Štve mě to hlavně proto, že máme dobře nastartované turné, do konce března jsme měli mít pět koncertů, jsme pěkně sehraní a teď se to minimálně na měsíc přeruší. Obavy mám taky z finanční stránky, protože někteří z nás v kapele jsme na tom naprosto závislí, nemáme jinou práci. Zdraví a životy lidí jsou ale daleko důležitější. Předpokládám, že vláda ví, co dělá, a že k tomu má i více informací než my. Asi to bylo nezbytné a takové opatření by zavedl každý premiér. My nemůžeme dělat nic jiného než to respektovat.
Nemám tak úplně strach o Monkey Bussiness. My to přežijeme, přehrne se to přes nás a budeme pokračovat dál. Mám ale trochu obavy, co tohle opatření udělá s kluby, nejen státními, ale i soukromými. Jejich majiteli jsou často lidi, kteří své podniky vedou na hraně finančních možností, dost často je dotují z vlastních výdělků, které mají z prodeje alkoholu nebo jiné činnosti klubu. Snad je to nepoloží a doufám, že vláda se k jejich situaci nějak postaví.
To mě vůbec nenapadlo řešit. Asi je to dané tím, že člověk má informace z médií. Podle toho, co říkají lékaři, se já ani moje děti nenacházíme v nejohroženější skupině. Jsou tam ale moji rodiče, o které mám daleko větší obavu. V Česku je ten průběh naštěstí zatím poměrně hladký a doufám, že to tak zůstane a nebudeme mít žádné oběti. Možná je dobře, že naše země zavedla taková opatření předtím, než všechno propukne naplno jako v Itálii, Francii nebo Německu. Taky se ovšem nabízí myšlenka, proč se neuzavřou i jiná místa, kde se každý den shlukují tisíce lidí, jako jsou velká obchodní centra nebo metro. Když už se teda přistoupilo k takhle drastickému opatření, nemělo být ještě drastičtější?
Přiznám se, že když nastala první vlna, kdy lidi začali nakupovat trvanlivé potraviny, napadlo mě, jestli pro jistotu nemám skočit do obchodu a nekoupit pět sklenic omáčky na špagety. Nakonec jsem to neudělal, bylo to trochu iracionální. Když má ale člověk děti, uvažuje jinak. Navíc jsme pak s manželkou otevřeli mrazák a zhodnotili jsme, že přeci jen máme dost mražených potravin, abychom pět šest dní jako rodina měli co jíst. Zrušili jsme taky dovolenou v Rakousku na horách, kterou jsme měli naplánovanou na konec března. Pojedeme asi jen na chalupu v Čechách.
Nedávno jsme zažili velmi nepříjemnou věc v Bratislavě. Samotný koncert byl úžasný, měl skvělou atmosféru, fantastické lidi, nám se hrálo perfektně. Během poslední písně před přídavky jsem si ale všiml, že si lidé dávaldávají něco před pusu a poměrně rychle odcházejí ven. Mě hned napadlo, jestli jsem se jich nějak nedotkl, jestli jsem neřekl něco nevhodnénho mezi písničkami. Najednou ale směřovala pryč čtvrtina sálu a Tereza Černochová řekla: Ono asi hoří! V tu chvíli jsem se vyděsil, protože jsem začal cítit štiplavý pach.
Přestali jsme tedy hrát, nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Instinktivně jsem se snažil uklidňovat lidi, aby nenastala panika a všichni se neušlapali u dveří. Říkal jsem jim, že nevíme, co se děje, vypadá to vážně, ale nevidíme nikde žádný kouř ani plameny. Mezitím mi přišla zpráva, že nahoře na balkoně, kam jsem neviděl, došlo ke rvačce a někdo použil pepřový sprej. Výpary z něj začaly klesat dolů a štípat lidi v očích. Naštěstí se nestalo nic hrozného, ale v tu chvíli jsem nevěděl, jestli se nejedná o nějakou chemikálii nebo nehoří.
Znám jedno takové pořekadlo, které zní: Nedělej si děti, nebudeš mít strach. Nejde o ten typ strachu, že se bojíte v kině nebo bouchnutí do hlavy. Je to neustálá bázeň o to, aby děti byly zdravé, aby se jim v životě dařilo. Obecně mám strach o své blízké. Už jen o své rodiče, kterým je přes sedmdesát. Člověk si čím dál více uvědomuje, že život je konečný. Čím jste starší, tím víc vás tyhle věci napadají. Strach ale není úplně to správné slovo, je to spíš bázeň a uvědomění. Nemá smysl se z toho hroutit, protože ono to dřív nebo později stejně přijde.
Já mám vždycky takovou ne tendenci, ale smůlu… teď mě napadl takový pitomý vtip a hned jsem si uvědomil, že je štěstí, že jsem ho rovnou neřekl. Když totiž dělám rozhovor do nějakého dámského časopisu, skoro vždycky se dopustim nějakého faux pas, které jsem tak přitom vůbec nemyslel. Jednou jsem takhle na otázku Co si myslím o zpěvačkách odpověděl, že ženy by měly mít zakázáno zpívat. To by podle mě od člověka, který dvacet let v kapele zpívá buď s Tonyou Graves, nebo Terezou Černochovou, měli všichni pochopit jako vtip. Přesto prý tehdy do redakce přišlo několik mailů, jaké jsem šovinistické prase.
Takže teď jsem chtěl jen říct, že je to dobré, akorát se netěším, až na všechna děvčata přijdou periody, jak budou nakupovat všechny ty potřeby. Taky se bojím, že až přijde puberta, Anežka přivede chlapce, který se mi nebude pozdávat, a nebudu s tím moct vůbec nic dělat. Nedej bože, aby na ni byl někdo ošklivý. Dopředu budoucí nápadníky varuju, aby si uvědomili, že sice nejsem vysokého vzrůstu a nemám statnou muskulaturu, ale mám dobré kontakty a umím dát dohromady malou soukromou armádu, která se umí pěkně mstít. Takže jestli někdo ublíží mým holčičkám, bude mít velký problém.
Zrovna včera jsem tak trochu najel na krabičkovou dietu a hned dneska jsem si zapomněl krabičku s večeří doma. Jsem bohužel osoba velmi líná. Sport mám rád, hlavně karty, šachy… ne, projedu se rád i na kole a vždycky na jaře si říkám, že začnu něco dělat. Pak ale vyjedu jednou, za dva měsíce podruhé, to takhle nejde. Jedna věc je kontrola váhy, protože nechci vypadat jako buřt. Pak taky vidím šedesátileté lidi, kteří se celý život zdravě pohybovali, jak stáří zvládají mnohem lépe než lenoši jako já. Takže s tím asi budu muset něco udělat.
A u hlasivek jde do určité míry o štěstí. Existují lidé, kteří kouří doutníky a vydrží jim hlas do sta let, jako třeba Tom Jones. Nejdůležitější věc je ale dostatek spánku, což s dětmi jde těžko. Naštěstí mám v tomhle skvělou ženu, která mě před koncerty nechává déle vyspat. A dobrá věc je mimochodem pivo, přírodní vitamin B přímo aplikován perorálně do hlasivek.
