2. února 2016 04:20
Lucie PrůchováPŘÍBĚH JEDNÉ Z NÁS: Byla jsem ta druhá žena – teď jsem jeho manželkou!
Láska je mocná čarodějka... Zdroj: thinkstockphotos.com
Nikdy jsem nechtěla rozbít něčí manželství, vlastně jsem byla vždy spíše proti tomu. Ale osud tomu chtěl jinak. Přesně to se mi stalo – jsem ta, která rozvrátila manželství.
Není to z mého přesvědčení ani o tom, že by mě bavilo být ta druhá. Samozřejmě jsem si někdy připadala jako děvka nebo žena, co krade jiné ženě – manželce – jejího manžela. Záleží na každé, jak se s tím vyrovná a jaké z toho má pocity. Mně se prostě stalo, že jsem se zamilovala do ženatého muže a bylo to silnější než pocit provinění.
Vlastně stačil jeden úsměv a „ahoj“ a já věděla, že bych s ním chtěla spojit svou budoucnost a osud. Honza byl v našem IT oddělení nový, byli jsme spolupracovníci, ale trávili spolu jen málo času, spíš jsme se sem tam potkali. Pokaždé bylo cítit krásné jiskření a napětí mezi námi. Ze začátku jsme se potkávali na chodbách a v jídelně, kde proběhla většinou jen rychlá konverzace. Časem se ale změnila v delší rozhovory na parkovišti, a tak jsme v průběhu jednoho roku poznávali jeden druhého.
Náš vztah se neustále někam posunoval a bylo to nezadržitelné.
Žertovali jsme a flirtovali, ale stále jsme mezi sebou udržovali značný odstup. Byla jsem svobodná, ale rozhodně jsem nepociťovala potřebu rozbít někomu manželství. I když má minulost až do tohoto okamžiku byla prošpikována laškováním a četnými milenci, tato nová skutečnost mě poněkud zaskočila, začít si něco se ženatým mužem byla věc, kterou jsem odmítala. Představovala jsem si tu bolest, zmatek a bylo to strašné. Žít s vědomím, že náš vztah začal jako zrada.
Ale v době, kdy se naše náhodné setkání na chodbách proměnilo v přátelství a vlastně i v něco mnohem hlubšího a intenzivnějšího, bylo těžké ignorovat pocity, které nás oba zaplavily. Posílali jsme si e-maily, hledali důvody, proč se potřebujeme „pracovně potkat“. Začalo jemné flirtování a letmé doteky, které se samozřejmě počítají. Já vím! Navzájem jsme se snažili nenechat to dojít dál, ve snaze minimalizovat škody, dokud jsme se nerozhodli učinit další krok.
Moji přátelé a blízcí mě podporovali, ale také mě varovali. Moje rodina chtěla, abych byla šťastná, ale měli strach, abych nebyla nešťastná. Moje srdce však vědělo, že jsem našla partnera a lásku svého života. Po všech našich diskusích, po tom, co jsme si povídali úplně o všem, co k našim životům patří, jsem si uvědomila, že tento muž je jediný, co o mě ví všechno a miluje mě. Možná právě proto, že jsme před sebou neměli žádné tajnosti, proto, že jsme spolu vlastně nejdřív jen rok kamarádili. Ale teď se to zlomilo a já si řekla, že on za to stojí a náš vztah také. Od té chvíle jsme byli pár. Milenci v utajení. Pár, který se plíží někam bokem, aby si mohl zatelefonovat – někdy brzy ráno, jindy velmi pozdě v noci. To je dostatečně náročné pro normální páry, ale my jsme byli ještě k tomu katolíci, spolupracovníci ze stejného podniku, který odsuzoval sbližování se na pracovišti, a on ještě k tomu – ŽENATÝ!
Byli jsme jako příklad toho, co nikdy nedělat.
Nebylo to vždy příjemné, lidé nás pomlouvali za zády, i když jsem věděla, že mají vlastně pravdu, bylo to těžké. A nebyla jsem šťastná, když jsem cítila potřebu vysvětlit a obhajovat náš vztah znovu a znovu, před lidmi, kteří neměli žádné právo nás soudit.
Ale tak jak to prostě chodí, když jsou dva lidé opravdu zamilovaní, naprosto jsme ignorovali všechno, kromě sebe. Honza řekl své ženě, že chce rozvést a nyní, když se ohlédnu zpět, musím říct, že to byl nejjednodušší a nejvíce přátelský rozchod, jaký jsem kdy viděla. Manželka to nesla velice statečně. Oni si prostě jen rozdělili peníze a nábytek, dohodli se, co týkalo jejich psů, a 11. září 2001 ráno se sešli u soudu, kde jejich manželství rozvedli.
Byl to den konců a začátků.
Statistiky a několik našich nejbližších přátel nám řeklo, že jsme odsouzeni k záhubě. Jednou podvodník, vždy podvodník. Prý to udělá znovu, ale tentokrát budu ta opuštěná já. Ale teď, o 14 let později, kdy jsme přežili ztrátu rodičů, čtyři dlouhé roky neplodnosti, děsivé a drahé pokusy o umělé oplodnění a rodičovství s našimi krásnými dvojčaty, myslím, že můžu bezpečně říct, že jsme prožili velice těžká a náročná léta na to, abychom si mohli být jisti, že máme mezi sebou opravdu pevné a krásné pouto.
Ne vždy se to podaří, ale někdy stojí za to prolomit kruh. Někdy se dostaví šťastný konec po opravdu mizerném začátku.
Právě dnes totiž nadešel den, kdy vklouzl diamantový prsten na můj prst a místo toho, abych byla ta druhá žena, stala jsem se JEHO ŽENOU.
Autor článku
Lucie Průchová
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
