30. ledna 2021 05:00
Martina ČerňanskáPříběh Markéty (43): Zamiloval se do mě spolužák mého syna!
Rozvádím se a prožívám nejhorší období svého života. Jsem teď velmi zranitelná a přecitlivělá. A ke všemu se mi stala ještě tamta věc…
Odešel ode mě manžel, doslova ze dne na den. Mám za sebou takový šok, že ho neumím ani popsat. Snad bych se s tím vyrovnávala lépe, kdyby to přišlo pozvolna, kdybych se na tu situaci mohla připravit. Přišlo to však jako blesk z jasného nebe. Ve schránce jsem našla anonymní dopis, skládal se jen z jediné věty, která však stačila na to, aby mi rozbila celý život. Ukázala jsem list manželovi, ten řekl, že je to pravda a že se mu nyní paradoxně ulevilo, protože se mu to tajemství už nechce nést. Naházel si nějaké věci bez ladu a skladu do kufru a zmizel. Tak skončilo moje jedenadvacet let trvající manželství. Kdybychom spolu o tom aspoň mluvili! Měla jsem na srdci tolik otázek, chtěla jsem se zeptat, co je to za ženskou a proč se to stalo. Co jsem dělala tak špatně, že mě bez jakéhokoli náznaku lítosti opustil a odešel za ženou, která mohla být jeho dcerou? Ale nic jsem se nedověděla.
Kamínky na okno
V době, kdy mi bylo úplně nejhůř, což vlastně stále trvá, se můj syn Tomáš dostal na vysokou školu. To mi tedy udělalo velikou radost, dokonce jsme to spolu oslavili na večeři v restauraci. Brzy nato jsem opět upadla do obvyklé rozvodové deprese. Dění kolem sebe jsem příliš nevnímala, jen jsem se samozřejmě snažila co nejlíp starat o Tomáše, který stále bydlí doma. Někdy přišel ze školy se spolužákem, učili se spolu matematiku, Tomáš tvrdil, že je strašně těžká a Roman prý je takový machr, že mu dokáže vše skvěle vysvětlit. Byla jsem Romanovi vděčná za jeho laskavost, nosila jsem oběma klukům do pokoje večeři a různé pochoutky. No a nedávno přišel šok. Tomáš odjel se svým otcem na hory, a tak jsem se cítila ještě osamělejší než obvykle. Večery byly opravdu depresivní. Jednou jsem si dokonce sama otevřela lahev vína, což jsem ještě nikdy neudělala. Pak jsem uslyšela kamínky dopadající na okno.
Zvláštní návštěva
Pod oknem stál Roman. Příliš jsem nechápala, co se děje, protože syn byl mimo město. Co může Roman chtít? Ale protože jsem si ho moc vážila, mému Tomášovi obětavě pomáhal s učením, pozvala jsem ho dál. Udělala jsem kávu a mluvili jsme o počasí, účel návštěvy mladík stále neprozrazoval. Nalila jsem mu i víno, ale hovořili jsme stále jen tak povrchně. Když jsem mu asi počtvrté poděkovala za to, co dělá pro Tomáše, už jsem opravdu nevěděla, co říci. Vtom se rozloučil a odešel. Dívala jsem se za ním z okna jako Alenka v říši divů. To byla opravdu zvláštní návštěva! O dva dny později přišel zas.
Na první pohled
Byl rudý jako rajče, v ruce držel růži. Když jsem mu otevírala, všechno jsem pochopila, už ani nemusel nic říkat. Pozvala jsem ho dál, uvařila kávu a uvědomila jsem si, že moje barva v obličeji bude asi podobná té růži, kterou mi donesl. Proboha, vždyť je to spolužák mého syna! Vysoukal ze sebe, že si připadá strašně trapnej, ale že nemůže jinak. Prostě se do mě zamiloval. Tvrdil, že to bylo na první pohled. Když jsem mu prý poprvé podávala ruku na uvítanou, byl ztracený. Nějakou dobu s tím bojoval, pak si uvědomil, že se s tím válčit nedá, a přišel mi to říci. Poprvé ovšem utekl, napodruhé to dokázal. Pak mě vyzval, abych se mu vysmála a vyhodila ho na mráz. Jenomže mně jeho obdiv neuvěřitelně lichotí! Nic teď, když se rozvádím, nepotřebuji víc než obdiv. Místo abych mu rozumně vysvětlila, že náš vztah je nerealizovatelný a ať si najde děvče svého věku, jsem z jeho lichocení celá vedle. A dokonce jsem se přistihla u myšlenky, je že to moc hezký kluk! Nevím si sama se sebou rady. S Romanem jsem se, pravda, ve vší slušnosti rozloučila, ale on mě už týden prosí o schůzku a já nejspíš, až zavolá znovu, řeknu ano.
Markéta (43), Praha