19. prosince 2020 06:00
Martina ČerňanskáPříběh Kateřiny: O Vánocích zazvonila manželova milenka
Možná byl náš hlavní problém v tom, že manžel byl až příliš hezký. Když k tomu přidáte mou žárlivost, máme tu výbušnou kombinaci. Tohle nemohlo dopadnout dobře.
Seznámili jsme se na horách, byla to z mé strany láska na první pohled. On o sobě tvrdil totéž, tehdy jsem tomu slepě věřila. Tohle byl výstavní hezoun a zamilovat se do něho bylo tak neuvěřitelně snadné! Mně bylo v té době už přes třicet a začínala jsem chápat, že doba romantických, leč nedlouhých studentských lásek je už přece jenom pryč. A že je třeba neprodleně sehnat toho pravého. To se lehce řekne! Milan byl ve správný čas na správném místě. Dobře jsem si všimla obdivného svitu ve všech ženských očích, když vstoupil do místnosti. Naštěstí on měl oči jen pro mne. Byla ode mě velká naivita domnívat se, že to tak bude navždy. Začátky naší známosti byly jako sen, v létě u moře, v zimě na horách, na podzim v lázeňských městečkách. Prostě pohádka. Za dva roky jsme se brali a hned zpočátku se něco začalo kazit.
Lepily se jako vosy
Až fanaticky jsem toužila po dítěti, a když jsme se o ně po svatbě začali snažit, každý měsíc, kdy jsem neotěhotněla, mi připadal jako děsivá prohra. To na náladě nepřidalo nejen mně, ale ani Milanovi. Takovou mě neznal. Byl zvyklý na bezstarostnou mladou ženu, věčně vtipkující a rozesmátou, nikoli na nervózní novomanželku, která v županu pochoduje po pokoji sem a tam, drží se za bolavou hlavu a naříká: "Panebože! Já snad nikdy neotěhotním!" Na druhou stranu musím říct, že to Milan zpočátku nesl docela lehce, dělal si z toho legraci. Ale to mě také popouzelo, říkala jsem si, že by neměl zlehčovat tak vážnou věc. Kromě hrůzy z bezdětnosti ho asi vyváděla z míry i moje žárlivost. Pravda je, že mně vlastně teprve až po svatbě naplno došlo, že kamkoli Milan přijde, tam ho obklopí ženy. Vlastně za to ani tolik nemohl. Lepily se na něj jako vosy na koláč.
Někdo zazvonil
Třetím rokem po svatbě bylo velmi pravděpodobné, že se blíží katastrofa. Těžká deprese z toho, že jsem stále neotěhotněla, mě poznamenala. Z Milanova chování jsem vycítila jasné známky toho, že někoho má: časté služební cesty, občas se vrátil ze zaměstnání pozdě večer a mumlal, že té práce má čím dál víc. Byla jsem psychicky na dně, pláč na krajíčku, věčně bez nálady. A právě o Vánocích se ta propast mezi námi naplno otevřela. Štědrý večer se kupodivu docela vydařil, trávili jsme ho s mými rodiči a tchyní. Všichni chválili mého kapra a cukroví a tchyně se naštěstí neodvážila vzhledem k přítomnosti mých rodičů a tomu, že byl svátek, lamentovat nad tím, že ještě není babičkou. Den poté šli všichni svorně na procházku, já jsem zůstala doma, abych uklidila a připravila večeři. Někdo zazvonil, otevřela jsem v županu a se slzami v očích, jak říkám, byla jsem věčně naměkko. Zvonila mladá dívka, snad ještě maturantka. Vytřeštila jsem oči.
Nechce se ho vzdát
Bez vyzvání se hnala dál a sedla si do obýváku. Vmžiku jsem pochopila, kdo to je. Ani to nemusela říkat, ale vyslovila to. Má Milana ráda a nechce se ho vzdát. Proč také, když ani nemáme děti. Byl to nerovný souboj, oblékla si minišaty a vlasy vypadaly jako čerstvě upravené kadeřníkem. V té chvíli už jsem byla těhotná, ale neměla jsem o tom tušení. "Víte o tom, že je Boží hod vánoční?" zvolala jsem. "Opravdu vám připadá vhodné zvonit na mě v takový den?" Jen pokrčila rameny. Byla velmi krásná, Milan měl dobrý vkus. Vyhodila jsem ji. Přijít na Boží hod byla neuvěřitelná nehoráznost. Když se Milan vrátil z procházky, vzala jsem ho stranou, popsala příhodu s dívkou a požádala, aby okamžitě odešel. Marně jsem doufala, že přesto zůstane. Naše vytoužená dcera se narodila v srpnu, ale to už jsme se rozváděli. Ani těhotenství Milana nepřimělo, aby se vrátil. O dceru se zajímá, posílá na ni peníze a každých čtrnáct dní si ji bere na víkend, ale žije s tou dívkou, která na nás o Vánocích zazvonila. Dokonce se prý budou brát.
Kateřina (41), okolí Prahy
Přečtěte si také: