Přítelkyně Jiřího Procházky Kamila: Podruhé uhnal on mě, naučil se věnovat mi pozornost

Zrovna jste se s Jiřím vrátila ze Singapuru zpět do Brna, kde vás čekalo podobné přivítání, jako když hokejisté přivezou z mistrovství zlaté medaile. Jaký to byl pocit?

Bylo to samozřejmě něco absolutně neuvěřitelného a nečekaného. My jsme ani nevěděli, jestli někdo přijde, kolik lidí přijde a kolik lidí se o to vůbec zajímá. I s ohledem na to, jak je ten sport tady pro nás pořád relativně nový. Ještě před pár lety to ostatně nikoho nezajímalo, a když jsem někomu řekla, co Jirka dělá, každý se divil a všichni se mě ptali, jestli je nějaký trestanec nebo zvíře a co je to za podivnou věc, že zápasí v kleci. Nikdo to nebral jako sport. A najednou se to tady takhle rozjelo, což je za mě krásné.

Takže jste na Jirku v tu chvíli byla hrdá?

Ona je to vážně tvrdá dřina a vyžaduje to strašně moc času, kázně, vůle a obětování všech možných aspektů běžného života. Takže jsme to brali i jako zadostiučinění, že se všechna ta dřina vyplatila, vyplácí a vyplácet snad dále bude. A že lidé to budou vnímat i jinak než jenom jako sport plný krve. To bylo podle mě krásně vidět i na tom náměstí, kolik lidí se tam sešlo a že ho tam poplácávaly třeba i babičky. Jsem na Jirku neskutečně hrdá, a jak to teď všichni přirovnávají k Naganu, mně to opravdu přišlo jako takové naše brněnské Nagano.

Ještě bych se rád vrátil zpět k onomu zápasu s Brazilcem, protože byl z obou stran tvrdý, vyrovnaný a oba soupeři si nakonec odnesli na toho druhého nejednu krvavou vzpomínku. Jak zvládáte sledovat svého partnera v kleci, když je třeba zrovna pod tlakem soupeře a očividně zraněný? Dá se na to nějak zvyknout?

Zvyknout? (smích) Zvyknout se na to asi nedá, ale já už jsem s Jirkou od roku 2014 a viděla jsem spoustu jeho zápasů. I když tenhle jsem asi vnímala o hodně víc než normálně, protože to přece jen bylo něco, k čemu se upínala veškerá práce za celé ty roky. Takže jsem byla i v tomhle ohledu daleko víc nervóznější než u těch předchozích. Člověk je rozhodně vždycky nervózní, sleduje to, čeká a částečně se bojí, že se něco stane. Já mám v sobě ale zároveň určitou jistotu, protože Jirku neustále vidím, jak trénuje, jak přistupuje k životu i boji, jak tomu všechno oddává, a jsem vždycky stoprocentně přesvědčená, že vyhraje, ať se stane cokoli, že předvede to nejlepší. A taky vím, jaké má schopnosti, co dokáže, jaké má obrany, co jsou jeho silné stránky, takže už pak ten zápas sleduju trochu jinak. Proto jsem většinou po zápase i jeho největší kritik, protože vidím i nedostatky. Ale zvyknout si, to nevím, asi jsem žádné zvykací období ani nikdy neměla, vnímám to tak od začátku.

Takže to nevnímáte jenom jako rvačku v kleci?

Snažím se to brát tak, jak to říká i Jirka, tedy že je to rovný boj muže proti muži. Vnímám čistotu toho souboje a dívám se na to z pohledu samotného výkonu. Nervozita tam samozřejmě vždycky nějaká je, zvlášť když měl teď roztržené obočí a hodně krvácel. Společně s tím, jakou váhu pro nás ten zápas měl, jsem to určitě vnímala jinak než normálně. Jak ale říkám, věřím tomu, že je nejlepší a vždycky vyhraje stůj co stůj.

Vy jste byla několik let Jiřího přítelkyní, pak jste pár let byli jenom kamarádi, nyní už jste zase oficiálně partneři. V souvislosti s prvním seznámením jste dříve přiznala, že jste ho tak trochu uhnala. Bylo to tak i teď?

(Smích) Přiznám se, že poprvé ano, poprvé jsem ho tak nějak uhnala. Mně bylo v té době šestadvacet, jemu jedenadvacet. Asi jsem ke vztahům měla jiný přístup a už jsem nějaký chtěla mít, zatímco on byl ještě nevybouřený kluk, takže to bylo trochu těžší a chtělo to trochu vůle. Ale teď to bylo jiné, i když nechci úplně říct, že naopak. Pořád jsme udržovali kontakt a asi jsme to oba podvědomě tušili, protože za ty dva roky jsme si ani jeden nenašli adekvátní náhradu za toho druhého, byť se nám oběma v životě asi nějací lidé objevili. Oba jsme ale zřejmě věděli, že to spojení, společnou cestu a vizi, kterou máme, asi nedokáže nikdo jiný nahradit. A taky to, že jsme celou tu cestu šli od začátku spolu i v dobách, kdy MMA ještě nebylo vůbec populární, a v dobách, kdy se za zápasy nedostávalo skoro nic a byla to víceméně jen dřina bez vidiny odměny. To nás asi hodně spojilo a myslím, že právě v té době, kdy jsme byli od sebe, jsme oba udělali určitý pokrok, který nás nakonec svedl zase zpátky k sobě.

