Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
Reklama

Tereza Schillerová: Přežila jsem rakovinu, to nejhorší přišlo ale až potom

Prošla si nepříjemnou léčbou rakoviny mízních uzlin, ale i když jí lékaři oznámili, že je zdravá, pocit štěstí a radosti ze života se nedostavil. Objevila se totiž druhá stránka nemoci, kterou mnozí nevidí.
Vydáno: 31.07.2019
Tereza Schillerová: Přežila jsem rakovinu, to nejhorší přišlo ale až potom
Autor: archiv Terezy Schillerové Tereza Schillerová: Přežila jsem rakovinu, to nejhorší přišlo ale až potom
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
  • Co vás jako první napadlo, když jste se v 35 letech dozvěděla, že máte rakovinu?

Že umírám. Protože když někdo vysloví slova nádor a onkologie, tak pro lidi, kteří tuhle diagnózu nečekají, je to synonymem slova smrt. Podle mě kolem rakoviny ten mýtus stále je. Je to paradox. Všichni jsme o rakovině něco slyšeli, ale vlastně o ní nevíme vůbec nic, což je pochopitelné. Jakmile ale člověk „vstoupí do klubu“, tak zjistí, že dnes je onkologie velmi progresivní obor, který dává pacientům velkou šanci na uzdravení. Ale to mě v tu chvíli samozřejmě nenapadlo. Říkala jsem si jen, že je všechno v prdeli a že prostě umírám, a řešila jsem, jak tu budu dlouho. Jestli to bude měsíc nebo rok... A další myšlenka byla, že tu zanechám syna. Poznamená ho to, že bude vyrůstat bez mámy.To mě úplně drtilo.

  • Léčba trvala pět měsíců a prodělala jste během ní 6 cyklů imunochemoterapií (kombinace biologické léčby a chemoterapie, pozn.red). Jak se to na vás projevilo fyzicky?

Po podání chemoterapie si člověk připadá jako po mejdanu, na kterém  vypijete několik lahví vína a přidáte k tomu tvrdé drogy. Já jsem to přirovnávala i k prvnímu trimestru těhotenství. Taková ta kovová chuť na jazyku, žaludek na vodě, žaludeční nevolnosti. První týden po první chemoterapii byl nejhorší. Říkala jsem mu rakovinový těhotenský týden. Důležité je předejít zvracení. Na to mi dali v nemocnici tabletky. Pár hodin po podání se rozjela zimnice, která se střídala s návaly horka. Srdce mi bilo jako o život, anebo jsem měla pocit, že nebije vůbec. Nemohla jsem vůbec usnout. Později mi začaly padat vlasy, takže jsem si je nechala ostříhat. Zjistila jsem, že mi to vlastně sluší a navíc je to praktičtější. Když jsem se tehdy zastavila v práci, řekli mi, že vypadám jako Demi Moore. A to mě tehdy hodně nakoplo. Začala jsem používat i výrazné rtěnky. Říkala jsem si pořád, že jsem sice v průšvihu, ale neznamená to, že nebudu ženská.

Tereza se nechala ostříhat úplně nakrátko
Autor: archiv Terezy Schillerové Tereza se nechala ostříhat úplně nakrátko
  • A co psychická stránka?

Strašně mě překvapil přístup zdravotníků. Myslela jsem si, že když mám takhle vážné onemocnění, tak vstoupím do nějakého prostředí, kde budou barevné postele, sedačky, zkrátka do prostředí, které eliminuje stres. O to víc mě šokovalo, jak nedůstojně jsem se tam cítila. Hlavně chování personálu, který leckdy nereagoval ani na pozdrav. Sestra mě tehdy málem vyhodila a chovala se, jako kdybych jí tam přišla jen otravovat. A to je dost brutální pocit, když v sobě máte velký nádor, víte, že musíte léčbu nastoupit co nejdřív, a máte doma malé dítě, pro které chcete žít. A naproti vám tam vříská zdravotní sestra, která s vámi odmítá komunikovat. Měla jsem chuť se otočit a jít domů. Ale zase jsem hned poznala, že to, co budu prožívat, nebude tak růžové. Na lékaře jsem tehdy čekala tři hodiny. A tři hodiny čekání, když nevíte, jakou vám oznámí prognózu, to je takový desátý kruh pekla. Nicméně,  pan doktor byl skvělý a příjemný, dlouho si se mnou povídal a dal mi 70 % šanci na uzdravení. Já jsem ho pořád nutila, ať mi řekne sto. A on mi odpověděl, že to mi nikdo nikdy nedá. Rozepsal mi léčbu a já měla konečně  pocit, že se něco děje. Měla jsem pocit, že právě začala záchrana mého života a je o mě dobře postaráno.

Samotné léčbě předchází řada vyšetření. U mě to byl například odběr kostní dřeně. A vlastně mi nikdo moc neřekl k tomu, jak vyšetření probíhají, jestli budou nebo nebudou bolet. A z toho jsem byla strašně vystresovaná. Pamatuji si, že když jsem šla na odběr kostní dřeně, tak jsem zvracela strachy.

  • Jak probíhaly chemoterapie?

Pořád jsem měla pocit, že žiju nějaký špatný sen. Bylo to těžké přijmout i psychicky. Byla jsem taková vyjukaná, vystresovaná, nevěděla jsem, co mě čeká. Při první chemoterapii jsem si musela doslova vystát frontu na postel, připadala jsem si při tom jako v McDonaldu, byla tam spousta lidí různě rozstrkaných ve třech místnostech, vedle mě křičel na posteli nějaký starý pán, že chce krev… Cítila jsem se tam hrozně, neměla jsem žádné soukromí. Do toho jsem měla strach, jestli to zvládnu a přežiju. Navíc jsem měla pořád pocit, že tam nepatřím. Ale v momentě, kdy mi dali silnou premedikaci a klesla mi hlava, protože mě to omámilo, tak jsem zjistila, že to není sen a v ten moment mě vlastně psychicky zlomili. Domů jsem pak přišla úplně fyzicky i psychicky vyčerpaná.

  • Vašemu synovi bylo v té době 7 let. Jak na vaši nemoc reagoval?

Myslím si, že nevěděl přesně, o co jde. Zarazila ho ta ztráta vlasů, ale řekl mi, že mi to sluší, což mě utvrdilo v tom, že je to snad dobré. Ale byl zaražený, nechápal, o co jde a proč nefunguju jako dřív. Že si s ním nehraju, že jsem pořád unavená. Myslím, že to nějak přijal a pochopil, že máma potřebuje klid. Asi také vnímal, že se děje něco vážného, ale nikdy jsem s ním během léčby nemluvila o tom, že mám rakovinu. Říkala jsem mu, že jsem nemocná, beru silné léky a že to bude dobré.

  • Léčbou to ale neskončilo. Jaké to bylo potom?

Když jsem se vyléčila a řekli mi, že jsem čistá, čekala jsem, že budu prožívat větší radost. Ale když jsem vyšla z nemocnice, připadala jsem si jako nahá, hrozně ohrožená. A ptala jsem se sama sebe, co teď budu dělat. Nevěděla jsem, jestli se zvládnu znovu zařadit do životního tempa, které bylo šílené, nevěděla jsem, jestli zvládnu opět práci na plný úvazek, protože jsem byla hrozně vyčerpaná. Věděla jsem, že bych se do té práce vůbec neměla vracet. Nedělala mi dobře. Na druhou stranu jsem věděla, že potřebujeme peníze. Nebyl to vhodný čas pro velké změny.  A hrozně jsem se bála, že se ta nemoc vrátí.

Strašně jsem se v tom plácala, nevěděla jsem, co dřív. Ale bylo mi jasné, že bych měla začít u sebe. Že bych se měla vykašlat na každodenní teplé večeře a na zlozvyk typu „pořád něco musím“. Pochopila jsem ale, že něco musím změnit, jen jsem nevěděla jak. Takže jsem raději vyhledala odbornou pomoc, protože tenkrát jsem navíc měla velkou závislost na lécích na uklidnění. Do toho jsme měli problémy s partnerem, protože on mou nemoc po psychické stránce nezvládl. Doma bylo dusno, já jsem ho obviňovala, že se během léčby staral víc o sebe než o mě, že mi tu nemoc způsobil. Byla jsem nesnesitelná. A on se samozřejmě bránil. Chtěla jsem se s ním rozejít a spálit všechny mosty. Myslela jsem si, že když opustím partnera, začnu nový život, tak budu najednou neohrožená. Prostě úplný nesmysl. Postupně jsme s partnerem odkryli, že máme spíš komunikační problémy, že on opravdu tu mojí nemoc nezvládl. Tak jako já jsem se bála, že tu nebudu, tak on se bál úplně stejně, že tu zůstane sám se synem a ztratí ženu, kterou má rád. Ta nemoc je obrovský zásah do celé rodiny.

  • Jak se vám podařilo to všechno zvládnout?

