Někteří muži dokážou během rakoviny ženu podrazit, říká Michaela Kuklová

Herečka Michaela Kuklová se do paměti diváků vžila především jako představitelka rolí něžných princezen. I ona však ve svém životě zažila chvíle, kdy se musela proměnit v bojovnici. Naposledy letos, kdy jí diagnostikovali rakovinu prsu, kvůli které přišla o obě ňadra. Co ji na průběhu nemoci nejvíce překvapilo a jak se vyrovnávala se ztrátou ženskosti, nám prozradila v našem rozhovoru.

• Spousta lidí vás má jako herečku spojenou především s princeznami. Na konci 90. let jste se ale stala hlasem bojovnice Xeny ze stejnojmenného seriálu. Ta se výrazně vymykala zažitým představám o tom, jak se má žena vypadat a jak se má chovat. Jak jste dabing Xeny tenkrát vnímala? Uvědomovala jste si sílu takové reprezentace?

Pro mě je samozřejmé, že má v sobě žena celou škálu podob. V teplákách k táboráku, na večerní párty jako princezna, v životě jako bojovnice, když je to nutné. V tomhle ženy obdivuju.

• Musela jste se vy sama někdy odstřihnout od role „hodné holky“ nebo princezny, abyste se stala bojovnicí?

Někdy jsem musela. Dlouho jsem nechtěla vůbec tasit drápky, ale život mě naučil, že když je někdo vůči vám zlý, nemůžete na něj květinou, ale musíte dát najevo svůj postoj. Ten může být i tvrdý a nečekaný. Člověk by se neměl zpronevěřit svému charakteru. Měl by se chovat laskavě k těm, kteří si to zaslouží, nevyplácí se ale hrát dobrými kartami s nekalými lidmi. U nich člověk musí být ve střehu. Dneska už je ale škrtám ze svého života a tolik jich nepotkávám.

• Celý život hrajete v divadle zajímavé role, učí vás vaše role něco, co dokážete využít i ve vlastním životě?

To vůbec. Mně se práce nikdy nepřenášela do života. Pro mě je to zábava, beru to jako zaměstnání a nemám ani pocit, že by pro mě byla posláním. Hrajeme si prostě na jevišti před kamerou. Je to krásné. Ale pak přijde střih a mám svůj život.

• Momenty ze svého života poměrně aktivně sdílíte i na Instagramu. Dalo by se říct, že vaše příspěvky tak trochu připomínají deník. Sebeprezentace na sociálních sítích je v současnosti obecně fenomén. Jak ho vnímáte? Baví vás?

Mně se evoluce, která přišla s rozvojem sociálních sítí, počítačových her a virtuální reality, líbí. Přijímám ji, protože taková počítačová hra je pro mě film, stávám se součástí děje, musím přemýšlet a jsem více zapojená. Přijde mi to fascinující. Jako ke všemu v životě k tomu ale člověk musí přistupovat s nějakou mírou, takže ne že bych se sítěmi nechala pohltit. Je to žrout času, kterého zase tolik nemám, takže bych na nich nedokázala trávit šest hodin denně jako některé úspěšné influencerky. Baví mě ale komunikace s těmi lidmi, i tato virtuální. S fanoušky jinak mluvit nemůžu, takto znám ty stěžejní už i podle jména.

• Na Instagramu jste promluvila také o rakovině prsu, kterou jste prodělala. Upozornila jste mimo jiné na to, že preventivní prohlídky ne vždy pomohou a ženy by neměly podceňovat svou intuici, která u vás zafungovala…

Nejdůležitější je nenechat se odradit, protože člověk si všimne změny, ale řekne si: Nic nenašli, je to v pohodě, bude to nějaká banalita. Tohle je pro mě poselství. Neznám člověka, který by se chtěl dělit o svou situaci v době, kdy mu je zle. Většinou o tom každý dokáže mluvit, až když je to za ním. V tomto případě ale čas pro ženy hraje stěžejní roli, takže jsem s tím šla ven a nakonec jsem to zvládla.

• Pomohla nějak tato forma odhalení své nemoci na sociálních sítích i vám samotné?

Co se informovanosti týče, tak ani ne. Těch příběhů na mě bylo najednou hrozně moc Četla jsem, v jakých stadiích ženy bojují, a spíš mě to sráželo na kolena, protože jsem na tom psychicky nebyla úplně nejlíp. V tu chvíli je to zátěž. Na druhou stranu ta podpora byla fantastická, což zase člověka dobíjí, vědomí, že na něj lidé myslí a věří, že to zvládne.

• O této nemoci toho slyšíme hodně (ale ne dost) a většina z nás zná někoho, kdo ji prodělal…

… je to tak, onemocní každá osmá žena, což je šílené číslo. Je potřeba o tom mluvit.

• Když ale potká podobná diagnóza přímo vás, najednou jako byste byla nepopsaný list papíru. Z ničeho nic nevíte nic. Co vás na celém procesu nejvíc překvapilo?

