Kristýna (33): Soused mě tajně sleduje. Všichni mi tvrdí, že si to namlouvám

Poprvé jsem si ho všimla kvůli cigaretě. Stála jsem na balkoně jen v županu, vlasy ještě mokré po sprše, a snažila se rychle dokouřit, protože mě začínaly zebat nohy. Když jsem zvedla hlavu, stál na balkoně v domě naproti. Byl čelem přímo ke mně, obě ruce položené na zábradlí, jako by tam stál už dlouho a čekal, až se na něj podívám. Vůbec se nestyděl na mě civět. Automaticky jsem si přitáhla župan víc k tělu a cigaretu típla o hlínu v květináči, i když jsem ještě neměla dokouřeno.

Druhý den jsem na toho divného souseda skoro zapomněla. Otevřela jsem balkon, jen abych vyvětrala byt, ale on po chvíli zase vyšel na svůj balkon a opřel se o zábradlí stejně jako včera a díval se mi do bytu. Zavřela jsem dveře a říkala si, že je to hloupost, vždyť lidé chodí na balkon pořád a koukají kolem sebe. Jenže pak jsem si začala všímat, že se objevuje pokaždé, když vyjdu ven nebo jen otevřu dveře na balkon.

Tváří v tvář

Každou sobotu mám uklízecí den a tahle proto nebyla výjimkou. Hned brzy ráno jsem šla vyhodit odpadky, chodník byl ještě mokrý, listí se lepilo na podrážky a mezi domy se motali jen ospalí pejskaři v teplácích. Když jsem zvedla víko kontejneru, něco nepříjemně cinklo o pouliční lampu a já se instinktivně ohlédla za sebe. Stál pár metrů ode mě, ruce zastrčené hluboko v kapsách, kabát měl zapnutý až ke krku a jen tak stál a civěl. Nepozdravil a dál se díval na mě, jak zápasím s plnou popelnicí, jejíž kolečka někdo zase zapomněl zabrzdit, takže mi pořád ujížděla dozadu.

Když se mi konečně podařilo narvat pytel plný odpadků do kontejneru, bez váhání jsem víko zabouchla a rychlým krokem se rozešla domů. Po chvíli jsem za sebou ale uslyšela kroky a i když jsem se neotočila, věděla jsem, že ten divný soused jde přímo za mnou.

U vchodu jsem lovila klíče z hluboké kapsy a najednou jsem si uvědomila, že stojí někde za mnou a čeká, až otevřu. Rychle jsem odemkla a zabouchla za sebou dveře takovou silou, jako by mě honila příšera. Přes zavřené prosklené dveře jsem se za ním podívala a rychle utíkala zmáčknout tlačítko výtahu. Dveře se ale s hlasitým cvaknutím znovu otevřely a on přispěchal ke mně do výtahu. V kabině jsme vedle sebe stáli mlčky každý na opačné straně a já si uvědomila, že se dívá na displej s čísly pater, a ne na mě.

Vystoupil ve stejném patře jako já, ale místo k bytům se vydal opačným směrem ke schodišti. Ani se na mě nepodíval, jen prošel kolem, jako bych tam vůbec nestála. Dveře výtahu se za mnou pomalu zavřely a já zůstala stát na chodbě, najednou nejistá, jestli mám jít hned domů, nebo počkat, až zmizí úplně. Jeho kroky byly slyšet ještě několik vteřin a pak se ozvalo kovové bouchnutí dveří na schodiště a ticho.

Teprve tehdy jsem se rozešla ke svému bytu. Klíče jsem měla v ruce už od přízemí, ale stejně jsem je do zámku trefovala až na druhý pokus, protože se mi prsty trochu třásly. Když jsem za sebou konečně zavřela, opřela jsem se o dveře zády a zůstala tak stát, jako bych potřebovala ujistit sama sebe, že mezi mnou a chodbou je opravdu jen to tenké dřevo a zámek zamčený na dva západy.

Snažila jsem si opět sama sobě namluvit, že je to hloupost. V paneláku přece bydlí spousta lidí, někdo za někým chodí, někdo se stěhuje, někdo jde jen na střechu nebo do sklepa. Možná byl opravdu jen na návštěvě. Možná tu má kamaráda, přítelkyni nebo rodinu. Jenže ten pocit, který se mi usadil někde pod žebry, nechtěl zmizet.

