Pavla (33): Kvůli příteli jsem se přestěhovala do cizího města. Kromě něj tu nikoho nemám
Pavla se po přestěhování do nového města často cítí sama a večery bez přátel tráví jen doma. Zdroj: DPphoto, Profimedia.cz
Kvůli partnerově nové práci jsem opustila domov, změnila zaměstnání a začala znovu v cizím městě. Zatímco můj přítel rychle zapadl mezi nové kolegy a přátele, já zůstala sama. Čím dál častěji si uvědomuju, že kromě partnera tu vlastně nemám nikoho, a je mi smutno.
Myslela jsem si, že nejtěžší bude opustit starý byt, práci a město, kde jsem znala každou ulici zpaměti. Kvůli partnerově nové práci jsme se přestěhovali na druhý konec republiky a já tehdy věřila, že si na nový život časem zvyknu. Nakonec bylo samotné stěhování ta jednodušší část. Opravdová realita přišla až ve chvíli, kdy jsem po třech měsících v novém městě zjistila, že kromě přítele tu vlastně stále nemám vůbec nikoho.
Přítel přitom do nového života zapadl skoro okamžitě. Už během prvních týdnů chodil po práci na pivo s kolegy, znal nejlepší podniky v okolí, měl domluvené fotbaly i společné grilování a domů se vracel s historkami o lidech, jejichž jména jsem si ani nestíhala pamatovat.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Sice mě zval na všechny akce s kolegy a novými kamarády, ale nikdy mi tam nebylo úplně příjemně. Seděla jsem mezi lidmi, kteří se už dávno znali, řešili společné historky z práce a já měla po chvíli pocit, že tam vlastně jen sedím navíc. Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje kolem sebe dvacet známých a každý víkend někde vysedávat. Vždycky mi stačilo pár blízkých lidí, se kterými si člověk může normálně popovídat bez přetvářky a trapného seznamování. Domů jsem se po podobných večerech často vracela ještě unavenější než předtím, protože místo pocitu, že sem začínám patřit, jsem si jen víc uvědomovala, jak cizí si tady pořád připadám.
Ve třiatřiceti už se nové vztahy navazují mnohem hůř
Alespoň novou práci jsem si našla poměrně rychle a kolegové byli taky milí, ale nebyli to přátelé. Nesvěřovala jsem se jim s ničím osobním a udržovala vztahy jen v pracovní rovině. Čím déle jsem tam byla, tím víc jsem si uvědomovala, že v určitém věku už nová přátelství nevznikají tak samozřejmě jako kdysi.
Mohlo by se vám líbit: Samota za časů pandemie může být i prospěšná. Lidé díky ní kontaktují staré známé
Ve starém městě jsem skoro nikdy nebyla sama. Často jsem trávila večery s kamarádkami, jen tak jsme se procházely, zašly spolu na kávu nebo jsem jela k rodičům na oběd. Tady nemám kromě partnera nikoho, s kým bych trávila čas. Přítele mezitím často zaměstnává práce nebo má program s kolegy a já si najednou připadám zvláštně zbytečná.
Několikrát jsem se snažila sama sebe donutit něco změnit. Přihlásila jsem se na lekce jógy, chodím do kaváren, dokonce jsem si stáhla i aplikaci na hledání nových kamarádek. Celé mi to ale přijde hrozně nepřirozené. Sedět naproti cizímu člověku a snažit se s ním na sílu během hodiny vytvořit blízkost, která vzniká i několik let, je mnohem těžší, než si člověk představuje.
Poslední dobou si navíc začínám všímat jedné nepříjemné věci. Přestávám mít pocit, že mám svůj vlastní život. Všechno se najednou točí kolem partnera, jeho práce, jeho známých a jeho nového světa. Přitom právě kvůli němu jsem opustila všechno, co mi bylo známé. Nevyčítám mu to, alespoň se o to upřímně snažím, protože vím, že za nic nemůže, jenže některé večery mě stejně přepadne zvláštní lítost. Ne nad tím, že jsme se přestěhovali, ale nad tím, jak snadno může člověk v dospělosti přijít o vlastní zázemí a zjistit, že kromě partnera vlastně nemá ke komu jít jen tak bez důvodu.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Nikdy jsem nebyla chudák! Taťána Kuchařová v minulosti ukázala, že žít se dá i bez muže: