Skutečný příběh: Jaké to je mít sex po znásilnění?

Hrudník se mi stáhnul, ramena se nakrčila dopředu do obranného postoje a dech se mi zpomalil tak, že jsem se bála, že se úplně zastaví. Napnuly se mi svaly a sevřelo hrdlo. V očích se mi zračil strach. Naprosto jsem zamrzla a jakákoliv přitažlivost, kterou jsem vůči mému příteli pociťovala, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. „Myslím, že bys měl odejít,“ řekla jsem chladným a nepřítomným hlasem.

To bylo úplně poprvé, co jsem byla v posteli s mužem, který se mi líbil a já s ním nic neměla, třebaže jsem po tom hodně toužila. Uvědomila jsem si, že se bojím nejen toho, co by se dělo dál, ale také toho, jak na to mé tělo zareaguje. Přitom jsem se moc snažila vyhnout panice, bojovat se svým tělem i myslí.

Můj cíl? Znovu si vybudovat sexuální sebedůvěru

Po tom, co mě znásilnili, jsem udělala to nejrozumnější, co jsem mohla. Začala jsem navštěvovat terapeuta a taky jsem si toho hodně přečetla o tom, jak se co nejrychleji vzpamatovat ze sexuálního napadení. Měla jsem zájem dozvědět se co nejvíce informací o PTSP – posttraumatické stresové poruše –, což byla moje diagnóza. Zároveň jsem se scházela s lidmi, kteří měli podobnou nepříjemnou zkušenost. Věřte mi, tohle mi velmi pomohlo. Nikdo vám v tu chvíli totiž nerozumí líp, a taky jsem na vlastní kůži zjistila, že opravdu platí, že sdílené trápení je poloviční.

Jak jsem tuto problematiku zkoumala, všimla jsem si, že většina výzkumů, příběhů a diskuzí opomíjí jedno klíčové téma – sex po znásilnění. A pokud o tom někde psali, pojali to velmi konzervativně. Radili, jak si budovat s partnerem důvěru, jak se s ním během sexu cítit bezpečně nebo třeba jak vzájemně komunikovat. Jasně, je důležité tohle všechno vědět, ale něco mi tam chybělo.

Sex jako potěšení

Nechci, aby to vyznělo lehkovážně, ale když je vám lehce přes dvacet, ještě vážný vztah úplně nehledáte. Nebo se mu nebráníte, nicméně spíše si chcete ještě užít života. Samozřejmě pro mě bylo podstatné získat sexuální sebedůvěru, naučit se věřit chlapům, sdílet s někým emocionální intimitu a umět budovat dlouhodobý vztah. Ale zároveň jsem chtěla něco víc, než se během milování cítit s partnerem v bezpečí.

Toužila jsem mít ze sexu potěšení, užívat si ho. Nechtěla jsem se spokojit jenom s tím, že se pro mě stane sex něčím, co jsem ochotná přetrpět bez újmy na zdraví. Dychtila jsem po vášni a orgasmech. Vždyť mám přece celý život ještě před sebou!

Dva roky sexuálního půstu

Na sexuální život má bohužel znásilnění trvalé účinky. V čem nejvíc ovlivnilo mě? V délce sexuálního půstu. Nebyla jsem schopná se s někým pomilovat více než jednadvacet měsíců, to jsou skoro dva roky. Ale ne všechny oběti podobných útoků mají takto dlouhý sexuální půst a naopak – některým to trvá zase o něco déle. Nicméně pro mě ty dva roky byly hodně dlouhá doba. Která mladá holka žije takhle dlouho v celibátu, nepočítáme-li jeptišky?

Nebudu vám lhát, před znásilněním jsem byla sexuálně aktivní dívka. Po něm jsem se občas cítila nadržená, ale byla jsem tak osamělá. Toužila jsem po mužském těle, ale současně jsem to nezvládala. Byl to začarovaný kruh.

Problém byl i v konverzaci

„Nechci se s tebou milovat,“ řekla jsem naprosto bez dechu klukovi, s nímž jsem měla intimní chvilku pár týdnů po znásilnění. Naše oblečení bylo poházené po podlaze a po prostěradle a já se v tu chvíli krčila v rohu postele. Nejradši bych v tu chvíli byla neviditelná. Co bylo špatně? Nic a vlastně všechno. Přesně si ale nepamatuji, co konkrétně tuhle mou panickou reakci vyvolalo. Mohlo to být cokoliv.

„Nechci se s tebou milovat,“ odvětil on.

„Ale chceš se přece milovat,“ namítla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně.

„Ne, nechci se s tebou milovat, když to nechceš ty. Proč bych to přece dělal, co bych z toho měl? To nedává smysl!“

O tom jsem vlastně nikdy nepřemýšlela. Přestože jsem měla stejné pocity jako můj tehdejší partner, nikdy jsem nebyla schopná je dát do slov. Já to měla dříve tak, že pokud se mnou nechtěl někdo spát, můj zájem o něj opadnul. Ano, vím, je to dost nevyzrálé myšlení. Naštěstí takhle nepřemýšlí každý. Když jsme přestali s mazlením, lehli jsme si v objetí a usnuli. Jak prosté a hlavně bezbolestné.

Moje rada ostatním ženám

Každého z nás ovlivňuje v sexuálním životě jeho vlastní zkušenost a historie. Všichni svým způsobem bojujeme s vlastní sebeúctou, obrazem našeho těla nebo nějakým traumatem. Oběti sexuálního násilí mají obzvlášť komplikovanou nejen minulost, ale i přítomnost.

Mně osobně hodně pomohly rady a zkušenosti podobně postižených žen. Tedy těch, které se potýkají víceméně se stejnými problémy. Jde o to přijmout je jako součást našeho života, ale zároveň je nebrat fatálně.

Jsem člověk, kterého někdo znásilnil, ale nesmím přemýšlet nad tím, proč se to stalo zrovna mně. Hlavní je, že to ze mě nedělá nikoho méněcenného. Pokud máte podobnou zkušenost, rozhodně to v sobě neduste a netutlejte to, nejste v tom totiž sama. A nemusí se přitom jednat jenom o fyzický útok, ale třeba i o slovní sexuální obtěžování.

Kateřina, 24 let

Mohlo by vás taky zajímat: