Daniela (26): Bála jsem se začít chodit do fitka kvůli pohledům. Dnes ho miluju

Kamarádka si prožívala dost ošklivý rozchod a rozhodla se, že začne cvičit. Protože potřebovala někoho s sebou, aby to nevzdala po týdnu, volba padla na mě. Věděla totiž, že se neumím vymluvit. Nejdřív jsem se smála a říkala, že do fitka nepůjdu ani za zlaté prase. Jenže ona je ten typ člověka, který vás přemluví ne argumenty, ale tím, že vám rovnou napíše zprávu „čekám před barákem“ a vy najednou stojíte v bundě na chodbě a vůbec netušíte, jak se to stalo. Celou cestu jsem se snažila tvářit normálně a na oko nadšeně, ale uvnitř jsem měla stažený žaludek a hlavou mi běžely fotky ze sociálních sítí, kde všichni vypadají dokonale a sebejistě, zatímco já měla pocit, že na mně bude vidět každé zaváhání.

Jako bych šla rovnou do jámy lvové

Před vchodem jsem ještě zdržovala, předstírala jsem, že něco hledám v mobilu nebo že si musím zavázat tkaničku, jen abych nemusela hned dovnitř. Kamarádka ale nezastavila, otevřela dveře a vtáhla mě s sebou, takže už nebylo kam couvnout. Uvnitř bylo horko, hlasitá hudba a ve vzduchu visela směs dezinfekce a gumy, která mi nepříjemně připomněla školní tělocvičnu. Držela jsem se jí skoro těsně u ramene, jako bych se bála, že když se od ní vzdálím, někdo okamžitě pozná, že jsem tu omylem.

Kámoška se chovala úplně přirozeně, jako by tam chodila roky, i když byla také posilovnou skoro nepolíbená. Pozdravila na recepci, hodila batoh do skříňky a mezitím mi vyprávěla něco o práci, jako by se nic zvláštního nedělo. Já jen přikyvovala a snažila se dělat totéž, co ona. V šatně jsem nenápadně sledovala ostatní ženy, jak se převlékají do sladěných kompletů, zatímco já si natahovala legíny z obchoďáku a staré sportovní tričko ještě ze střední školy. Měla jsem pocit, že tam zjevně existují nějaká nepsaná pravidla, která očividně znají všichni kromě mě.

Mezi stroji jsem se rozhlížela dost opatrně a všude se to hemžilo lidmi, kteří působili soustředěně a jistě, takže jsem čekala, že na mě každou chvíli někdo pozná, že tam nepatřím. Jenže nic takového se nestalo. Většina lidí měla sluchátka, koukala do telefonů nebo jen s funěním civěla před sebe. Nikdo se neotáčel, nikdo mě nezkoumal, všichni si hleděli svého.

Začaly jsme na běžeckém pásu s tím, že na to půjdeme pomalu. Kamarádka běžela vedle mě a kecaly jsme o úplně obyčejných věcech, jako kam se potom půjdeme najíst, o seriálu, který právě dokoukala, nebo o tom, jak vlastně toxický byl její bývalý. Díky tomu jsem postupně přestala vnímat, kolik lidí je kolem, a soustředila se jen na rytmus kroků. V jednu chvíli mi dokonce došlo, že jsem přestala řešit, jak u toho vypadám.

Ve fitku jsme byly asi hodinu a cvičily vlastním tempem. Pro mě to ale byl malý osobní rekord už jen proto, že jsem vůbec vešla dovnitř a nezmizela po pěti minutách. Cestou domů mi došlo, že se vlastně nestalo vůbec nic z toho, co jsem si celé týdny malovala v hlavě. Nikdo mě nehodnotil, nikdo se mi neposmíval a svět se nezastavil jen proto, že jsem si poprvé stoupla na běžící pás.

Podruhé už to nebylo tak děsivé

Asi za dva dny mi kamarádka napsala, jestli jdeme znovu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se na to nevymluvím, protože první návštěva mi vlastně úplně stačila. Nakonec jsem ale souhlasila. Podruhé už to bylo mnohem klidnější. Věděla jsem, kde jsou šatny, kam si dát věci a že se vlastně nic hrozného neděje. Už jsem se nerozhlížela tak nervózně kolem sebe a poprvé jsem měla pocit, že tam můžu být úplně normálně.

Další týdny jsme chodily spolu a postupně jsem si začala všímat věcí, které jsem na začátku nevnímala. Lidé, které jsem vídala pravidelně, se na sebe občas usmáli nebo si kývli na pozdrav. Někdo podržel dveře, někdo posunul lavičku, aby měl druhý víc místa. Byly to drobnosti, ale najednou jsem měla pocit, že tam vlastně nikdo nic neřeší.

Časem se stalo, že jsem přišla dřív než kámoška a musela jsem začít sama. Pamatuju si, jak jsem stála u pásu a chvíli váhala, jestli na ni radši nepočkat. Nakonec jsem si ale řekla, že to zkusím. Pustila jsem pás, nasadila sluchátka a najednou mi došlo, že to zvládnu i sama a už mě nic neděsí.

Dnes tam chodím často úplně sama. Kamarádka už dávno cvičí v jiný čas nebo jiné dny, protože si našla nový režim, ale já jsem u toho zůstala. Je zvláštní, že právě posilovna, které jsem se kdysi tolik bála, je dnes místo, kam chodím, když si potřebuju vyčistit hlavu. Přijdu unavená z práce, trochu naštvaná z celého dne, a odcházím klidnější, jako by tam zůstalo všechno napětí.

Dnes mi to přijde skoro úsměvné. Tenkrát jsem stála před dveřmi a hledala důvod, proč tam nejít. Ve skutečnosti se uvnitř nedělo nic dramatického. Lidé cvičili, poslouchali hudbu a každý si jel svoje, stejně jako já teď.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Lidem, kteří zhubnou po injekcích, se váha vrací do roka a půl: