Kamila (24): Nesnáším psa svého přítele. On se ho ale nechce vzdát

S přítelem jsme měli jedno z těch romantických seznámení, kdy jsme se na sebe podívali přes celou místnost a kliklo to. Přišel za mnou k baru, pozval mě na pití a od té doby jsme byli nerozluční. Líbilo se mi na něm všechno. Jeho sarkastický smysl pro humor, rošťácký rozcuch, to, jak dokázal být zásadový i romantický zároveň, a ty jeho oči.

Trávili jsme spolu každou volnou chvíli a povídali si o všem. Už na začátku mi prozradil, že má doma tříletou fenku Jack Russell teriéra, na což jsem mu odpověděla, že se nemůžu dočkat seznámení. To byla ale lež. Ne že bych neměla ráda zvířata, ale když přijde na lámání chleba, jsem spíš kočičí člověk než psí.

Seznámení s Droběnou, tak fenku přítel pojmenoval, bylo vlastně úplně normální. Začala mě olizovat, vrtět ocáskem a trochu hlasitě štěkat, ale říkala jsem si, že je určitě jen nadšená z nového člověka. Nedělala jsem z toho velkou vědu. Nikdy jsem problém s žádným psem neměla, tak proč by to teď mělo být jinak.

Postupně se ale naše randění a chození začalo točit hlavně kolem Droběny. Řešili jsme, v kolik hodin se můžeme sejít, aby nebyla dlouho sama doma, vybírali jsme místa, kam můžou a nemůžou psi, a většinu nocí jsme trávili u přítele, skoro nikdy ne u mě. Mrzelo mě to, protože jsem to měla doma moc ráda a nebavilo mě pořád s sebou tahat tašku s věcmi na přespání. Navíc pes občas uprostřed noci bezdůvodně štěkal, což mě neuvěřitelně vytáčelo, protože jsem se pokaždé hrozně lekla.

Tak nějak přirozeně jsme se proto domluvili, že si najdeme společné bydlení, ideálně někde blízko parku, aby se měl kde pes vyvenčit. Zabydlování mě bavilo víc, než jsem čekala, a byla jsem z toho celého upřímně šťastná. Vybírali jsme spolu záclony, velkou novou postel, skříň i set na kávu a já měla pocit, že přesně takhle vypadá dospělý život, o kterém se mluví, ale málokdy se skutečně děje. Všechno do sebe hladce zapadalo, jen Droběna mi do toho obrazu nepatřila.

Od prvních dnů bylo jasné, že mě nebere jako součást domácnosti, ale jako vetřelce. Štěkala na mě tím svým vysokým, pronikavým štěkotem pokaždé, když jsem se zvedla z gauče, nadskočila jsem leknutím a automaticky se omlouvala, přestože jsem netušila, za co. Rozkousala mi boty, které jsem nechala u dveří, a přistihla jsem se, že mě to urazilo víc, než by bylo rozumné, jako by to nebyla nehoda, ale vzkaz. Neustále za mnou chodila, lepila se mi na nohy, funěla mi za zády a ve chvílích, kdy byl přítel doma, se dokázala tvářit jako ublížené stvoření, které potřebuje ochranu. A já si začala uvědomovat, že tenhle pocit nevraživosti už dávno není jednostranný.

Jedno odpoledne jsem zůstala doma sama. Nebyla to žádná výjimečná situace. Partner odešel do práce, zavřely se za ním dveře a byt se najednou zvláštně ztišil, aspoň na pár vteřin. Sedla jsem si na gauč s notebookem, chtěla jsem si něco pustit a na chvíli vypnout, jenže sotva jsem se pohnula, Droběna byla u mě. Ne vedle, ne opodál, ale přímo přede mnou, s pohledem upřeným na můj obličej, jako by čekala, že něco udělám špatně.

Zvedla jsem se pro vodu a šla za mnou. Do koupelny šla za mnou. Otočila jsem se, stála mi u nohou a měla jsem pocit, že mi v tom bytě ubývá vzduch. Ne proto, že by byla agresivní nebo zlá, ale proto, že jsem neměla jediný pohyb jen pro sebe. Zkoušela jsem si sednout ke stolu, pak na postel, pak zpátky na gauč, a ona byla pořád tam, funěla, občas kňučela, občas štěkla tak nečekaně, že jsem sebou cukla a srdce se mi rozběhlo, jako by mě někdo přistihl při něčem zakázaném.

Vzala jsem ji na chvíli ven s nadějí, že se unaví. Park byl prázdný a chladný, ona tahala na vodítku, štěkala na cizí psy i na nic a já se přistihla, že se rozhlížím kolem sebe s pocitem trapnosti, jako bych byla zodpovědná za každý její zvukový projev. Po návratu domů jsem si chtěla jen sednout a být potichu, ale místo toho pobíhala po bytě, nosila mi hračky, strkala do mě čumákem a já měla čím dál větší chuť zmizet někam, kde mě nenajde.

Zavřela jsem se v ložnici a Droběna zůstala před dveřmi. Nejdřív bylo ticho, pak přišlo škrábání, potom kňučení a nakonec štěkot, ten vysoký, pronikavý, který se mi zabodával do hlavy. Seděla jsem tam a říkala si, že to vydržím pár minut, že se uklidní, že si lehne, jenže místo toho to bylo čím dál horší a já cítila, jak se ve mně hromadí vztek a zoufalost.

Napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby tu nebyla, kdyby nikdy neexistovala. Ta myšlenka mě vyděsila, i když mi přinesla zvláštní úlevu.

Večer, když se partner vrátil, ležela Droběna u jeho nohou, klidná a spokojená, jako by se celý den nic nedělo. Vyprávěla jsem mu o tom opatrně, jen jsem zmínila, že je hodně hlučná a že je náročné být s ní celý den doma. Poslouchal mě, přikyvoval, hladil ji po hlavě a řekl, že si zvykne, že je citlivá a potřebuje čas. Dívala jsem se na ně a měla pocit, že mluvím jazykem, kterému rozumím jen já.

Další dny byly podobné. Začala jsem se domů vracet s lehkým stažením v žaludku, kontrolovala jsem kliku ještě dřív, než jsem vešla, a přistihla se, že počítám hodiny do chvíle, kdy půjde ven nebo usne. Přestala jsem zvát kamarádky, protože jsem nechtěla vysvětlovat štěkot ani vlastní nervozitu, a pomalu mi docházelo, že se přizpůsobuju něčemu, co jsem si sama nevybrala.

Jednoho večera jsem to už nemohla vydržet. Seděli jsme s přítelem na gauči, pili víno a Droběna ležela mezi námi s hlavou položenou na jeho koleni. Řekla jsem mu, že to nezvládám. Že mi vadí, že je pořád všude, že nemám kde být sama a že se doma necítím jako doma. Znělo to hůř, než jsem chtěla, a v jednu chvíli jsem si říkala, že bych to nejradši vzala zpátky.

Díval se na mě dlouho a mlčel. To ticho bylo horší než hádka. Pak řekl, že mě chápe, ale že ona tu byla dřív a že se jí nikdy nevzdá. Přikývla jsem, protože jsem v tu chvíli nevěděla, co jiného dělat, a připadala jsem si malá a hloupá, jako bych po něm chtěla něco, na co nemám právo. Ani jsem vlastně nevěděla, jaké řešení po něm chci.

Nezlobila jsem se, aspoň ne tak, jak by se to možná čekalo. Spíš jsem cítila únavu a zvláštní prázdno, protože mi došlo, že jsem se celou dobu snažila vtěsnat do prostoru, který už byl dávno obsazený. Teď ležím na kraji postele, tělo přitisknuté ke zdi, poslouchám její pravidelné funění a přemýšlím, jestli je horší odejít kvůli psovi, nebo zůstat a pomalu si zvykat na to, že budu vždycky ta, která se musí uskromnit.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Jiří Lábus má smysl pro černý humor. Naplánoval si bizarní pohřeb i nápis na hrobě: