Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
Rodina

Příběh Jiřiny: Vychovala jsem tři syny, ale všechno je špatně

Malovala jsem si, že budu mít krásnou velkou rodinu a všechno bude fajn. My si budeme s manželem užívat důchodu a pečovat o vnoučata, místo malých dětí máme doma své přestárlé syny, které tropí jednu botu za druhou a stále na nás parazitují.
Vydáno: 25.01.2017, Martina Hrušková
Vychovala jsem tři syny, ale všechno je špatně
Vychovala jsem tři syny, ale všechno je špatně Autor: istockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Čestmír a já jsme byli oba pracovití až až, toužili jsme po rodinném domku, který jsme si nakonec postavili, já pracovala jako účetní, manžel měl malou stavební firmu a všechno šlo jako na drátkách. Pak přišly děti a já žila svůj velký sen naplno. Jenomže dnes, když se podívám na sebe do zrcadla, mám pocit, že jsme jako rodiče s Čestmírem selhali na plné čáře. Máme tři syny, ale vytoužených vnoučat se snad nikdy nedočkáme.

Nejstarší syn je bezdomovec a je tak spokojený

Nejstarší Petr (38) propadl automatům, a dokonce jsme ho museli vykázat z domu, abychom kvůli němu nepřišli o střechu nad hlavou, bydliště má na „úřadě“ a nocuje pod mostem. Kolikrát jsme se mu snažili pomoct, ale bohužel si nikdy nenechal říct a vrátil se za svými kumpány k řece, kteří mu podle všeho rozumí mnohem víc než my, jeho rodina. Myslela jsem, že kdyby se zamiloval, že by ho láska snad z tohoto způsobu života vytáhla, ale žádná slušná a rozumně smýšlející ženská s ním moc dlouho nepobyla. Jakmile poznala, co je zač, tak ho opustila, a to v té době žil ještě u nás doma. A dá se říci spořádaně. Vlastně ano, jedna by se přece asi našla, teď prý údajně miluje jednu padesátiletou paní, se kterou spolu nocují v krabici. Když mi ji jednou představil a ona se usmála, zjistila jsem, že jí kromě tří zubů další nezbyly. Petr tu a tam k nám zajde pro jídlo nebo pro léky, ale jinak se k nám nehlásí.

Bez práce nejsou koláče

Lubomír má šestatřicet, a kdybych nepočítala tři roky, které strávil v zaměstnání, tak kromě toho víc neodpracoval a já trnu hrůzou z čeho bude žít a jaký bude mít jednou důchod. Protože my s Čestmírem tady nebudeme věčně. Vymlouvá se, že žádnou pořádnou práci nemůže najít, že ho nikde nechtějí anebo že on nechce zase pro změnu jít tam, kam by ho přijali. Je to začarovaný kruh a já moc dobře vím, že jemu mnohem víc vyhovuje civět do počítače a hrát hry. Navíc mu všechny jeho výdaje platíme pochopitelně my, protože nemá odkud brát finance.

Alkoholismus nám "vzal" nejmladšího syna

Radek, náš nejmladší, se zhlédl v alkoholu. Prvně střídal ženy jako na běžícím pásu a teď je už po třetí na odvykačce v Kroměříži a svorně prosíme toho nahoře, aby ho tento pobyt konečně napravil. Ze srdce mu radím, aby změnil okruh známých, protože jeho kamarádi jsou stejní výpitci jako on. Ráda bych mu věřila, že to tentokrát určitě zvládne, samozřejmě ho podporujeme, jak jen to jde a doufáme snad dvakrát tolik, aby se nám z léčebny vrátil takový, jak ho známe. Bez závislosti na chlastu a konečně čistý.

„Je mi jasné, že jsme prostě s Čestmírem nezvládli to nejdůležitější, tedy vychovat děti a nasměřovat je do života. Kromě jednoho, který odešel a bydlí na ulici, jsou na nás další dva synové finančně fixovaní a nevím, co mám udělat pro to, aby se to změnilo. Přece tam někde hluboko v sobě musí mít tu kapku odhodlání poprat se životem, splnit si sny a být konečně šťastní. Vždyť my jsme přesně takoví byli,“ zakončuje svůj příběh paní Jiřina a hlas se jí chvěje nejenom pláčem, ale především obavou, co bude dál.

Pozn. redaktorky: Když teď sedím v kavárně s paní Jiřinou, která mi vylíčila celý svůj život, mám pocit, že na tak báječnou ženu, byl ten život zbytečně krutý. Mezitím, co mi povídala svůj příběh, koukala upřeně na malou holčičku a její pohled byl všeříkající. Dala by snad všechno za to, aby ji ta malá princezna s dvěma culíky objala a řekla: „Babi, už neplakej a pojď si se mnou hrát.“

Příběh Jiřiny z Kroměříže sepsala Věra Krátká

Článek je zařazen v: alkoholismus, manželství, závislost, bezdomovec, rozvod, výchova dětí
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama