Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
Reklama

Příběh Ivany (41): Ztráta práce mě dovedla na psychiatrii

Dřív jsem si neuměla představit, jaké to je, přijít o práci. Dnes už to vím. Netušila jsem, že je to tak zlé. Jsem ráda, že jsem přišla o rozum jen málem a ne docela.
Vydáno: 27.09.2016
Příběh Ivany (41): Ztráta práce mě dovedla na psychiatrii
Autor: thinkstock.com Příběh Ivany (41): Ztráta práce mě dovedla na psychiatrii
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Vracím se teď do doby před zhruba osmi lety. Svět mi tehdy ležel u nohou. V naší firmě jsem zaujímala významné postavení manažerky, velmi dobře placené. A to nebylo všechno. Zrovna jsem se provdala. S Romanem jsme chodili čtyři roky, byl tedy nejvyšší čas, aby mě požádal o ruku. A on to skutečně udělal. Byla jsem nejšťastnější ženou na planetě. Moje budoucnost měla podobu růžové zahrady. Vše nasvědčovalo tomu, že s Romanem budeme mít báječné manželství a nouzí že rozhodně trpět nebudeme.

Oba jsme dlouho studovali a tvrdě na sobě pracovali, oba jsme směřovali v našich zaměstnáních do závratných výšin. Ale jak se říká, kdo vysoko létá, nízko padá. Moje firma začala, jak se tehdy zlověstně říkalo, snižovat stavy. A tak se se mnou rozloučili. Musím říci, že slušně, rozhodně nešlo o žádný podraz. Dostala jsem slušné odstupné a v kostýmu a na vysokých podpadcích zamířila domů už v dopoledních hodinách – bylo to tak neobvyklé, až jsem z toho byla bezradná. Bezcílně jsem jezdila autem sem a tam, věděla jsem, že byt bude neútulný a prázdný, že mě tam nikdo nečeká. Roman chodil domů až před večerními zprávami, mnohdy i později. Já ostatně též, za normálních okolností. Jenomže normální okolnosti se kamsi vytratily...

Spoléhat se v životě jen na krásu se nevyplácí

Příběh Jolany: Touha po slávě se mi stala prokletím

Poperou se o mě

Nejdřív jsem si ze ztráty práce dělala legraci. Cítila jsem se sebejistá, i když ne tak jako dřív. Zaměstnavatelé se o mě poperou, jsem vysokoškolsky vzdělaná, schopná, inteligentní, kreativní, flexibilní, s nevšedním organizačním talentem. Kromě toho jsem šťastně vdaná a vlastně ani zmíněné zaměstnavatele nepotřebuji, protože už mám čas na miminko. Finanční tísně také není třeba se bát, manžel vydělává nebývale slušné peníze. Krásně si odpočinu v našem luxusně zařízeném bytečku. Co mi bude chybět? Asi čtrnáct dní jsem se cítila vskutku skvěle. Jen mě nepříjemně překvapilo, že mi Roman řekl, že se na dítě ještě necítí. A dokonce se mému návrhu podivoval. Tvrdil, že je to pro něj šok. Vždycky jsem prý vykřikovala, že na dítě máme spoustu času... Namítla jsem, že teď se situace změnila. Smetl to ze stolu slovy: "Najdeš si práci a získáš ztracenou rovnováhu." Pak se zavřel do pracovny, jak míval ve zvyku. I já jsem trávívala večery prací, nebylo to nic neobvyklého. Teď jako by mě zalila prázdnota a beznaděj.

Bloudila jsem bytem

A pak jsem se v té prázdnotě už topila, sahala mi po kolena, po pás, výš a výš. Připadala jsem si jako trosečník na pustém ostrově. Roman ráno odcházel, za tmy se vracel, pak ještě často dlouho do noci pracoval. Já se dívala na televizi anebo do zdi. Nebo jsem si otevřela lahvinku. Roman si dal sklenku, já do sebe obrátila zbytek. Nikdy jsem nepila, sama už vůbec ne, ale teď se mi to nějak zalíbilo. Práci jsem si hledala vytrvale, nevzdávala jsem to, ale zrovna v tom období vrcholila takzvaná krize. Propouštělo se a nepřijímalo. Když už jsem se náhodou dostala na nějaký pohovor, mým požadavkům na plat se personalisté jen pobaveně usmívali. Po roce takového života jsem začala, řekněme, už výrazně duševně a tělesně chátrat. Zmítala jsem se v depresích, které snad ani nedokážu popsat. Už jsem ani nevstávala z postele. Nemyla jsem se, když už jsem opustila v odpoledních hodinách postel, bloudila jsem bytem v sepraném županu a s mastnými vlasy.

Na psychiatrii

Někdy v tu dobu si Roman sbalil věci a odešel. Posledních několik měsíců jsme se hádali jako psi. Nazýval mě troskou, životním ztroskotancem, zbabělcem, který všechno vzdal. Křičela jsem na něj, že všechno by vyřešilo, kdybych otěhotněla a stala se matkou. Odbyl to mávnutím ruky. Prý ať s ním v tomto směru nepočítám. Ječela jsem: "Ale vždyť jsi můj manžel! A s kým mám teda v tomto směru počítat, s domovníkem?" Byli jsme na konci cesty. Přišla jsem nejen o zaměstnání, sebevědomí a společenskou prestiž, rozpadlo se mi i manželství. Ani peněz už nebylo nazbyt. Když mě jednou moje vyděšená matka našla v půl třetí odpoledne v posteli mezi odpadky a prázdnými lahvemi, odvedla mě na psychiatrii. Naštěstí jsem šla dobrovolně. Léčba trvala rok a byla, myslím, úspěšná. Musím se pochválit za to, že jsem situaci nakonec přece jen zvládla. Zase už chodím do zaměstnání a mám přítele. Už dva roky se snažíme o miminko. Modlím se, aby nebylo pozdě.

Ivana, Hradec Králové

Článek je zařazen v: deprese, psychiatrie, ztráta práce
Reklama