CNN Prima News: Co dělala herečka Kristýna Frejová alias Ema ze seriálu Modrý kód, když....

Co jste dělala 11. září 2011, když byly teroristické útoky v USA?

To si pamatuju úplně přesně, myslím, že tenhle den si opravdu spousta z nás pamatuje přesně. Já jsem měla večer předtím premiéru v Divadle Rokoko. Byla to premiéra hry Na dotek Patricka Marbera za přítomnosti autora, takže to bylo veliký. Když jsem nad ránem dorazila domů a šla si lehnout, tak jsem nevstávala úplně brzo, to se přiznám. A když jsem se vzbudila někdy kolem poledne, tak jsem zapnula televizi a myslela si, že se dívám na nějaký katastrofický film. Vůbec mi neseplo v té chvíli, co se to vlastně děje. Pak jsem začala obvolávat svoje kamarády, kteří tou dobou žili v New Yorku. Nikdy nezapomenu na to, jakou fantazii mi to rozjelo. My, jak jsme herci, jak já říkám, že máme na fantazii vysokou školu, tak jsem okamžitě byla v hlavě paní, která tam v tom stodvacátým patře byla. Bylo to o to horší, protože jsem několik let předtím byla v těch dvojčatech nahoře, jela jsme tím výtahem nahoru, koukali jsme na to. Tak někde v půlce těch dvojčat lítaly ty policejní vrtulníky a tak. Bylo to opravdu něčím ohromující. A pro mě ta představa, že se vám tohle to bortí pod nohama, byla v podstatě nesnesitelná. Teď jsem nedávno našla fotky, který jsme nahoře fotili. Vlastně výhled na Manhattan, na sochu Svobody a na celej ten New York. A říkala jsem si, tak nějaký věci jsou prostě daný. A jedna z nich je ta, že tyhle fotky z týhle pozice už nikdo nikdy neudělá.

Podívejte se na rozhovor s Kristýnou Frejovou ze seriálu Modrý kód:

Pád Berlínské zdi v roce 1989?

Já protože jsem se aktivně účastnila, protože vám v sobě nějakého latentního revolucionáře, nebo spíš nějakýho tápače po hledání pravdy, nebo já nevím, co to je. Někdy to možná působí obsesivně z mé strany. Tak jsem se účastnila všech demonstrací, takových těch, který potom spěly pak k té Národní třídě a dál. Takže pro mě i ten pád Berlínské zdi zapadá do tohohle období. Myslím, že se dá shrnout jedním slovem obrovská euforie, pocit svobody a štěstí.

Výbuch Černobylu?

Ano, to jsme byli na základce ještě. Teď shodou okolností, dcera moje třináctiletá na její vlastní vyžádání chce ten seriál vidět. Myslím si, že je velmi dobrej, na HBO GO. Takže to vlastně zhlédnu znova. My jsme měli po výbuchu Černobylu asi dva dny nato branné cvičení. Takže my jsme běhali s těma igelitovejma pytlíkama na rukou a v maskách po hřišti golfovým v Motole. Vím, že mě tehdy velmi rozesmálo, aniž bych cokoliv vlastně věděla, když nám říkali, že když uvidíme ten atomovej hřib. Jakým způsobem a kam si máme lehnout. To mi přišlo velmi zábavné tehdy, v tom mém pubertálním věku. Pak nám volala babička, která žila v New Jersey, byla imigrantka, žila ve Spojených státech. Co se jako stalo, mluvila a mluvila a ten hovor se přerušil. Takže vlastně na to já vzpomínám, že tou dobou jsme zjistili, že nám pravděpodobně odposlouchávají telefon.

Rok 2002 a povodně?

Jsem prožívala tak, že jsem vlastně zůstala uvězněná, protože jsem tehdy byla na takovým jezdeckým kurzu na koních. Bylo to kousíček od Zbirohu na takovém kopci a vlastně nejezdily vlaky, takže my jsme tam zůstali o čtyři dny déle, než jsme původně plánovali s těma koníkama. A pak, když jsem přijela do Prahy, tak jsem naštěstí měla kolo. Takže já jezdila po Praze všude na kole. Vlastně první, co si tak uvědomuju, že jsem s kolegama vyklízeli Divadlo Na Prádle, který je přímo u Kampy. A když jsme tam vlezli do toho divadla, tak se jde jako po schodech dolů. Tam byla voda všude a nahoře v tom foyer plaval dřevěný kříž s Ježíšem Kristem. Bylo to takové pikantní v té době.

Rok 1998 a Nagano?

To bylo krásný, to jsme strašně pařili, celou noc. Hráli jsme ten večer v Divadle v Celetné, dokonce vím, že to bylo představení Tři mušketýři. Pak jsme vlastně propařili celou noc a čekali jsme potom ráno na Staromáku… Ale to už bylo později, až přijeli naši hokejisti. To jsme je tam byli přivítat. Ale dívali jsme se prostě na Staromáku.

17. listopad 1989?

Jak už jsem předeslala, ten jsem strávila asi tak ve třetí řadě před kordonem na Národní třídě v sedě s mým bratrem. Dokonce na těch dobovejch záznamech je slyšet takové moje pronikavé stůj! Když se ten kordon pohnul vlastně proti nám, tak brácha, který byl tehdy o dva roky mladší, tak jako zpanikařil a vystřelil. Já jsem věděla, že v momentě, kdy se rozpadneme, tak nás jako dostanou. Když zůstaneme sedět, jako ta masa, tak se to nestane. Pak můj brácha zbitej a já, šli jsme vlastně pěšky z té Národní třídy. Bydleli jsme v Motole tehdy. Šli jsme kolem Realistického divadla, dnešního Švandova divadla, kde ten den byla premiéra. Vlastně tam se lidi začali scházet a odtamtud se vygenerovaly první prohlášení studentů atd. Tak to je pro mě velmi silná vzpomínka. Když jsme došli pěšky domů s bráchou až do toho Motola, což fakt není kousek, je to docela daleko, tak tam seděla naše úplně zpruzená maminka a koukala na televizi a ani se na nás nepodívala a řekla: „To je dost, že jdete!“ A vlastně si člověk uvědomí, jak ty sítě a informace běží strašně rychle. Jak se vlastně nic tehdy nevědělo. Pak se na nás podívala a rozplakala se, jenom viděla toho mého dobitého bratra, celýho od krve. Pak už teda začaly drnčet telefony, druhý den se to všechno rozjíždělo. Už se do Realistického divadla jelo na takovou první schůzi, aby se dohodlo, jak se bude stávkovat. A tak dál…

Kristýnu Frejovou si užijte v premiérových epizodách seriálu Modrý kód vždy v pondělí a ve středu na Primě od 20.15. Modrý kód můžete sledovat také exkluzivně online v předpremiéře v iPrima Videopůjčovně: