Divadlo Na Fidlovačce uvede Válku Roseových s Anetou Krejčíkovou a Martinem Písaříkem

V hlavních rolích černé komedie Válka Roseových uvidíte Anetu Krejčíkovou, Martina Písaříka a Jana Holíka, režie se ujal Tomáš Svoboda. Warren Adler napsal divadelní hru na základě svého románu, podle nějž Danny DeVito natočil slavný stejnojmenný film v hlavních rolích s Kathleen Turner a Michaelem Douglasem.

„Warren Adler nám stranou jakýchkoli možných ideologií, schémat či návodů na lepší život říká o lidské povaze něco přece jen hlubšího, než co by se dalo omezit na nějakou šablonu, a zkoumá ji bez předpojatosti a předem připravených odpovědí. A činí tak nikoli suše vědecky, ale jako invenční a vkusný bavič jistý si svým autorským stylem i zvoleným žánrem. Tím je černá komedie. A proto s hrdiny netrpíme, i když nás z jejich počínání může občas zamrazit. Ale to vlastně jen tehdy, pokud v jejich jednání zahlédneme svoji vlastní tendenci ke konání podobně zabedněnému a neústupnému na nesprávném místě. Jinak se vlastně těšíme na to, že postavy dopadnou špatně, protože kdyby špatně nedopadly, znamenalo by to, že autor kdoví z jakého ohledu slevil z nastoupené cesty a porušil nastavení postav a logiku příběhu (a dokonce i poučení z něj, pokud si někdo přeje). Navíc jsme zvědaví, co si autor na své postavy a skrze ně ještě vymyslí a kam je ochoten až zajít. Čtenáři knihy a diváci filmové i divadelní adaptace (včetně naší inscenace) vědí, že daleko a velmi zábavným způsobem,“ dodává dramaturg inscenace Petr Vydra.

Termíny a vstupenky najdete ZDE>>

Premiéra Války Roseových proběhne v Divadle Na Fidlovačce 1. března 2024

Martin Písařík o Válce Roseových

V čem jsi našel na Válce Roseových svou strunu, pokud jde o tvůj divadelní názor? Máš k žánru černé komedie nějaký hlubší či trvalejší vztah?

Popravdě bylo pro mne zkoušení náročnější, než jsem čekal. Většina mých dosavadních rolí byly figurky, crazy postavičky a najednou „na stará kolena“ mám hrát dospělého muže. Oprostit se od vnějšího sdělení a jít do sebe, dovnitř. Má struna je zábava, a právě ta kombinace sdělovat niterné věci jinými prostředky než běžným dialogem a ty prostředky hledat, to mě bavilo i trápilo. Myslím si, že naše každodenní žití je trochu černá komedie a jako Češi k tomuto žánru máme svým humorem velmi blízko.

Kde jsi našel spřízněnost se svou postavou – člověkem, který je posedlý ani ne svým majetkem, ale tím, co představuje a znamená pro něj, tedy domov a celou dosavadní historii jeho dospělého života? Jak ty sám lpíš na domově, mohu-li se zeptat takto...

Já jsem rodinný typ, i když jsem často na cestách a mám rád lidi a společnost. Ale co se domova týká, lpím více na ideji než na hmotných věcech a majetku. Jonathan si svůj život postavil na konkrétních věcech jako je sauna, Ferrari atd. Já mám spoustu zájmů a koníčků, ale ze žádného z nich bych si neudělal nezbytnost a nebyl by to v případě rodinného konfliktu můj válečný arzenál.

Jsi vždycky při zkouškách tak kreativní, kdy nabízíš i taková řešení, o kterých asi víš, že ve zkoušce času zkoušení neobstojí a nedostanou se do výsledného tvaru, anebo tě tak dobře naladila otevřená a dělná atmosféra zkoušení?

Potřebuju režiséra, trpělivé kolegy a komunikaci, protože mám tisíce verzí, jak co hrát a napadá mě spousta zábavných nesmyslů. Asi se tím „čistím“ a prostě to ze mne musí ven. Uvědomuju si, že tím zdržuju sebe i své kolegy, ale z tisíce nápadů se jeden, dva chytnou. Je ale pravda, že to občas otravuje už i mne samotného.

Myslíš si, že dokážeš být víc nad věcí než zarputilý Jonathan, kterého hraješ? A potřebuješ si v životě občas napočítat do tří nebo se vydýchat, abys neudělal něco, čeho bys později litoval? Máš na to nějakou techniku, kterou bys mohl doporučit?

Jsem náladový a urážlivý. Přítelkyně už mě zná a v takových stavech mě nechává být, nic neřeší a tak, když nemám odpor, po chvíli si sám uvědomím, že se chovám hloupě a zbytečně si kazím hezké chvíle. Je to něco, na čem musím ještě pracovat. Techniku, jak být nad věcí, zmáknutou nemám. Někdy pomůže panák slivovičky, jindy deset minut sám se sebou.