A kdo z vás dvou nápad, že to spolu zkusíte ještě jednou, inicioval?

Inicioval to Jirka. Ne že bych se do toho příliš nehrnula, ale měla jsem tak trochu nedůvěru v to, že by to mohlo být dobré nebo stálé, protože jsem pořád měla na paměti rozdíly, které jsme v určitých věcech měli. Tentokrát to ale nebyla moje iniciativa a ve finále jsem ráda, že jsem s ním do toho šla znova. Kdyby to chtěl zkusit podruhé třeba po měsíci, asi bych zájem neměla. Protože jsme ale od sebe byli opravdu dlouho, rozhodla jsem se dát tomu ještě šanci, protože jsem věděla, že jak já, tak on jsme se za tu dobu do jisté míry změnili.

Jak vlastně vypadá život vedle tak oddaného zápasníka, jakým je Jiří Procházka? Je možné být jeho partnerkou a nesdílet jeho poměrně specifickou filozofii a přístup k životu, které z velké části stojí na cestě bojovníka?

Vlastně nevím, jestli je možné filozofii nesdílet, protože to máme tak, že jsme opravdu naladěni hodně stejně. Zejména teď po naší pauze. Dřív jsem byla spíš realistka, za což do jisté míry mohl svět advokacie. Když vidíte, jak svět funguje, jací na sebe lidé dokážou být a co všechno jsou schopni si udělat, přece jenom růžové brýle moc nemáte, takže na podobné směry nahlížíte trochu skepticky. Oba jsme ale prodělali nějaký vývoj a z počátečního boje našich dvou světů teď vznikla harmonie. Podle mě se to nesdílet nedá, musíte být naladěni stejně. Pokud se na to, jak věci fungují nebo jestli něco je, nebo není možné, díváte každý jinak, jako jsme to asi měli dřív, podobně jako v našem případě se to velmi snadno může stát příčinou rozchodu.

Vy sama se také dlouhodobě věnujete pohybu a cvičení. Vyzkoušela jste si už někdy MMA trénink, nebo se striktně držíte posilovny a činek?

MMA jsem nikdy nezkoušela. Dřív jsem chtěla, ale Jirka jednoznačně prohlásil, že mě trénovat nebude. Tak jsem se domluvila s jedním kamarádem, že bych to zkusila s ním, což se ale samozřejmě Jirkovi nelíbilo, takže jsem se toho nakonec vzdala. Asi ani nejsem typ na něco takového, v tomhle směru jsem asi moc měkká a nemám potřebnou vůli. Nemám prvoplánově ráda násilí, když si lidé ubližují. Nejím ani zvířata. Byť tohle je sport a rozhodně to neodsuzuju. Radši si ale nechám činky, případně jógu, což už i trochu víc koresponduje se stylem života Jirky. On totiž medituje, takže se někdy protáhneme i spolu.

View this post on Instagram

A post shared by Jiří “BJP” Procházka (@jirkaprochazka)

Jiří v posledních letech mnohokrát zopakoval, že vztahy mu nabourávají denní režim a neslučují se s potřebami profesionálního bojovníka. Vy jste 31. května zveřejnila informaci, že jste opět spolu, a on o necelé dva týdny později oslavil své doposud největší vítězství s vámi po boku. Znamená to, že jste ho přesvědčila o opaku?

Nemyslím si, že jsem ho přesvědčila o opaku. Respektive určitě jsem ho nepřesvědčovala. Jak jsem zmínila, on byl iniciátorem našeho návratu k sobě, byť jsme se na tom spolu následně shodli. Ale nemusela jsem ho o ničem přesvědčovat. On taky prodělal vývoj a uvědomil si, že může dávat pozornost i někomu druhému a že to zvládne. Byť kdybychom to asi srovnali s ostatními běžnými vztahy, byla by to relativně omezená pozornost. Pořád to ale vnímám jako velký pokrok, že už není tak moc soustředěný jen sám na sebe, ale zvládne vedle sebe mít i někoho jiného. Ten posun v myšlení tedy přišel čistě z jeho strany. A doufám, že se přesvědčil, že to takhle fungovat může, a že se o tom budeme přesvědčovat i nadále.

Je jasné, že pro Jiřího se následující období bude skládat z další nekončící dřiny a dalších, zřejmě podobně tvrdých zápasů pod hlavičkou UFC. Těšíte se na to a jste případně připravena podřídit se jeho režimu a potřebám?

Když to trochu nadnesu, podřizuju se jeho potřebám celý život. (smích) Takže samozřejmě jsem připravená a vždycky jsem byla. Odjakživa se vše podřizovalo tréninkům a přípravě, protože jsem tu cestu pojala jako společnou a chtěla jsem, aby naplno využil svůj potenciál a dosáhl maxima. My holky jsme sice emotivnější, občas s námi cloumají hormony a jsme nestálejší, takže byly chvíle, kdy jsem si zaprudila. Jinak si ale myslím, že jsem se vždycky snažila obětovat mu co nejvíc, a jsem připravená dělat to i nadále.