Tereza (37): Nesnáším své sousedy. Klidné bydlení se změnilo v drsnou válku
Klidné bydlení se změnilo v sousedské peklo. Zdroj: Antonio Guillen Fernández / Panthermedia / Profimedia
Myslela jsem si, že si kupuju vysněný byt a místo, kde se dá normálně žít. Jenže místo domova přišla tichá sousedská válka, plná drobných sabotáží, bezmoci a pocitu, že se ve vlastním bytě pomalu stávám vetřelcem.
Když jsem se do toho bytu nastěhovala, měla jsem pocit, že jsem konečně našla místo, kde se dá normálně žít, aniž by člověk musel neustále něco řešit. Nebyla to žádná luxusní novostavba ani panelák plný mladých rodin s kočárky na každém rohu, ale obyčejný činžák. Lidé se zde zdravili spíš ze slušnosti než ze zájmu, nikdo se nikomu nepletl do života, a to mi tehdy připadalo jako ideální forma sousedství.
První měsíce bydlení byly úplně ideální. Objevovala jsem okolní kavárny, radovala se z blízkého parku a postupně si zabydlovala a zútulňovala byt podle svých představ. Měla jsem z nového bytu skvělý pocit, a i když jsem byla nervózní z hypotéky, věřila jsem, že mi to stojí za to.
Z realitního snu se stala noční můra
Pak se nastěhovali oni a já bych hrozně ráda řekla, že už tehdy bylo jasné, že nastane problém, ale pravda je taková, že první dojem byl úplně obyčejný. Rodina, děti, klasický stěhovací chaos, pár dní zvýšeného hluku, prostě nic, co by člověk nedokázal prominout. Vždyť já jsem to zažila před pár měsíci sama. Říkala jsem si, že za týden bude klid. Jenže nebyl.
Nejdřív to byly drobnosti, které by se samy o sobě daly omluvit, ale postupně těch drobností přibývalo. Dupání a křičení dětí na chodbě, bouchání dveří, hračky odložené před jejich dveřmi, pak před výtahem a později i u schodiště, protože zjevně neexistoval důvod je uklízet.
Postupně jsem si začala uvědomovat, že jejich způsob života absolutně nepočítá s tím, že by v domě žil i někdo jiný než oni. Kočárek zaparkovaný napříč chodbou nebyl výjimkou, ale standardem. A absolutní vrchol byl, když polovinu dne moji milí sousedé postávali na chodbě, pili kávu, hlasitě se smáli a dívali se na děti, jak jezdí na odrážedlech po celé chodbě.
Bizarní na tom bylo, že čím víc si dovolovali, tím víc byli přesvědčení o tom, že jsou nedotknutelní. Když jsem je jednou slušně požádala, jestli by bylo možné nenechávat věci na chodbě a přes den se trochu ztišit, protože pracuju z domova, odpověděli mi tónem, který víc než naznačoval, že jsem moc přecitlivělá. Děti si přece musí hrát, chodba je společná a já nevím, jaké ještě bláboly řekli.
Od té chvíle to bylo ještě horší a já si zpětně uvědomuju, že už tehdy se z obyčejného sousedského soužití stala tichá válka. Každé bouchnutí dveří jsem brala jako osobní útok, a i když jsem se sama snažila uklidňovat, že to nemůžu vztahovat na sebe, bylo to těžké. Ten rámus měl zvláštní pravidelnost a přicházel vždycky ve chvílích, kdy jsem seděla u počítače, měla rozdělanou práci a potřebovala se soustředit, jako by někdo přesně věděl, kdy mi to bude nejvíc vadit.
Už to nebyly jen náhody
Pak už to zašlo až příliš daleko. Jedno ráno jsem otevřela dveře a na rohožce bylo něco, co tam večer rozhodně nebylo, a i když jsem si prvních pár vteřin namlouvala, že to musí být náhoda nebo pes někoho z domu, bylo mi jasné, že tohle už je jasný vzkaz. Chtělo se mi zvracet a brečet zároveň, protože mi došlo, že někdo cíleně pošpinil můj nejbezpečnější přístav.
Nejhorší na tom bylo, že jsem to neměla komu říct, aniž bych zněla přehnaně nebo paranoidně. Komu bych vysvětlila, že mám pocit, že mě někdo šikanuje, když nemám důkazy, jen opakující se „drobnosti“. Začala jsem si proto všímat každého zvuku na chodbě, každého kroku a každého zastavení u mých dveří.
Krátce nato začalo vrtání. Ne žádná rekonstrukce, která by byla ohlášená na nástěnce u vchodu, ale krátké a intenzivní vrty vždycky od sedmi ráno, přesně v době, kdy jsem ještě seděla v pyžamu s kávou a snažila se nastartovat pracovní den. Vrtání netrvalo dlouho, ale bylo dostatečně hlasité na to, aby mě zase vykolejilo. Formálně bylo všechno v pořádku, žádné porušení nočního klidu, žádné pravidlo, na které bych se mohla odvolat, jen pocit, že to sousedi dělají schválně.
Postupně jsem si začala připadat jako někdo, kdo je doma spíš na návštěvě než ve vlastním bytě, a paradoxně jsem to byla já, kdo se začal přizpůsobovat, aniž by to po mně kdokoli výslovně chtěl. Zavírala jsem okna, i když bylo horko, brala si sluchátka, i když mě z nich bolela hlava, a práci na balkoně jsem vzdala úplně, protože hluk z chodby mi pokaždé připomněl, že klid tu není samozřejmost. Nejhorší bylo zjištění, že čím víc jsem se snažila být nenápadná a držet se zpátky, tím volněji si oni dovolovali fungovat, jako by moje mlčení automaticky znamenalo souhlas.
V té chvíli mi došlo, že už nejde jen o hluk, nepořádek nebo děti pobíhající po chodbě, ale o pocit nedotknutelnosti, který si kolem sebe postupně vytvořili a který jim umožňoval chovat se tak, jak se jim hodilo, bez ohledu na ostatní. A že pokud se s tím smířím, budu muset přijmout fakt, že jsem si za všechny své úspory a vysokou hypotéku koupila byt se sousedy, kteří mi ničí život.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Senior vylezl na stožár, nahoře svačil a vyvěsil vlajku. Řešil tak spory se sousedy
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
