U Apoštola v Jevíčku to bude peklo!

Paní Yveta udělala životní rozhodnutí a splnila si sen. Netušila, že provozování restaurace U Apoštola bude tak náročné. Časově, fyzicky, psychicky i finančně. Yveta je kreativec a ráda v kuchyni experimentuje. Začínala od píky v patnácti letech, až se vloni na podzim dopracovala k pronájmu malého hotelu s restaurací.

Je to rázná, rozpustilá a komunikativní žena, pro ostré slovo nejde daleko – to by mohla být legrace. O celý chod podniku se stará sama, nakupuje, dělá provozní i vaří. Její syn u ní pracuje jako číšník.

V kuchyni vaří ryze ženský kolektiv v šortkách, tričkách a kšiltovkách – to by mohla být ještě větší zábava. Yveta se U Apoštola potýká s nedostatkem hostů, protože bývalý provozovatel údajně pokazil pověst podniku. Ráda by se od šéfa dozvěděla, jak přilákat místní strávníky a začít vydělávat. Dokáže Zdeněk Pohlreich Yvetě pomoci?

Rozhovor s majitelkou Yvetou:

Už nechci být ani kuchařka, ani pokojská. Chci chodit v kostýmu a říkat lidem, co mají dělat.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodla otevřít si v Jevíčku hotel a restauraci U Apoštola?

Chtěla jsem si splnit sen, prošla jsem si skoro vším. Naskytla se příležitost podnik si pronajmout. Dřív jsem tady vařila, tak jsem toho využila.

V pořadu ale vidíme, že vám manažerská pozice tak úplně nesedí. Nevyčerpává vás předstírat, že jste tvrdá, když vám to ti bezohlednější dají nakonec stejně „sežrat“?

Jsem silná povaha v tom, co všechno zastanu. Jinak jsem ale uvnitř měkkejš, to vím.

Proč jste se obrátila na Zdeňka Pohlreicha?

Potřebujeme vyladit spoustu věcí. Od jídelníčku po finance.

Někdy děláte úplně všechno. To musí být hrozně vyčerpávající. Přemýšlíte o personálních změnách?

To řeším neustále. Nedávno jsem propustila kuchařku a teď čekám na nového kuchaře, konflikty mám se servírkou Janou.

V jakém směru?

Mám pocit, že mě vůbec nerespektuje. Sama vedla hospodu od osmnácti a myslí si, že mi může dávat rady. Když po ní ale něco chci z pozice, že je to bývalá hostinská, hned mi odsekne, že u ní se přece nevařilo. Je mezi námi taky nějaký věkový rozdíl, ne? Připadá mi, že když jsme tady byly jeden čas samy s kuchařkou Markétou, že jsme to zvládaly líp než teď. Bez hádek a nervů.

Co chcete změnit na zdejší kuchyni?

Rádi se přiučíme. Třeba Zdeněk vymyslí nějakou specialitku jen pro nás. Je blbý to říkat, ale Pražák nás naučí. S Markétkou budeme vděčné za jakékoli zlepšení.U něčeho jsme čekaly, že to bude průšvih, u něčeho ne, ale nějaká kritika prostě přijít musela. To bylo jasné.

Už jste s šéfem něco uvařily? Jaké vám dal rady?

Ukázal nám přípravu dresinku na saláty a zeleninu, protože jsme používaly český osmiprocentní lihový ocet. Byly jsme nakupovat, vařit se teprve bude. Možná kapr, možná králík a určitě nějaké vepřové, protože jsme ho koupily.

Těšíte se?

Připadám si trochu jako před popravou. Nevím, co mě čeká.

Sice o šéfovi říkají, že je kat českých restaurací, ale snad to nebude tak zlé. Pochválil vás aspoň za něco?

Za skvělé knedlíky i bramboráky. Taky pochválil Markétu, že je šikovná holka.

Dívala jste se na první řadu pořadu Ano, šéfe!?

Dívala a hned po něm jsme vyházeli všechny prášky a chemický dochucovadla, snažíme se vařit bez nich. I když Zdeněk si myslí, že nám tady přece jen ještě dost těch věcí zůstalo. Hlavně koření, jídlo se mu zdá až moc okořeněný. Já přitom dětská jídla testuju na své dceři. Když jí to jede, zařadím to do jídeláku.

Co byste ve své restauraci nejraději vařila?

Mně chutná nejvíc kuřecí maso s ovocem a zeleninou. Ale každý máme jinou chuť, já třeba jinou než pan Pohlreich. Můj táta by mi na to řekl, že s tím mám jít do lesa na šišky. Máma, protože je kuchařka, by se chuděra nad těmi mými experimenty zhrozila.

Vy ale nejste vyučená kuchařka?

Původně jsem textilačka, ale v téhle branži se pohybuju už dlouho a baví mě vařit a vymýšlet si nová jídla. Ale teď právě mám pocit, že už nechci být ani kuchařka, ani pokojská. Že chci chodit v kostýmu a říkat lidem, co mají dělat.

