22. ledna 2021 05:00
Martina ČerňanskáPříběh Romany: Vysněný dům se nám stal prokletím
Vdávala jsem se brzy a z lásky. Přítel byl o osm let starší a už se těšil na děti. Během tří let se nám narodily dvě dcery. Já jsem se starala o děti a manžel o nás. K dokonalému štěstí chyběl už jen vlastní domek se zahradou, kde by si mohly děti hrát a být na čerstvém vzduchu. Vše bylo ale jinak.
Zpočátku to byla úvaha z říše nesplnitelných snů, protože pokud jsme chtěli zůstat v Praze, nestačily by nám veškeré úspory ani na stavební parcelu. Když mi bylo 30, zemřela babička, po které rodina zdědila domek se zahradou na okraji Prahy. Rodina se usnesla, že domek připadne bratranci a zahrada mně, ostatní členové rodiny se vzdali nároku na dědictví v náš prospěch. Nic nebránilo tomu, začít stavět a budovat si svůj sen.
Stavbou domu začalo peklo
Manžel je šikovný a pracovitý a hodně práce zastal za pomoci rodiny a kamarádů. O to méně času měl však na vydělávání peněz, které byly čím dál víc potřeba. Domů chodil unavený a na mě a děti neměl téměř čas. Bylo to těžké období pro nás všechny, ale těšila nás představa vlastního domu se zahrádkou. Po třech letech jsme se stěhovali. Vybavení z bytu se v domě téměř ztrácelo. Měli jsme jen novou kuchyň a podlahy, na vše ostatní se muselo našetřit. Další hypotéka nepřipadala v úvahu. Děti vyrůstaly v domě, kde místo lustrů visely ze stropu jen dráty se žárovkou a místo krásných dubových dveří, které jsme měli v plánu koupit hned, jak to půjde, jsem dala alespoň závěsy. O soukromí nemohla být řeč. Děti šly na střední školu a měly čím dál větší nároky. Manžel měl na krku padesátku a opustila ho touha stále se za něčím hnát. Začaly neshody a hádky. Chtěla jsem zařízený dům, venkovní posezení s grilem, psa… Bydleli jsme v domě, ale ten dům nebyl ten náš vysněný – byl poloprázdný, nedodělaný a my unavení a bez peněz.
Už to nešlo vydržet
Moje nadšení a představy, jaké to to tu jednou bude, začaly střídat úvahy o tom, že takhle to dál nejde. Bylo mi 42 a nikdy jsme nebyli ani na dovolené. Stále jsme řešili peníze, vydělávali, spláceli. Jednou jsem to už nevydržela a manželovi řekla, že bychom měli dům prodat. Nevěřícně na mě koukal a myslel, že jsem se zbláznila. Chci prodat dům, který pro nás vlastnoručně stavěl, který ho stál 10 let života a všechny peníze? Navíc stojí na rodinném pozemku. Nebylo to lehké rozhodnutí ani pro jednoho z nás, ale já jsem věděla, že pokud to takto půjde dál, neunese to už ani naše manželství. Postupem času si začal manžel naštěstí tu myšlenku připouštět.
Záchrana přišla za pět minut dvanáct
Loni jsme dům prodali a koupili si krásný byt s terasou. Kompletně jsme ho vybavili podle svých představ. Poprvé v životě nebydlíme v provizoriu. Když přijdeme domů, máme konečně hotovo. Prodej se samozřejmě neobešel bez nepříjemností s příbuznými, kteří ale nakonec pochopili, že setrvat jen kvůli rodinnému pozemku, by nás úplně zničilo. Z utržených peněz jsme vyplatili část rodiny, i když jsme nemuseli, ale cítili jsme, že je to tak správné. Naše dcery se rády vracejí domů. Jsou sice už dospělé a mohly by se osamostatnit, ale miluji náš nový, krásný a zařízený byt. Z manžela spadlo obrovské břímě a očividně se mu ulevilo. Raduje se ze života. Jezdí na kole, plánuje výlety, směje se. Letos poprvé pojedeme na dovolenou a začínáme konečně žít.
Romana (44)
Přečtěte si i další příběhy našich čtenářek: