Michaela (39): Můj kolega neuvěřitelně smrdí. Každý den v práci je noční můrou
Žena v kanceláři Zdroj: DPphoto / Profimedia.cz
Seděla jsem v práci o dvě židle dál od kolegy, který neuvěřitelně smrděl a měl ke mně nevhodné poznámky, a řešila jsem, jak se tvářit, aby si toho nikdo nevšiml. Nešlo o jeden trapný moment, ale o každodenní nepohodlí, které se postupně stalo normou.
Ještě než nastoupil, měla jsem v práci jasně zajetý systém, na který jsem se těšila. Ráno jsem si uvařila kávu v kuchyňce, která chutnala pořád stejně divně, sedla si ke stolu a nechala počítač nabíhat, zatímco jsem ještě pořád trochu ospale koukala kolem sebe. Pomalu začali přicházet i ostatní kolegové, se kterými jsem už od časného rána řešila, kam půjdeme na oběd a co si dáme.
A pak tam jedno ráno seděl někdo nový, o dvě židle vedle mě, aniž by nám ho kdokoli představil. Jmenoval se Roman a hned jsem si všimla, že něco není v pořádku. Nejdřív jsem si myslela, že to jde z chodby, možná ze záchodů nebo z koše, který zapomněla uklízečka vynést, ale ten pach se držel pořád na stejném místě a postupně se rozléval po open space, jako by si hledal cestu.
Bylo to těžké, sladké, zatuchlé, něco mezi potem, starým oblečením a něčím, co člověk nechce identifikovat, protože jakmile to pojmenuje, zůstane mu to v hlavě. Poprvé jsem se zvedla pro vodu jen proto, abych se nadechla jinde, podruhé jsem si otevřela okno, i když byla polovina prosince, a potřetí jsem začala alespoň žvýkat žvýkačku, abych ten smrad něčím trochu přebila.
Roman mluvil hodně. Na všechny, ale hlavně na mě. Ne hned vulgárně, spíš tak trapně, že se mi u jeho hlášek divně křivil obličej. Říkal mi, že mám hezké „šatičky“, ptával se, jestli na mě někdo doma čeká, a když jsem odpověděla stručně, usmál se a poznamenal, že takové tajemné ženy bývají nejzajímavější. U toho se ke mně vždycky naklonil o něco blíž, než bylo nutné, a já cítila ten pach dřív, než jsem stihla reagovat.
Všichni to viděli, ale nikdo nic neřekl
Zkoušela jsem to ignorovat, ale moc mi to nešlo. Posouvala jsem židli co nejdál, odpovídala jednoslovně a dívala se do počítače, i když jsem zrovna nic nevyřizovala. Vymýšlela jsem si důvody, proč vstát, a dokonce jsem si mnohem častěji žádala o home office, jen abych s ním nemusela být v jedné místnosti.
Nejhorší bylo, že ostatní to viděli, ale nikdo s tím nic nedělal. Občas někdo zvedl obočí, občas se někdo zasmál, jako by Romanova poznámka byla jen trochu trapná, ale všichni ostatní ho do kolektivu přijali docela vlídně. Byl to sice ten nový „smradlavý“ kolega, ale jinak s ním nikdo neměl problém. Jednou kolegyně pronesla, že Roman je prostě svéráz, a tím to skončilo. Měla jsem chuť se zeptat, jestli by to říkala i v případě, že by seděl vedle ní.
Postupně jsem si začala všímat, že jsem nepříjemná. Odpovídala jsem ostřeji, než bylo nutné, byla jsem podrážděná i na lidi, kteří s tím neměli nic společného, a doma jsem si sundávala oblečení hned u dveří, jako by na mně něco ulpělo. Jednou jsem se přistihla, že si kávu vylévám do dřezu jen proto, že Roman stál v kuchyňce přede mnou a opřel se o linku tak, že jsem měla pocit, že ten zápach je i v hrnku.
Pak jsem udělala věc, o které jsem nikomu neřekla. Napsala jsem anonymní mail personalistce. Bez jména, bez emocí, jen popis situace, pracovní prostředí, nevhodné poznámky a hygiena. Když jsem ho odeslala, ruce se mi třásly a zbytek dne jsem se bála, že se někdo zeptá, jestli to nebyla náhoda, že se Roman zvedl a odešel dřív.
Nestalo se nic, alespoň nic zásadního. Roman chodí do práce dál, smrdí stejně a poznámky má pořád nevhodné, jen občas přidá pohled, který ve mně vyvolává pocit, že něco tuší. Začala jsem se hlídat víc než on, přemýšlím nad každým slovem a každým pohybem, jako bych byla já ta, kdo je v kanceláři navíc.
Opět sedím u počítače, mám otevřené okno i v únoru, dýchám přes šátek a hlídám si, aby se ke mně nikdo nenakláněl. Roman mi ráno řekl, že bych nemusela tolik větrat, že se můžu zahřát i jinak, a já se opět jen trapně usmála a zvedl se mi žaludek. Na stole přede mnou leží hrnek s kávou, který už dávno vychladl, a já přemýšlím, jestli je horší ten pach, nebo to, že jsem si na něj začala pomalu zvykat.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Zuby, které nebolí, přesto mohou škodit. Co všechno může způsobit špatná ústní hygiena?
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
