. Když držím miminko kamarádky, je to hezké, ale zároveň vím, že to není můj svět. Nechybí mi to, nepřitahuje mě to a nevidím se v tom. Čím jsem starší, tím víc si tím jsem jistá.
Jenže pro moji rodinu je to pořád něco, co se „spraví“. Táta to bere jako fázi a máma jako chybu, kterou prý jednou pochopím. Jednou mi dokonce řekla, že ji připravuju o to mít vnouče, jako bych jí ho dlužila. Jako bych jí to dítě měla dodat na objednávku. A pak jsou tu ty věty, které se opakují pořád dokola. Že až potkám toho pravého, biologické hodiny se ozvou. Že jednou budu litovat. Jako by můj život teprve čekal na něco, co má přijít, a zatím žiju jen napůl.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Přitom já už ten svůj život žiju. Mám partnera, který to vidí stejně jako já, máme vztah, ve kterém je nám dobře, a nikdo z nás nemá pocit, že by nám něco zásadního chybělo. Jenže doma to berou jinak. Občas mám pocit, že si myslí, že mě k tomu navedl a že bez něj bych byla „normální“. Je to zvláštní, protože to rozhodnutí bylo ve mně dávno před ním.
Nechci si nic obhajovat
Nejvíc mě na tom vyčerpává, že to musím pořád dokola vysvětlovat, jako by nestačilo prostě říct, že děti nechci. Vždycky mám pocit, že ode mě čekají nějaký „správný“ důvod, který jim bude dávat smysl, a když ho nedostanou, začnou si ho vytvářet sami. Najednou vědí líp než já, co za tím je, a přitom je to vlastně úplně jednoduché.
Občas si říkám, že kdybych řekla, že děti mít nemůžu, měli by pro mě víc pochopení než teď. Možná by mě litovali, ale zároveň by mě nechali být. Takhle mám pocit, že je zklamávám jen tím, že žiju po svém.
Upřímně? Ten pocit, že mi něco chybí, vůbec nemám. Mám čas, energii a prostor dělat věci, které mě naplňují. Mám vztahy, které dávají smysl, a život, který mě baví tak, jak je. A čím víc na mě tlačí, tím víc si uvědomuju, že tohle rozhodnutí není něco, co bych měla obhajovat. Je to prostě moje volba.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Podívejte se, jak zvládají mateřství celebrity: