Proč jsou štěňátka tak roztomilá, že byste je nejraději snědli? Vědci mají vysvětlení!
Málokoho nedojme pohled na malé roztomilé štěňátko a často zazní i věta: „To je tak roztomilé, že bych ho nejraději snědl/a.“ Stejně jako cítíte potřebu pořádně štípnout naducané tvářičky malého děťátka, protože jsou tak rozkošné. Tato intenzivní a zdánlivě absurdní reakce na něco roztomilého se označuje coby roztomilá agrese.
Katherine Stavropoulos, odborná asistentka speciální pedagogiky na Kalifornské univerzitě v Riverside, přemýšlela, proč vůbec tuto reakci zažíváme, proč náš mozek odpovídá na podobné situace tímto nečekaném způsobem. Proto provedla studii, která by pomohla tento jev lépe pochopit. Výsledky byly nedávno zveřejněny v časopise Frontiers in Behavioral Neuroscience.
Odbornice měřila, jakým způsobem zareagují neurony v mozku na vnější podněty, jakými byly v tomto případě fotografie nejvíce roztomilých zvířátek a dětí. S některými fotografiemi si ještě trochu pohrála, například zvětšila dětské oči a tváře, aby vypadaly ještě rozkošněji. Mezi tyto fotografie vložila také obrázky dospělých zvířat, která už tak roztomilá nejsou.
Pro svou studii získala 54 respondentů ve věku od 18 do 40 let, kteří si nasadili na hlavu „čepici“ lemovanou elektrodami, jež měly zachycovat reakce neuronů. Během výzkumu měli účastníci zhlédnout 4 bloky fotografií různých kategorií: roztomilá (vylepšená organizátorkou) miminka, méně roztomilá (nevylepšená) miminka, roztomilá mláďata zvířat a roztomilá dospělá zvířata.
Po zkouknutí každého ze 4 bloků byly respondentům ukázány určité výroky. Účastníci studie pak měli zhodnotit, nakolik s každým z nich souhlasí. Vybraná tvrzení byla navržena tak, aby prokázala, jak moc roztomilý jim připadal každý z bloků fotografií a jaká míra rozkoše byla v jejich odezvě. Respondenti měli také zhodnotit, jak moc je vybrané fotografie „dostaly“ a zda v nich vyvolaly takové mateřské pudy, že by se chtěli o lidská i zvířecí mláďata postarat.
Štěňátko Zdroj: iStock
Mláďata zvířat jsou roztomilejší než děti
Určitě tušíte, jak to dopadlo. Účastníci výzkumu v sobě pociťovali více roztomilou agresi tehdy, když hodnotili zvířecí mláďata. U dospělých zvířat to tolik neprožívali. Nicméně překvapující byla skutečnost, že u lidí tento vzorec neplatil. Studie neprokázala žádné rozdíly. Respondenti reagovali úplně stejně v obou případech. Tedy pokud šlo jak o miminka upravená a zkrášlená organizátorkou studie, tak i o miminka, která měla být „méně“ roztomilá, protože jim nikdo nezvětšil očička ani tvářičky.
Pomocí elektrofyziologie měřila Stavropoulos mozkovou aktivitu účastníka před, během a po prohlížení fotografií. Zjistila, že roztomilá agrese souvisí s neurálními mechanismy emoční významnosti a procesem odměňování. To znamená, že systém v mozku odpovědný za emoce a systém odměňování pracují právě tehdy, když máte pocit, že byste to roztomilounké štěňátko nejraději čapli a samou rozkošností ho spolkli.
Roztomilá agrese by měla zasáhnout také lidi, kteří si myslí, že nejsou schopni ocenit, jak moc je někdo roztomilý. Tato reakce by se tak stala jakýmsi zprostředkovatelem pocitů ohromení a uchvácení. Proto by mohla posloužit v rámci evoluční adaptace, která dokáže zajistit, že budou lidé pečovat o malá stvoření, jež považují za obzvlášť roztomilá. Roztomilá agrese proto může sloužit jako spouštěcí mechanismus, který nám umožňuje fungovat a starat se o něco, co vnímáme a považujeme za neskutečně roztomilé.
-šp-