Rozhovory s majiteli z Bohemie i se Šéfem

Rozhovor s majitelkou penzionu Bohemia v Dubí

Je to asi ideální spojení – pan Krejčí rád a skvěle vaří a gastronomii se věnuje téměř celý život. Paní Jarka to zase umí s čísly, je podnikavá a pracovitá. Zaměstnanci jsou v penzionu tři stálí a tři brigádníci. V době natáčení proběhla personální výměna v kuchyni. Odešel Tomáš Vilda, z něhož se majitelům při vší snaze nepodařilo udělat zapáleného a tvořivého kuchaře. A právě nastupoval na praxi nový kuchař z hotelové školy.

Mohla byste uvést důvody, kvůli nimž jste se rozhodli pro účast v pořadu Ano, šéfe!

Už jsem se nemohla dívat, jak nám jde návštěvnost dolů. Litovala jsem zaměstnance a ohrožená by mohla být i spolupráce s hotelovou školou, když už se nám ji podařilo navázat. Mám na mysli kuchaře, který by mohl zastupovat mého přítele, který je hodně náročný. Starší kuchař by s ním jen těžko srovnával krok. Věřím, že by mu mohl pomáhat právě některý ze studentů, určitě se někdo takový najde. Stačí jeden mladý člověk, který by u nás mohl zůstat. Měl by ale mít k vaření vztah, jinak to s tím mým nevydrží. On je totiž do vaření úplný blázen.

Jak dlouho se naplno věnujete vašemu podniku?

V květnu to budou dva roky.

Poslední dobou jde návštěvnost dolů. Jak si to vysvětlujete? Je to krizí, nebo je v tom ještě něco jiného?

Shodou okolností se nám nedaří od té doby, co jsme předělali jídelák a začali vařit tradiční národní kuchyni – české speciality. Připadalo mi to dost zvláštní. Pak jsem si řekla, že by to mohlo být také tou prasečí chřipkou. Nevím…

Respektovali jste už předem zásady Zdeňka Pohlreicha a řídili se jimi. Zredukovali jste jídelní lístek?

Ano, z padesáti šedesáti položek jsme zůstali asi na pětatřiceti jídlech. I to je dost. Každopádně situace, která tady existuje asi dva měsíce, je nadále neúnosná. Proto potřebujeme vědět, jak dál, aby se zase vrátila do normálu.

Nedoplácíte na polohu na okraji města?

My jsme vlastně mezi Teplicemi a Dubím. Kousek je Klínovec. Lidé, co sem chodí spát, o nás vědí. Nemyslím si, že poloha podniku je ten hlavní důvod.

Co víte, že potřebujete nejdříve?

Speciální mašinu, která nám udrží jídlo celý den v ideální teplotě a kvalitě. A najít jedno jídlo, které bude takovou naší značkou a vyhlášenou specialitou.

Šéf bude dnes vařit, měl by tedy pro vás něco vymyslet?

Přesně tak, měl by pro nás vymyslet minimálně jedno jídlo, které by sem táhlo hosty. Zatím se mu hlavně nelíbily moje dečky a pořád vyhrožuje, že to nebude jediná věc, kterou mi tady vyhází. Obávám se, že na řadu přijdou kytky. (Pozn. aut.: To se také stalo.)

Co si vaši hosté nejraději objednávají?

To je právě to, že to nelze jednoznačně říct. Udělali jsme tříchodové protikrizové menu s velkou reklamou, a kolik myslíte, že přišlo lidí? Zkuste si tipnout, stálo šedesát korun. Výsledek? Každý den jsme to vylívali a hosté, co přišli, si dávali minutky!

Jako kdyby se styděli dát si levné jídlo? Nízká cena, která normálně funguje, najednou nezafungovala?

Ne, absolutně. A nemohu vám ani říct, který den je tady nejsilnější, kdy jsou tržby nejlepší a co si lidé dávají nejčastěji například o víkendu. Proto bylo moc těžké určit si volný den. Chtěli jsme na den v týdnu zavřít, protože jsme hrozně unavení. Jenže nevíme, kdy by to bylo nejlepší. Snad si odpočineme aspoň díky tomu, že k nám dnes na praxi nastupuje učeň.

První den v práci a hned před televizními kamerami, to má tedy nadstandardní start kariéry! Máte tady velkou konkurenci?

Teď se otevřel jeden hotel, o kterém jsme sami uvažovali, že bychom do toho šli. Další se předělává na penzion pro seniory, který je dotovaný z Evropské unie. To ale není žádná přímá konkurence, která by nás ohrožovala.

Rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem

V Dubí „kat v bílém“ sakroval méně než obvykle, protože tu nenarazil na věci, které ho dokážou opravdu vytočit. Kuchyně byla logicky uspořádaná, nebyla tu špína, kuchař věděl, co dělá, a to, co uvařil, bylo dobré. A když něco nevěděl, zeptal se. Takže šlo spíš o kosmetické změny. Šéf vyhodil jedinou láhev kečupu, a ještě k tomu dostal svolení. Naprostý rekord!

Když jste sem přijel a rozkoukal se, co vám tady asi nejvíc vadilo?

Že sem nechoděj žádný lidi. Podnikatelský záměr majitelů bohužel asi nebyl šťastný. Myslím si, že hospodu koupili v nejhorší moment, co mohli. Bylo to tady dobrý, ale když se otevřela dálnice na Drážďany, je to tragédie. Chcípl tu pes.

A jak se vám líbí zdejší kuchyně a její personál? Už jste něco ochutnal?

Řekl bych, že je na naše zvyklosti nadprůměrná. Vaří v ní člověk, který je svým způsobem gastrofanatik. Hrozně moc chce vařit a vaří dobře, potřebuje to jenom učesat a dotáhnout. Určitě na to nekašle.

Paní majitelka si stěžuje, že od té doby, co začali dbát na vaše rady z obrazovky, klesla jim návštěvnost. Co tomu říkáte?

Myslím, že nejvyšší daň se tady platí za to místo a odklon hlavní trasy.

Co navrhnete jako specialitu?

Když jsem sem jel, měl jsem erotický představy o nějakém moučníku ve tvaru broskvičky, protože jsme na E 55. Ale vážně, není důvod, aby šéfkuchař neuspěl s jídlem, které umí dobře uvařit. Nějaké protikrizové menu za 60 korun, to je špatně, protože vaří prostě líp než za takovou cenu. To není důstojné…

Už tedy víte, co budete vařit?

Nebudu do toho šéfkuchaři moc mluvit, protože myslím, že svou představu má a že se docela kryje s mou. Spíš mu ho budu nějakým způsobem korigovat, ladit nabídku. To by mělo úplně stačit. Tady stejně nemá smysl pokoušet se o něco složitýho a drahýho. Určitě to bude nějaká česká klasika.

Co říkáte nevyzpytatelné situaci ohledně návštěvnosti? Každý den je prý jiný…

Tady to ani nemůže být o moc lepší. Není tu práce, odklon trasy, tohle je důsledek. Máme před sebou ještě hodně práce, aby se z toho stalo místo, kam si lidi zajedou z dálnice za dobrým jídlem. Musí tady být hlavně stabilní, aby hosté vždycky věděli, že se tady senzačně nají za normální cenu.