Nejvíc mě zaskočilo, že jakmile bylo po všem a začaly změny v mé hormonální hladině, tělo si nevědělo rady s tím, co se mu děje. Šla jsem vlastně do umělého přechodu během jednoho měsíce, navíc mi z těla likvidovali hormon, který živil ten nádor, ale potřebuje ho zároveň i mozek. Třeba moje soustředění je teď proto úplně katastrofální. Je to ale běžný jev, možná i s ohledem na prodělaný vnitřní stres, který člověk v tom boji o život zažívá. Přišly taky úzkosti, asi dvouměsíční, které mě opravdu týraly. Byla jsem plačtivější, cítila jsem neustálý strach a nevěděla jsem, jak se toho zbavit. Jak ovládnout tělo, abych se měla zpátky pod kontrolou, abych to zase byla já. Tak jsem začala cvičit a raketově jsem se začala normalizovat. Během chvíle jsem byla ready a doteď se mě to drží. Nevím, jestli se tělo samo vyrovnalo s hormonální léčbou a celou situací, anebo jestli pomohly endorfiny vyplavené cvičením. Myslím, že obojí.

• Jak je podle vás důležité k nemoci přistoupit? Vy sama jste v rozhovoru říkala, že jste vlastně zažila horší věci než je rakovina (desetiletý soud, rozvod…).

Když jsem měla strach o celou svou budoucnost, kdy mi hrozilo, že budu na celoživotním minimu, a neměla jsem ani rodinu, mnohdy jsem neviděla světlo na konci tunelu. Ten strach byl obrovský a hlavně letitý. U téhle nemoci, když nepochybujete o tom, že budete zdravá a že se s tím dá něco dělat, naběhne koloběh léčby a lékaři pracují pro vás. Dělají všechno pro to, abyste byla v pohodě. V těch životních situacích ale vždycky máte protivníky, kteří vám házejí klacky pod nohy. V tomhle pro mě ta nemoc byla daleko jednodušší. Lékaři vám hlavně nic neřeknou naráz, informují vás rámcově – teď musíte na toto vyšetření, pak musíte letět támhle, tady vám vezmou krev… Pak už je to kolotoč, který zaměstná hlavu.

Myslím, že u mě zafungoval pud sebezáchovy. Měla jsem pocit, jako by se to nedělo mně. Pořád jsem si připadala stejně jako předtím, do té hlavy to jednoduše vůbec nedocházelo. Neměla jsem strach o život ani v době, kdy jsem nevěděla, jestli nemám metastázy, protože jsem přišla relativně hodně pozdě, nádor jsem v sobě měla asi čtyři roky. Ani jsem nezapochybovala o tom, že budu zdravá, že se nic neděje, že se budu jen léčit a vyléčím se. Samozřejmě na sobě vidím vedlejší účinky, pořád mám třeba ještě černé kruhy pod očima a čekám, kdy vymizí. (úsměv) Vnitřně ale věřím, že jsem v podstatě zdravá.

• Otevřeně mluvíte v rámci rakoviny také o ztrátě ženskosti a o tom, že jste raději pustila mladšího přítele k vodě, aby s vámi „neztrácel čas“. Jak se vám dařilo vypořádat se s tímto?

Ztráta ženských vnad pro mě bylo to nejtěžší, to je pravda. Jsem v uzavřené facebookové skupině žen, které si tím taky prošly, a jedna si tam zrovna postěžovala, že jí muž řekl, že je k ničemu a nemůže si vyskakovat, když nemá ňadra. A nebyla sama, přidala se další, že ji kvůli tomu opustili už dva partneři. Někteří muži jsou opravdu tak tupí a povrchní, že ženu v takovéto situaci dokážou ještě podrazit. Kdyby můj partner měl některého z těchto chlapů na dosah, tak mu dá do huby. Neexistují na to slova, ale je to velmi časté téma. Jak reagovala jedna z dam ve zmíněné skupině: Vy ty prsa budete za chvíli mít zpátky, on ten mozek ale nikdy mít nebude.

• V pětadvaceti jste si myslela, že už je pozdě na to něco dělat se svou postavou. Teď jste propadla fitness. S přítelem sledujete MMA a fandíte fotbalu. Na Instagramu jste přitom psala, že obdivujete ženy, jako je třeba Vendula Pizingerová, které kvůli muži začnou nový život…

To jsou maličkosti. Ono to jde samo. Když to je přirozené, má to tak být. Na Instagramu jsem to samozřejmě psala s tou krásnou nadsázkou. (úsměv)

• A kde je podle vás ta zdravá hranice udržení si vlastní identity a podvolení se partnerovi?

Musí vám být dobře. To je celé. Když je člověk někam tlačený, tak to cítí. Každý by měl dělat jen to, co je mu milé, a mít se rád.