Kdy chodí k Apoštolovi nejvíc lidí a koho v Jevíčku považujete za největší konkurenci?

Určitě je to hotel Morava na náměstí, my ale vaříme líp. Nejvíc lidí sem chodí o víkendu. Jednoznačně. Ve všední dny prodáme asi tak patnáct obědů. Potřebujeme, aby chodilo víc lidí, to je bez debat. I proto jsem si pozvala šéfa. Doufám, že v sezoně se to zlepší.

Rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem:

Já tady z těch překvapení nevyjdu. Ve vzduchu je cítit jaro a pěknej gastronomickej průser!

Příběh paní Žižkové z Jevíčka může být dalším varováním pro snílky, kteří se domnívají, že mít restauraci je cesta k rychlému zisku a pohodové existenci. Je krásné být restauratérem, ale jen když to umíte.

Je mi jasné, že vás zdejší kuchyně nijak neohromila. Co vám na ní vadí nejvíc?

Recepty vypadaj jako vytažený z časopisu pro ženy. Apoštolská věž, vepříkova tlamička s překvapením a tak dále. Zatím největším šokem pro mě byla ta gumička z rolky, která zůstala v mase. Asi to uzený jen ohřejou a neuvařej. V jídelním lístku jsou navíc až dojemný hrubky. Kuchařka hýří fantazií: ovocný salát s kuřecím masem připravuje s broskví, ananasem, pórkem, bílým vínem a bylinkovým dresinkem. Přírodní prsa s broskví a sýrem, kuřecí na kari s ananasem a topinky s různými náplněmi jsou přehlídkou majitelčiných kuchařských kreací.Většinou je to talíř kompotovanýho ovoce, na který někomu upadlo pár kousků opraženýho kuřecího. To není normální. Všechno je moc slaný a obrovsky opepřený. A zasypaný všudypřítomným eidamem. Vepřový řízek je zabalený v kuřecím řízku. Proč? To je hrozně neekonomický a zbytečný. Domácí pěknej žemlovej knedlík bohužel plave v nějaký hnědočervený vodě. Já tady z těch překvapení nevyjdu. Mně z toho nechutná vůbec nic. Ta kuchyně je bez nápadů, strašně drahá a obrovsky nezáživná. Jestli takhle budou pokračovat, tak tady moc dlouho nebudou.

Tady navíc nefunguje vedení restaurace. Provozovatelka dělá všechno a ostatní jen to, co chtějí, ne?

To je kapitola sama pro sebe. Je to pořád dokola. Začíná to nákupním seznamem, pracovním rozpisem, obsluha musí informovat kuchyni a naopak. Tady dojdou věci na vaření, ale na place přijímají objednávky, jako kdyby se nechumelilo. Host čeká, pak se dozví, že jídlo nedostane. Samozřejmě už se nikdy nevrátí. Když se stane, že dojde pivo, musejí mít v zásobě lahváče, zvlášť když je tam mají napsaný. A nesmějí se hádat před hosty, to je naprostý tabu. Personál by si tohle neměl k šéfové vůbec dovolovat. Normální byznys nefunguje na úrovni osobních výčitek a útoků. A ten číšník Petr taky kouká jak čuník po první ráně. Jeho pohybu poněkud chybí jiskra.

Už víte, co uvaříte?

Zoufalství a beznaději budeme čelit tím, že začneme normálně vařit a připravíme sedm jednoduchých jídel, co dávaj na tomhle místě smysl. Začnu kaprem, aby v kuchyni viděli, že to nemusí bejt pořád jen o těch přemraženejch lososech. Proč tady prodávají dvacetidekovej smaženej řízek za tuhle cenu? To je přece nesmysl! Jakkoli ta cmunda na tý jejich apoštolský věži je dobrá, je tam hromada masa a oni tu její chuť zabijou tím, co tam ještě přidají. Jsme v hospodě, kde paní hospodská neví, co dělá. Kuchařinka chudinka taky ne, i když je to holka šikovná. Žrádlo je tu strašný, apoštolskou pomoc bychom potřebovali. Teď ještě ta neplánovaná prohibice. (Došlo pivo.) Číšníci si to měli pohlídat. Takhle jim odejde celá hospoda ke konkurenci.

Máte pro paní Yvetu v zásobě ještě nějakou radu?

Měli by se tu zamyslet, jestli by nemohli nějak lépe rozmístit v lokále nábytek, aby to tu nevypadalo jako na spartakiádě. Když jde někdo třeba na záchod, musí všechny zvednout. Lidi se musejí v hospodě taky dobře cítit – jen tak se sem budou vracet. To platí všeobecně. Stejně jako to, že každý, kdo si usmyslí provozovat restauraci, by si měl upřímně říct, zda má na tak tvrdý byznys erudici, povahu.

Myslíte, že s novým kuchařem Jirkou dosáhnou na hvězdičku?

Pokud stojej o zásadní změnu, tak ji možná i dostanou. Ovšem třeba žádnou ve skutečnosti ani nechtěj. Ale já to dopředu fakt nikdy nevím…