Radka (37): Myslela jsem, že mám alkohol pod kontrolou. Bez vína jsem ale neuměla vypnout

Víno jsem měla ráda snad odjakživa. Když jsme byly s kamarádkami někde na večeři, většinou jsem byla první, kdo objednal láhev. Na oslavách jsem si taky nikdy neodpírala, a když jsme s manželem někam vyrazili, automaticky jsme počítali s tím, že musíme jet taxíkem, protože budeme pít. Nepřipadalo mi na tom nic divného. V mém okolí pili taky všichni a já rozhodně nebyla ta, která by to nějak přeháněla.

Životní styl

Majda (22): Na prvním rande jsem chtěla být za dámu. Pozvracela jsem stůl i jeho

Ani na vteřinu mě nikdy předtím nenapadlo, že alkohol nemám pod kontrolou. Vždyť jsem nepila ráno, nechodila opilá do práce a nikdy jsem někde neupadla tak, že by pro mě musela přijet třeba sanitka. Ale ano, ráda jsem se napila. A hlavně jsem měla ráda, jak jsem se po pár skleničkách cítila.

Skleničku jsem si vždycky uměla zdůvodnit

Pamatuju si to už ze střední školy. Normálně jsem byla mezi cizími lidmi spíš tichá a trvalo mi, než jsem se s někým dala do řeči. Stačilo ale pár drinků a najednou jsem byla úplně jiná. Smála jsem se, bavila se s lidmi, které jsem předtím sotva znala, a vůbec jsem neřešila, jestli jsem právě řekla něco trapného. Druhý den jsem si občas ani nepamatovala, proč jsem se předtím tolik stresovala.

Na vysoké to bylo ještě jednodušší a svobodnější. Zažívala jsem opravdu krásná studentská léta plná večírků, slavení zkoušek a zápočtů nebo toho, že je prostě pátek. Nebo pondělí. V té době jsem rozhodně nebyla jediná, kdo to s alkoholem občas přehnal, takže mě ani nenapadlo nad sebou nějak přemýšlet. Spíš jsem byla ráda, že nejsem ta nudná holka, která celý večer sedí někde v koutě a čeká, až bude moct jít domů.

Mohlo by se vám líbit: Vychytávka na kocovinu: Japonci představili revoluční sklenici na pivo, musíte ji vyvažovat

Pak jsem poznala manžela a večírků samozřejmě ubylo. Alkohol ale z mého života nezmizel, jen už to nevypadalo tak divoce jako dřív. Místo panáků někde v baru jsem si raději dopřála víno k večeři nebo prosecco s kamarádkami.

Když se mi narodil syn, většinu času jsem s ním byla sama doma. První měsíce byly hodně náročné, malý špatně spal a já bývala hlavně večer dost vyčerpaná. Většinou jsem hned po jeho uspání šla do kuchyně, otevřela si víno a nalila si skleničku. Sedla jsem si s ní na gauč nebo na balkon a měla pocit, že je to poprvé za celý den, kdy po mně nikdo nic nechce.

Víno jako dokonalý večerní rituál

Dost rychle se z toho stal můj večerní zvyk. Nejdřív jsem si nalívala jen po opravdu náročném dni, postupně se ale bez skleničky neobešel skoro žádný večer. Manžel si dal občas se mnou, ale já jsem se na tu svoji večerní skleničku těšila mnohem víc. Když doma náhodou žádné víno nebylo, byla jsem schopná dojet si pro něj večer i autem. Měla jsem silnou motivaci.

Životní styl

Kiki (23): Flirt se známým rapperem se pořádně rozjel. Na tu noc nezapomenu

Bylo zajímavé, že jsem si vždy dokázala najít důvod, proč si nalít. Měla jsem těžký den se synem, zasloužila jsem si skleničku. Pohádala jsem se s manželem, potřebovala jsem se uklidnit. Byla jsem unavená, chtěla jsem vypnout, a když se vlastně nic nestalo, byl přece večer a já si ráda dala víno.

Kamarádky na tom byly dost podobně. Když jsme si psaly, že máme za sebou hrozný den s dětmi, některá z nás vždycky napsala něco o tom, že večer bude potřeba otevřít alespoň jednu láhev. Smály jsme se tomu a posílaly si podobné vtipy.

Manželovi to ale postupem času přestalo vtipné připadat. Navrhl mi, že bychom si mohli dát od alkoholu na chvíli pauzu, a já si pamatuju, jak hrozně mě to naštvalo. Seděla jsem večer doma, koukala na televizi a pořád jsem měla pocit, že mi něco chybí. Nakonec jsem si stejně nalila.

V té době se mi ale už začalo stávat, že mi po alkoholu nebylo dobře. Někdy jsem si dala jen dvě sklenky a druhý den mě bolela hlava tak, že jsem nebyla schopná normálně fungovat. Jindy jsem vypila celou láhev a ráno jsem byla jako rybička. Nikdy jsem nevěděla, co mě čeká, a o to víc mě štvalo, když mi bylo zle třeba po jediné skleničce.

Životní styl

Markéta (32): Těšili jsme se na miminko. Místo toho přišla zdrcující zpráva od doktorky

Několikrát jsem si po takovém večeru a ránu slíbila, že už pít nebudu. Většinou mi to vydrželo přesně do chvíle, než jsem se zase cítila dobře. Pak přišla návštěva, večeře s kamarádkami nebo obyčejný večer a já si říkala, že jedna sklenka mi přece neuškodí.

Hledala jsem způsob, jak nepřestat

Jenže časem už mi nestačilo říkat si, že budu pít méně. Začala jsem řešit, co si můžu dát, aby mi po tom nebylo tak špatně. Červené víno jsem omezila, protože po něm mi bývalo nejhůř. Pak jsem zkoušela bílé, prosecco, míchat víno s vodou. Pořád jsem hledala nějaký způsob, jak si svůj večerní rituál nechat a zároveň za něj druhý den nezaplatit.

Moje nové taktiky mi ale moc dlouho nefungovaly a začalo mi být špatně prakticky po všem. Zkusila jsem tedy alkohol omezit a na nějakou dobu si od něj odpočinout, ale když jsem si třeba po týdnu nalila víno, ráno mi bylo ještě hůř.

Přečtěte si také: Nenápadný příznak alkoholismu: Děláme to podvědomě, je to bludný kruh, varují experti

Žádné uvolnění už nepřicházelo. Alkohol mi přestal dělat to, kvůli čemu jsem ho tolik let měla ráda. Nakonec jsem si musela přiznat, že ho budu muset nechat úplně být. Manžel proto doma prosadil naprostý zákaz alkoholu. Z lednice zmizelo víno, žádné lahve jsme už nekupovali a ani návštěvám jsme nic nenabízeli. Já jsem navíc přestala chodit na společenské akce, potřebovala jsem pauzu od všeho, kde alkohol teče proudem.

To, že jsem přestala pít, ale neznamenalo, že jsem najednou neměla chuť. Právě naopak, měla jsem obrovské bažení. Když se přiblížil večer, automaticky jsem se už připravovala na svoji odreagovací skleničku, než mi došlo, že žádná nebude. Seděla jsem na gauči a měla pocit, že mi něco chybí. Nešlo ani tak o chuť alkoholu, ten mi vlastně nikdy moc nechutnal. Chyběl mi ten moment, kdy jsem si nalila skleničku a měla konečně pocit, že pro dnešek už mám všechno za sebou.

Životní styl

Iva (53): Na nádraží jsem si všimla smutné ženy. Pár slov jí možná zachránilo život

Časem jsem si na to začala zvykat. Neříkám, že mi alkohol vůbec nechybí. Chybí, hlavně když jsme někde venku s přáteli. Dnes už ale vím, že jsem se na ten pocit uvolnění spoléhala mnohem víc než na sebe. Nakonec za mě rozhodlo moje vlastní tělo. Možná je dobře, že to udělalo právě ono, protože já sama bych se alkoholu nejspíš vzdávala ještě hodně dlouho.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Alkoholem léčí úzkost každý pátý Čech. Odborníci varují před zhoršením symptomů: