4. prosince 2020 03:50
Martina ČerňanskáPříběh Michaely (41): Milenec, nebo manžel? Stále nemám jasno
Ocitla jsem se v nezáviděníhodné situaci. A moje nejlepší kamarádka tvrdí, že už se nemůže dívat na to, jak ubližuji manželovi. Ale znáte to, srdci se nedá poroučet...
Mám opravdu hodného manžela. Je to téměř anděl. Tím je to všechno jen horší. Prý že dokonalý muž neexistuje – ten můj ovšem bezmála dokonalý je! Věřte tomu, nebo ne. Seznámili jsme se, když nám bylo oběma třicet. Už jsem měla za sebou několik známostí a nějak se to vždycky zhroutilo. Mirka jsem našla ve chvíli, kdy už jsem to div nevzdávala. Potřebovala jsem moudrého, laskavého, vyrovnaného a v neposlední řadě slušně vydělávajícího otce pro své tehdy ještě neexistující děti, a bála jsem se, že už žádného nenajdu. Pak mi jednou spadly na nádraží klíče z kabelky na zem – a zdvihl je interesantní chlapík v brýlích proti slunci. Nakažlivě se usmál, podal mi je a povídá: „Přijmete s klíči i pozvání na kávu?“ Překvapeně jsem kývla – a nikdy nelitovala. Rok a půl po příhodě na nádraží jsme stáli na radnici, oba šťastní a plní naděje. Nikdy jsme nelitovali. Narodily se dvě krásné dcery, manžel žil jenom pro rodinu. Kdy se to zkazilo?
Kdo za to může?
Chyba je ve mně. I když se říká, že nikdy není chyba jen na jedné straně, v tomto případě jsem si téměř jista, že na vině jsem já. Když o tom zpětně přemýšlím, nejspíš jsem se nudila. Úplně se slyším, jak jsem ve vinárnách kamarádkám vykládala, že je můj manžel hodný, a na půl úst, zčásti jakoby jen pro sebe, jsem dodávala: Až moc. Pravděpodobně si pomyslíte, že bych potřebovala hodit oblečená do studené vody. Anebo výprask jako malé neposlušné děcko, abych se vzpamatovala. Nemůžu říct, že bych se nudila příliš, to ani není možné, se dvěma dětmi, domácností, později i prací. Ani ve vztahu rozhodně nebyla nouze o malá dobrodružství, hezké chvíle, milé pozornosti. Prakticky každý rok jsme jezdili k moři, když dcerky povyrostly, tak i na hory. Protože manželovi rodiče jsou vzorní, občas nám děti hlídají i přes víkend, a tak máme možnost vyjet si jen tak ve dvou někam do penzionku a věnovat se jen sami sobě... Ale zdá se, že mně to nestačilo.
Ubíjející realita
Byla jsem rozmazlená. Všední dny mi připadaly tak nějak stejné, šedivé, nezábavné. Moje práce vychovatelky ve školní družině ubíjející. A manžel chodí domů pozdě, až kolem osmé, někdy i později. Chápu to, uživit čtyřčlennou rodinu tak, aby bylo možné jezdit i na luxusní dovolené a dcerám splnit kdejaký sen, vyžaduje vysokou pracovní výkonnost. Vždyť muž ani nechtěl, abych chodila do práce! Ale to jsem odmítla, doma by mě to nebavilo. A objevil se Marek, otec jednoho z „družinových“ dětí. Opravdu výstavní chlapík, vysoký, sportovní postava, tmavovlasý, prostě můj typ. O pět let mladší. A šťastně rozvedený, jak on trefně říká. Nejdřív to vypadalo tak pěkně nezávazně. Myslela jsem si, že po krátkém období, kdy se budu tajně scházet s milencem, vše rázně ukončím a zůstanou mi pěkné vzpomínky. Jak jen jsem mohla být takhle naivní?
Říct doma pravdu?
Marek a já jsme se do sebe zamilovali. Ačkoli jsem si říkala, že se do něho zamilovat nesmím, že ho budu brát jen jako nezávazné zpestření svého šedivého rodinného života – stalo se. Stýkáme se čím dál častěji. Když ho týden nevidím, jsem úplně utrápená. Dcery se mě nedávno ptaly, proč mi tečou slzy... Sotva jsem jim mohla odpovědět, že jsem už devět dní nespatřila svého milence a jsem z toho na nervy. Sním o tom, že s Markem strávím celou noc, celé noci, a ne jen několik ubohých hodin. Ke všemu mě Marek přemlouvá, abych doma řekla pravdu a nadobro se k němu přestěhovala. Přistihla jsem se, že nad tím doopravdy přemýšlím. Jsem do svého milence úplně zblázněná! Ale zbyteček zdravého rozumu mi šeptá, že tohle doopravdy nesmím udělat. Že to si můj vzorný manžel a milované dcery nezaslouží. Můj muž nemá o mém románku prozatím ani tušení. A Marek mě přemlouvá den ode dne důrazněji, abych se přiznala a utekla k němu. Jsem hluboce nešťastná. Proklínám den, kdy jsem Marka poznala, a nevím si rady. Přikláním se k tomu, že zůstanu s rodinou. Jen se bojím, aby se milenec nerozzlobil a nešel všechno „prásknout“ mému muži...
Michaela z Příbramska