Příběh Markéty: Proč se na Vánoce s každým tolik hádám?
Příběh Markéty (36): Proč se na Vánoce s každým tolik hádám? Zdroj: istock.com
Příběh Markéty (36): Proč se na Vánoce s každým tolik hádám? Zdroj: istock.com
Vždycky před Vánoci se s blízkými pohádám natolik, až se bojím, že už pak spolu nikdy nepromluvíme. Dobře vím, že bych měl být rozumnější.
Chtěla jsem být dokonalou manželkou, dokonalou matkou a dokonalou zaměstnankyní. Ve svém věku už vím, že to nejde, vždycky musíte něco ošidit. A právě to se mi nechce. Znovu a znovu se snažím zvládat vše na jedničku podtrženou a znovu a znovu si rozbíjím ústa. Kamarádky už mě varovaly. Být ze všech nedokonalejší může znamenat, že se z toho člověk záhy zblázní. Nevím, co se sebou, budu muset asi vyhledat psychologickou pomoc. Každý den si dávám předsevzetí, že budu na svoje okolí milá, a většinou mi to nejde. No a před Vánoci už vůbec ne. Mívám sepsaný dlouhý seznam úkolů, co všechno je potřeba udělat. Dokonce tak dlouhý, že když ho jedna kolegyně u mě viděla, málem vykřikla zděšením. Nevěřila, že tohle všechno se dá do Štědrého dne stihnout. Ale já prostě musím. Někdy ani nejdu spát, místo toho uklízím a peču cukroví.
Peču perníkové chaloupky
Mám dvě malé děti, to starší už chodí do školy, a chápavého, zodpovědného manžela. Dobře vím, že si nemám nač stěžovat a že bych měla děkovat pánubohu, že se mám dobře. Sama si to ale bohužel kazím. Například loni před Vánoci jsem si dala předsevzetí, že kromě obvyklého cukroví – mám ve zvyku péct osmnáct druhů sladkostí – upeču ještě spoustu malých perníkových chaloupek. To je složitější sladkost než všechny, které jsem kdy dělala. Dalo mi to neuvěřitelně zabrat, několik nocí jsem kvůli tomu nezamhouřila oka. Byla jsem tedy asi ještě nervóznější než obvykle. Čekala jsem od manžela pochvalu. Když chaloupky uviděl, poznamenal, jestli to prý není zbytečné. Rozčilila jsem sem, strašně jsme se pohádali a spoustu chaloupek zničili tím, že jsme je po sobě házeli. Hádka to byla tak hrozná, že jsme tím měli prakticky celé svátky zkažené.
Jsem alergická na tchyniny řeči
O Štědrý den se všichni pravidelně sjíždějí k nám, máme velký dům. Mirek, můj muž, každoročně naznačuje, že by dal přednost tomu, abychom byli v tento sváteční den sami, já však nesouhlasím. Musím se přece tím, jak dokážu dům nablýskat a kolik toho navařím a napeču, prezentovat. Jenomže mám už tradičně pocit, že mě příbuzní dostatečně neobdivují a že se mi někteří i posmívají. Moje máma ne, ta mi většinou jen řekne, že bych měla přibrzdit a tolik se nevyčerpávat, protože vypadám unaveně. Táta mluví podobně. Tchán vypadá, že je mu to, kolik energie mě stály předvánoční přípravy, naprosto ukradené, ale aspoň není drzý. Nejhorší je tchyně, ta má ve zvyku říkat: „A proč máte ten stromeček celý ve stříbrné barvě? Mně se to nějak nezdá, víc by se mi líbilo, kdyby byl pestřejší.“ Právě ona má ve zvyku ve všem, jak se říká, hledat mouchy, nic jí není dost dobré. S ní se pohádáme vždycky, i když se hlídám a krotím, jak jen umím. O švagrovi ani nemluvím, ten má ještě ke všemu hloupé poznámky. Po Vánocích jsem vždycky zralá na půlroční dovolenou. Proč jen mě moji blízcí nedokáží ocenit?
Markéta (36) z jižních Čech
Autor článku
redakce Prima Zoom
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