Ještě dlouho jsem stála v předsíni, aniž bych si sundala boty, a poslouchala, jestli se z chodby neozve výtah nebo kroky zpátky. Nic. Jen ticho. Nakonec jsem zamkla ještě horní zámek, ten, který běžně nepoužívám, a teprve potom jsem si dovolila odejít do kuchyně. Stejně jsem se ale při každém zvuku instinktivně ohlížela ke dveřím, jako by se mohly každou chvíli pohnout.

Nejhorší na tom bylo, že jsem měla zvláštní pocit, že tohle nebylo náhodné setkání. Že přesně věděl, kde vystoupit. Že ví, ve kterém patře bydlím. A že někde venku, možná o pár desítek metrů dál v domě naproti, teď klidně stojí u okna nebo na balkoně a dívá se stejným směrem jako vždycky.

Nikdy nic neudělá

Další dny jsem naštěstí svého „šmíráka“ v našem domě neviděla. Na balkon jsem přestala chodit úplně a občas jen přes okno zkontrolovala, zda tam stojí, nebo ne. Většinou tam nebyl, nebo jsem ho aspoň nezahlédla, a tak jsem si začala říkat, že se to možná uklidnilo a všechno bude zase jako dřív. V bytě jsem se začínala cítit lépe, a dokonce jsem jednou vyšla na balkon zapálit si cigaretu a on nepřišel.

Jenže pak jsem ho zahlédla u nás v samoobsluze mezi regály s těstovinami. V ruce držel prázdný košík a zase jen tak postával. Když jsem prošla kolem, zvedl hlavu a podíval se přímo na mě, jako by čekal, že si ho všimnu. Předstírala jsem, že ho nevidím, i když se mi uvnitř těla všechno sevřelo, a zamířila k jogurtům. Vzala jsem si první kelímek, který mi přišel pod ruku, a uviděla, že jde zase za mnou. Sledoval mě po celém obchodě. Zaplatila jsem rychle u pokladny, ani jsem nečekala na účtenku a vyrazila ven.

V práci se tomu kolegyně smála a hned chtěla vědět, jestli je aspoň hezký. Máma řekla, že v panelácích člověk potkává pořád ty samé lidi a že to řeším zbytečně. Nechala jsem to být, protože jsem neuměla vysvětlit, co mi na tom vadí. Ne že ho vídám, ale jak se na mě dívá, jako bych ho zajímala víc, než by bylo normální.

Doma jsem začala automaticky zatahovat žaluzie hned po příchodu, i když bylo ještě světlo. Balkon zůstal prázdný, kytky bez vody a popelník jsem uklidila do skříňky, abych neměla důvod tam chodit. Večer jsem si sedala spíš do kouta obýváku, odkud nebylo vidět zvenku, a rozsvěcela jen lampu, ne stropní světlo. Připadala jsem si kvůli tomu trochu hloupě, ale zároveň se mi ulevilo pokaždé, když jsem věděla, že na mě není zvenčí vidět.

Nejhorší byl ale návrat domů po setmění. Prostor mezi domy je večer téměř prázdný a kroky na chodníku jsou slyšet mnohem víc než ve dne. Několikrát jsem ho zahlédla stát opřeného o zábradlí před jeho vchodem nebo kousek stranou u lampy, jako by jen čekal na někoho jiného. Nikdy nešel přímo ke mně, nikdy mě nezastavil, jen se podíval a zůstal stát, zatímco jsem odemykala náš vchod a rychle mizela dovnitř.

Začala jsem proto nosit klíče v ruce už od zastávky, abych nemusela stát venku ani o vteřinu déle, než je nutné. Občas jsem si připadala paranoidní, ale ten pocit v zádech, že na mě někdo kouká, byl pokaždé stejný.

Zkoušela jsem chodit domů jinudy, oklikou přes vedlejší ulici, jen abych nemusela projít přímo kolem jeho domu. Stejně jsem ho párkrát zahlédla i tam, jako by šel jen náhodou stejným směrem. Nikdy nic neudělal, jen se na chvíli zastavil nebo zpomalil, a když jsem zrychlila, nezrychlil za mnou. To bylo možná ještě horší, protože jsem neměla důvod říct, že mě sleduje.

Možná by bylo jednodušší, kdyby udělal něco konkrétního, co bych mohla někomu popsat. Jenže on nedělá nic. Jen se občas objeví, podívá se a zase zmizí.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Nevěra po česku? Opilecká alibi i dobrovolná přiznání. Průzkum odhalil překvapivá zjištění: