Martina (30): Šéf chce po mně intimní styk. Naznačil, že jinak o práci přijdu

Do té práce jsem nastoupila před rokem s pocitem, že jsem konečně přestala přešlapovat na místě. Malá firma, jen pár lidí, žádný neosobní open space, kde jste jen číslo. Kancelář jsem měla deset minut pěšky od bytu, takže jsem ráno nemusela vstávat bůhví kdy ani se mačkat v přeplněné tramvaji. Po letech brigád, nevýhodných smluv a práce, kde nikdy nebylo jisté, jestli mě příští měsíc ještě budou potřebovat, to pro mě byla obrovská úleva. Poprvé jsem si dovolila koupit si pořádný kabát, ne jen něco z výprodeje, a přestat v supermarketu přepočítávat každou položku v košíku.

Můj šéf působil hodně přísně, ale zato slušně. Nebyl to typ, který by vtipkoval nebo se s někým vybavoval o počasí, spíš chtěl všechno vyřešit rychle, mluvil stručně a díval se na člověka tak přímo, že jste měli pocit, že mu nemá cenu nic zatajovat. Ostatní z něj měli respekt, včetně mě, ale zároveň ho poslouchali bez odmlouvání, což jsem brala jako důkaz, že firmu drží pevně v rukou. V té době mě ani nenapadlo, že by za tím mohlo být něco jiného než profesionalita.

Poprvé jsem si všimla, že se něco změnilo na firemním večírku před Vánoci. Konal se v malé restauraci kousek od kanceláře. Nic honosného, jen dlouhý stůl plný řízků, bramborového salátu, chlebíčků a domácky napečeného cukroví od kolegyň a pár lahví vína. Šéf seděl naproti mně, kravatu měl už povolenou a sako přehozené přes židli, což jsem u něj do té doby neviděla. Působil uvolněně a dokonce se občas i usmál, když někdo řekl něco vtipného.

Během večera se se mnou snažil víc a víc navazovat konverzaci a neustále mi přes stůl doléval skleničku a chtěl si přiťukávat. Na práci, na zdraví, na ty moje velké hnědé oči… a podíval se při těch slovech přímo na mě a mně z toho bylo trochu nepříjemně. Nestála jsem o žádnou mužskou pozornost v kanceláři, natož od šéfa.

Když jsem se později zvedla, že už půjdu domů, doprovodil mě ke dveřím a potom se zeptal, jestli mě nechce doprovodit i domů. Odmítla jsem, že to mám kousek, ale byl hodně neodbytný. Pak jen přikývl, popřál mi dobrou noc a ještě než jsem se otočila, dodal, že mi to dneska moc slušelo.

Druhý den ráno jsem přišla do práce dřív než obvykle a těšila se, že bude po večírku kancelář prázdná, ale po chvíli jsem si všimla, že šéf už do své kanceláře dorazil přede mnou. Měl pootevřené dveře a když jsem procházela kolem, zavolal na mě jménem. To nikdy předtím neudělal, vždycky jen „prosím vás“ nebo „pojďte na chvíli“.

Stála jsem nervózně ve dveřích a čekala, co chce. Podíval se na mě, pousmál se a zeptal se, jestli jsem včera došla domů v pořádku. Řekla jsem, že ano. Přikývl, chvíli mlčel a pak dodal, že jsem odešla docela brzy, že se večer teprve rozjížděl. Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem se jen nervózně usmála a pokrčila rameny.

Místo aby se vrátil k práci, vstal od stolu a obešel ho. Zastavil se kousek ode mě, ruce zastrčené v kapsách kalhot, a díval se na mě způsobem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Řekl, že jsme mohli jít ještě někam, jen my dva. Zůstala jsem stát bez reakce, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem to pochopila správně. Udělala jsem instinktivně malý krok dozadu, aby mezi námi byl větší odstup, ale on se ani nepohnul.

Pak mě oslovil jménem, tišeji než obvykle, a řekl, že si nemusíme na nic hrát. Že ví, že to cítím taky. V tu chvíli mi projel tělem chlad, jako by někdo otevřel okno do mrazáku. Chtěla jsem hned říct, že ne, že se mýlí, ale hlas se mi zasekl někde v krku.

Díval se na mě klidně, skoro trpělivě, a pak dodal, že by stačilo pár večerů, diskrétně a bez komplikací. Nikdo by o tom nemusel vědět. Řekl to stejným tónem, jakým jindy mluvil o pracovních věcech, jako by šlo o další úkol na seznamu. Nakonec ještě poznamenal, že bych měla jistotu, že je o mě ve firmě dobře postaráno.

Teprve tehdy mi došlo, že to není trapný pokus o flirt ani špatný vtip. Že je to nabídka, která má svou cenu, jen ji nevyslovil nahlas. Několik vteřin jsem na něj jen zírala, jako bych nerozuměla slovům, která právě zazněla. Pak jsem ze sebe konečně dostala, že tohle nechci a že si myslím, že to není v pořádku. Hlas se mi třásl víc, než bych chtěla, a připadala jsem si jako malá holka, která se omlouvá za něco, co neudělala.

Děsivé varování

Nepřerušil mě a celou dobu mě jen pozoroval, obličej úplně bez výrazu, jako by poslouchal pracovní report, ne něco, co mi očividně dělalo problém vůbec vyslovit. Když jsem domluvila, jen lehce pokrčil rameny a řekl, že mě do ničeho nenutí, že je to jen nabídka a že rozhodnutí je samozřejmě na mně, přičemž ten klid v jeho hlase byl snad ještě horší, než kdyby se rozčílil. Pak vzal do ruky složku ležící na stole, otevřel ji a začal listovat papíry, jako by byl rozhovor definitivně uzavřený, a ještě mimochodem poznamenal, že by byla škoda, kdyby kvůli nedorozumění přišla o příležitosti, které se nenabízejí každému.

Nedokázala jsem poznat, jestli mě právě varoval, nebo jen konstatuje něco, co považuje za samozřejmé, ale v tu chvíli jsem cítila jen obrovskou potřebu dostat se pryč z místnosti a nadechnout se někde, kde na mě nebude nikdo takhle klidně tlačit. Zamumlala jsem něco o práci, kterou musím dodělat, aniž bych tušila, co vlastně říkám, a vyšla tak rychle, že jsem si až na chodbě uvědomila, že jsem za sebou sotva zavřela dveře.

Zbytek dne mám v paměti rozmazaný, jako by se odehrál za sklem. Seděla jsem u počítače, dívala se na otevřený dokument a snažila se tvářit normálně, zatímco se kolem mě kolegové smáli historkám ze včerejšího vánočního večírku. V hlavě se mi pořád vracela ta jeho věta o příležitostech, pronesená klidně a věcně, jako by šlo o něco naprosto logického.

Už druhý den jsem poznala, že ho můj nezájem naštval a ranil ego. Vrátil mi projekt, na kterém jsem pracovala několik týdnů, s tím, že nesplňuje očekávání, aniž by uvedl jediný konkrétní důvod, a jen poznamenal, že od někoho na mé pozici čeká větší samostatnost a lepší výsledky. Ostatní úkoly, které jsem měla mít podle plánu na starosti, přidělil kolegovi, jenž nastoupil teprve před pár týdny, a když jsem se opatrně zeptala, jestli mám něco upravit nebo doplnit, odpověděl bez zvednutí očí od monitoru, že už to není potřeba.

O několik dní později si mě zavolal znovu. Tentokrát nezavřel dveře úplně, jen je přivřel tak, aby nás z chodby nebylo slyšet. Nechal mě stát, sám zůstal sedět za stolem a chvíli si prohlížel nějaké papíry, jako by zvažoval, jestli má vůbec cenu začínat rozhovor.

Pak zvedl oči a zeptal se, jestli jsem si to stihla promyslet. Nechápala jsem, o čem mluví, nebo jsem to spíš nechtěla pochopit, a tak jsem mlčela. Vysvětlil to sám, skoro unaveně, jako by se vracel k věci, kterou už považoval za uzavřenou. Řekl, že by nerad, aby mezi námi zůstalo nějaké napětí, protože firma teď prochází obdobím změn a on bude muset rozhodovat, kdo je pro ni do budoucna opravdu přínosný.

Pořád mluvil věcně, bez náznaku emocí, a přitom mě ani na okamžik nespustil z očí. Dodal, že loajalita je v takových chvílích důležitější než samotný výkon a že některé věci se nedají změřit tabulkou. Když jsem konečně řekla, že na svém rozhodnutí nemám co měnit, přikývl, jako by ho to nepřekvapilo, a jen poznamenal, že to respektuje, ale že pak musí respektovat i důsledky.

Chvíli bylo ticho, ve kterém bylo slyšet jen tikání hodin na stěně. Pak se znovu sklonil k papírům a bez toho, aby se na mě podíval, dodal, že by byla škoda, kdybych si tak slibně rozjetou kariéru zkomplikovala zbytečnou tvrdohlavostí. Nakonec se usmál, úplně stejně jako první den, kdy jsem nastoupila, a řekl, že doufá, že si to vezmu k srdci, protože by opravdu nerad dělal unáhlená rozhodnutí. Pak vstal, otevřel dveře a rukou naznačil, že mám odejít.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Česká Miss World o kauze Epstein: Nakonec jsem odmítla, říká Pyszková a prozradila důvod: