14. srpna 2013 18:00
Markéta ZídkováMusíme se naučit přijímat své rodiče
I když si rodiče člověk nevybírá, musí se naučit s nimi žít. Prostě k němu patří.
Lída sice žije ve spokojeném manželství a šťastné rodině - Má fungující a úspěšné kadeřnictví a nový rodinný domek. V jejím životě to ale vždycky nebylo tak harmonické. Zažila traumatizující dětství s otcem alkoholikem, který ji a její matku zanechal ve finanční tísni. Lída dost často své dceři zdůrazňuje, jak krásné má dětství, že se nemusí starat o finance.
Lída svoji minulost nosí stále s sebou. Pronásledují ji negativní vzpomínky na to, jak často byli doma bez peněz. A stále se vracejí, protože její nezodpovědný otec po ní požaduje finanční podporu.
Traumatizujících vzpomínek je třeba se zbavit. Platí pro ně, že čím silnější emoci jsme během konkrétního zážitku zažili, tím hůře na něj zapomínáme. Lída se podvědomě obávala finanční krize – a tato její obava se zhmotnila ve formě požadavku nepracujícího otce na výživné. Čeho se v životě bojíme, to zákonitě přitahujeme.
Lída se stydí a odvrhuje svého otce. Jenomže odmítáním rodičů můžeme odmítnout i část sebe sama, což může způsobit trauma na celý život. Přetnutím vztahu s rodiči se může přetrhat rodová kontinuita vztahů, a to má vliv i na další generace.
Jako poselství pro ně zůstává informace, že komplikace ve vztahu se dají řešit odchodem z tohoto vztahu. Což je špatný vzor. Nejvíce Lídu zraňují její nenaplněná očekávání vůči otci. Uvědomění si, že otec je ten, kdo jí dal život, by mohlo pomoci k tomu, aby mu Lída odpustila. Důležité je přijmout fakt, že k jejímu otci patří i chování, s kterým ona nesouhlasí. A dále si stanovit hranici vzájemné komunikace a pochopit otcovo chování v kontextu jeho životní historie.
Šárka Vávrová