Těšíš se teď na nějaký vážný úkol, nebo by sis s chutí střihnul opět nějakou tragikomedii?

Jsem ve věku, kdy bych už vážné úkoly měl dostávat a vyvíjet se zase trochu jiným směrem. Jinak zůstanu „jen“ u zábavných figurek. Je to těžké, má komediantská duše s tím dost bojuje, ale je to příjemné a pro mne důležité. Jsem zvědavý, co přijde dál.

Rozhovor s režisérem inscenace Tomášem Svobodou

Odkdy máš rád žánr černé komedie a je pro tebe jako pro diváka zážitek z nějaké černé komedie přímo iniciační?

Od raného dětství. Už jako nemluvně jsem se posmíval jiným nemluvňatům, když se zakuckalana sunaru... Pak jsem v pohádkách fandil záporným postavám. Rumburak, Xenie, Fantomas, Calvera, to byli moji hrdinové. Cítil jsem satisfakci, když zdechnul Vinnetou.

První otázku jsem mířil na to, co černá komedie a ty jako divák. Teď se tě chci zeptat jako tvůrce, kdy sis začal s černou komedií rozumět a co případně považuješ za svůj první počin v tomto žánru?

Ona každá komedie musí být trochu černá. Nikdo se nesměje tomu, když ráno vyjde slunce a děti jdou šťastně do školky. Ale když pojedou na saních a omylem narazí do sněhuláka... Když nejde o život, tak nejde o nic. Ve všech komediích, které jsem psal, nakonec šlo o život, byť tam nakonec postavy přežily. Dotáhl jsem to až k vlastnímu seriálu Krematorium s Jiřím Lábusem, kde postavy přežijí svou kremaci... Teď k inscenaci Válka Roseových. Za důležité pokládám, abychom se smáli s postavami a neposmívali jsme se jim.

V tomto okamžiku máš na repertoáru Fidlovačky čtyři tituly včetně Války Roseových. Všechny obsahují humor, který je zároveň příjemně trpký. Je to nějaký tvůj tvůrčí naturel, kdy vytváříš inscenace, jež obsahují takzvaný smích skrz slzy? Nacházíš si to záměrně, nebo si tě to nachází samo a ty dodatečně reflektuješ, že to tak je?

Nevím. Nevím, co odpovědět. Možná to ani nereflektuju vědomě. Ten dramaturgický rozptyl od Muž mojí ženy přes Hoří, má panenko k Válce Roseových je moc velký. Všechno jsou to smutná témata, kterým se smějeme. Ale která komedie taková není?

Kdy ses potkal s Roseovými poprvé a v jaké podobě? Předpokládám, že filmové. A zahořel jsi napoprvé? Pamatuješ si nějaký svůj první dojem?

Vlastně si to nepamatuju. Měl jsem to zasuté v podvědomí, že takový film existuje. Zaujalo mě to až teď, kdy sám jsem rozvedený (mnohem civilizovanějším způsobem) a na téma se mohu dívat s nějakým možná předstíraným nadhledem.

Myslíš, že soubor Fidlovačky spíš vzniká, nebo je ustanoven, případně v takové kategorii vůbec nepřemýšlíš a herce si vybíráš bez omezení pouze s ohledem na to, aby se hodili do dané role? Je pro tebe dlouhodobá souborová práce důležitá? V mnoha zemích s odlišnou divadelní tradicí se totiž jedná o luxus, o němž leckde ani moc nevědí, že existuje.

Divadlo Na Fidlovačce nemá soubor. Má okruh spolupracujících herců, který je mnohem elastičtější, než dříve býval. Sám si nemyslím, že souborové divadlo je nějaký velkolepý luxus. Luxus je možnost obsadit kohokoliv, kdo je pro roli ideální a má chuť s námi spolupracovat.

Máš pocit, že na začátku později eskalujícího konfliktu Roseových nalézáš něco, co znáš i ze života – ať už svého anebo to vidíš kolem sebe? A jaké jsou asi tak hlavní předměty sváru, které mohou vést ke konci vztahu, jaký na jevišti Fidlovačky předvádíme se spektakulárností hodnou imploze supernovy…?

Neměli se nikdy potkat.

Od jakého momentu je podle tebe vztah nezachranitelný a co všechno je podle tebe potřeba v takovém případě udělat pro to, aby ten špatný konec nedopadl ještě hůře, než musí, jak to vidíme u Roseových?

Od okamžiku seznámení. Tito lidé se prostě neměli potkat.

Máš rád, ať už jako režisér nebo autor, vyhraněnost, která jde na ostří, nebo si někdy libuješ v nějakých polotónech a pastelových barvách, ve kterých musí divák trochu více hledat?

Jasně, že vyhraněnost. To bych to nemohl dělat.

Co bys popřál divákům v divadle a co si podle tebe mají z představení odnést?

Skvělý zážitek a divadelní program. Jednou ho vydraží za strašný prachy.