Nikola (17): Musím se starat o mladší sestru. Na mě přitom nikdo nemá čas
Ilustrační foto Zdroj: DPphoto / Profimedia.cz
Doma jsem ta, na kterou se spoléhá. Ve škole ta, která nestíhá. A mezitím se snažím přijít na to, kam se vlastně vešel můj vlastní život. O tom, jak snadno se dá dospět dřív, než člověk chce, a jak těžké je pak přestat.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu v sedmnácti řešit, jestli má někdo hotové úkoly a co budu vařit k večeři. Spíš jsem čekala, že budu řešit školu, kamarády a to, jestli se ten hezký kluk z vedlejší třídy podíval na můj příběh na Instagramu. Jenže místo toho řeším, jestli si moje mladší sestra vzala mikinu a jestli už si vyčistila zuby, a někdy mě při tom napadne, že bych si nejradši lehla a dělala, že tu nejsem.
Naši nejsou spolu. O tátu jsem před pár lety přišla a máma je skoro pořád v práci, aby nás uživila. Neříkám, že se nesnaží, vím, že dělá, co může, ale když večer není doma, všechno zůstává na mně. Nikdo mě o to nepoprosil, prostě se to stalo. Jsem starší, tak se musím starat. A když to nezvládám, připadám si neschopná, protože bych to přece zvládat měla.
Když přijdu ze školy, většinou mám hlavu plnou vlastních věcí. Toho, co jsem nestihla, co jsem pokazila, kdo se mi smál. Pak otevřu dveře a sestra na mě začne mluvit hned ode dveří. Chce něco ukázat, něco říct, něco vyřešit. Někdy ji odbydu dřív, než se stihnu zarazit. Vidím, jak se zatváří, a hned mě to mrzí, ale ne dost na to, abych to pokaždé napravila.
Doma musím fungovat jako dospělá
Děláme spolu úkoly a já jí vysvětluju věci, kterým sama sotva rozumím. Když se jí to nedaří, zlobí se, a pak se zlobím i já. Řeknu jí, ať se snaží, i když sama vím, že by mi v tu chvíli taky pomohlo, kdyby na mě někdo nebyl přísný. Jenže já jsem taky neměla na výběr.
Těch pár kamarádek, které mám, mi pořád ještě občas píšou, jestli jdu ven. Někdy jim napíšu, že nemůžu, a někdy jim neodepíšu vůbec. Ne proto, že bych je nechtěla vidět, ale proto, že už nemám chuť vysvětlovat, proč zase musím zůstat doma. Když pak vidím jejich fotky, jsem naštvaná, že mi to všechno utíká.
Večer musím vařit večeři z toho, co dům dal, což většinou není nic moc, a potom uspávám sestru. Ležím vedle ní a čekám, až usne, abych si mohla dělat věci do školy a aspoň na chvíli vypnout. Když zhasnu a zavřu dveře, je v bytě děsivé ticho, které mě spíš znervózňuje, než uklidňuje.
Nejhorší je, když mě někdo pochválí, jak jsem úžasná a zodpovědná a že máma má štěstí, že mě má. Usměju se, ale uvnitř se mi chce křičet. Nechci být obdivovaná za něco, co jsem si nevybrala. Chci být občas jen normální holka, která může jít po škole ven a vrátí se domů, kde máma dělá večeři a zlobí se, že jsem se o dvacet minut opozdila.
Vím, že jednou tohle období skončí, sestra vyroste a já si budu moct dělat, co chci. Někdy mám ale strach, že až ten čas přijde, budu jen sedět a přemýšlet, co se vlastně dělá, když už se o nikoho nemusím starat.
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
