Tereza (22): Chtěla jsem prince, teď mám tři děti, hromadu dluhů a partnera budižkničemu
Když mi naši říkali, ať si najdu pořádného kluka, co by mi snesl modré z nebe, vždycky jsem si ťukala na hlavu a obracela oči v sloup. Vždyť já jsem si přesně takového našla, mého prince, který se o mě postará. Tedy alespoň jsem si to jistou chvíli myslela.
Nedodělala jsem školu, žijeme s dětmi od výplaty k výplatě a můj život je vlastně jeden velký problém, na který se nabaluje ten další v pořadí. Poměrně zoufalá bilance.
Byla jsem hloupá, naivní a moc zamilovaná. Marián mi zamotal hlavu natolik, že jsem se prostě do něj zbláznila. Otěhotněla jsem po dvou měsících naší známosti, a i když mě rodiče ve svých šestnácti nutili jít na přerušení, s hrdostí jsem odmítla. Říkala jsem si, že mám přece přítele, který se o nás postará. Nicméně jsem už neviděla, že on i jeho rodina pocházejí z opravdu zvláštních poměrů. Žijí z podpory, nikdy nic nedělali, pyšní se zlatem. A kdo chce s nimi žíti, musí taky s nimi výti. A tak jsem se prostě stala jednou z nich. Kleju stejně jako oni, aby mě nezavrhli, prostě jsem to jejich chování od nich odkoukala.
Za chyby se platí a mnohdy vůbec ne málo!
Když teď jdu po městě a koukám do výloh, už nevidím tu vysmátou holčinu s lesklými vlasy, čistou pletí, v pěkném oblečení. Ale ušmudlanou, zanedbanou naivku, co nesprávnému mužskému sedla na lep a totálně si pokazila život. Děti bych samozřejmě nedala pryč za nic na světě, ty miluju. Nicméně náš vztah s Mariánem se rozpadá, a jeho záliba v alkoholu a automatech se na tom rozkladu podílí o to silněji. Naši se mě zřekli a já už teď moc dobře chápu, proč to udělali. Nechtěli se totiž dívat na jejich jedinou dceru, jak si kazí život. A že jsem v tomto směru byla opravdu talentovaná ažaž. Má skříň je plná obnošených kousků, vybledlé barvy, vytahaná guma od tepláků a žmolky, kam se podíváš. Ztratila jsem styl i poslední kapku sebeúcty a především sebevědomí.
Pohádka se nekoná, finance jsou fuč
Nemluvě o tom, že pokud nezaplatíme několikátou upomínku v pořadí, tak nám odstřihnou energie. Navíc teď, když přichází podzim a s ním nevlídné a chladné počasí. Děti jsou často nemocné, kašlou jeden přes druhého, a já jim nemohu koupit ani pořádné hřejivé zimní oblečení, peníze nejsou. Když jsem se Mariánovi zmínila, tak mi poradil, že děti nebudou chodit do školky a basta. Budou jenom doma. Neuvěřitelné řešení, viďte?
Kolikrát mám chuť rozběhnout se k našim a zazvonit u jejich dveří s prosíkem, jenomže si v tu chvíli vždycky vybavím svého otce, jak mě zastrašoval tím, že takhle nějak s Mariánem skončím. Nejhorší na tom všem je, že měl pravdu, jen já jsem nechtěla vidět, do čeho se dobrovolně ženu. Náhodně jsem v supermarketu potkala svoji sestřenici a mohla jsem se hanbou propadnout. Ona učitelka na střední škole v dokonale padnoucím kostýmku a já ve vytahané fejkové teplákovce zvučných jmen, bez líčení, s obrovskými kruhy pod očima a zplihlým účesem. Ano, kdo chce tam, zůstane tam!
Teď jsem konečně prozřela a vidím všechny své chyby jednu po druhé, kterých jsem se naivně dopouštěla. Kdybych dál studovala a nenechala se ošálit, mohla bych teď žít úplně jinak. Ono se skutečně vyplácí naslouchat radám svých blízkých, zvlášť když to s vámi myslí dobře.
Mami, pokud to tady, na tvém oblíbeném magazínu čteš, prosím tě, zvedni mi telefon, nebo odpověz na textovku. Myslím, že v Břeclavi nás víc podobných moc nebude a budeš hned vědět, o kom je řeč. Ano, o tvé chybující dceři.
Tereza z Břeclavi