Těch věcí, které jsem řešila najednou, bylo hrozně moc. Ale postupně jsem se tím prokousávala, zbavila jsem se závislosti na lécích a úplně jsem vyskočila z takové té krabičky ničivých myšlenek. A zjistila jsem, že nejhorší nemoc na světě je vlastní myšlenka, která dokáže nadělat v hlavě úplnou paseku. Takže jsem za sebou zavřela pomyslné dveře zmatku, litování se a hledání viníka mé nemoci. A když jsem jednou viděla, jak se můj partner mazlí se synem, uvědomila jsem si, že to je přece ten důvod, proč jsem chtěla žít, že to je ten moment pravého štěstí. Začali jsme žít zase jako normální rodina a mně se hrozně ulevilo.

  • V té době jste začala psát svůj blog Deník raka. Co vás k tomu vedlo?

Chtěla jsem dát ostatním k dispozici to, co jsem zažila. Byla jsem ochotná to pojmenovat hodně otevřeně, prostě šlápnout tzv. do hovna a psát o rakovině, jaká opravdu je, jaké jsem měla pocity při léčbě a co se odehrávalo v té post fázi po uzdravení. Samozřejmě jsem se bála, jaké budou reakce, ale dopadlo to dobře.

  • Deník raka vyšel i knižně, už má dva díly. Máte na ně nějaké zpětné reakce od čtenářů?

Čtenáři mého blogu mě začali hecovat, abych to zkusila vydat knižně. Nebylo to zpočátku jednoduché, ale nakonec jsem měla štěstí na nakladatele a kniha vyšla asi rok poté, co jsme si plácli. Byla úspěšná, i když to nebyl bestseller, protože ne každý si chce číst o rakovině nebo je na to dost silný. Lidé mají strach, co se dočtou. Pak mi ale přicházely velice pozitivní ohlasy. Lidé mi psali, že si z té knížky odnesli nejen pocit, že vědí, o čem život je, ale dávala jim i pocit velké naděje. Na základě toho jsem si i nechala vytetovat na ruku „Kde je život, tam je naděje“, což se váže k prvnímu dílu Deníku raka. V té době byl můj blog už opravdu hodně čtený, tak jsem si řekla, že by bylo fajn, kdyby vyšlo knižně i to, co jsem prožívala po té léčbě, protože jestli je léčba emocionální houpačka, tak fáze po léčbě je horská dráha. Člověk má strach z toho, že se nemoc vrátí, má pocit, že by měl v sobě něco změnit, takové ty zajeté vzorce. Člověk vlastně zjistí, kdo ve skutečnosti je.

Jsem ráda, že knížka Deník Raka se postupně stala i takovým studijním materiálem pro budoucí zdravotníky, jak komunikovat s pacientem. Mně léčba hodně psychicky poznamenala, protože jsem si odnesla obrovské trauma z oznámení diagnózy. To mi tenkrát podal jeden mladý chirurg dost nešťastně, takže já jsem vážně uvažovala o tom, že vyskočím z okna. A jsem ráda, že jsem dostala možnost vystoupit na přednáškách před budoucími mediky i zdravotními sestrami, kde jim čtu úryvky z knihy. A když oni to slyší takto bezprostředně, jsou za to moc vděční.

Fotografie z titulní stránky knihy Deník Raka
Autor: archiv Terezy Schillerové Fotografie z titulní stránky knihy Deník Raka
  • Jak jste to po vyléčení zvládala v zaměstnání?

Pracovala jsem v korporacích, byla jsem neustále na telefonu, pořád jsem něco řešila, i během dovolené. Po nemoci jsem začala vnímat, jak je prostředí, kde jsem pracovala toxické. Pořád jsem sbírala odvahu, až mi jednoho dne bouchly saze a dala jsem výpověď. Bez toho, že bych měla jinde nějakou dojednanou práci. A cítila jsem, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem pro sebe mohla udělat. Našla jsem si konečně práci, kde jsou lidé, kteří se k sobě chovají hezky, takže jsem díky tomu mohla začít realizovat spoustu vlastních projektů. Navázala jsem spolupráci s různými časopisy, začala jsem psát novou knihu, což mě hrozně baví a naplňuje a věnuju tomu hodně volného času. Až mi lidé z mého okolí říkají, ať si dám pozor a víc odpočívám, že by se mi ta nemoc mohla vrátit. Ať jsem ráda, že jsem zdravá. Jenže právě proto, že jsem zdravá, budu dělat to, co chci já, a sama si budu určovat tempo, protože mi to takhle vyhovuje a dělá mě to šťastnou.

  • Máte nějaké sny, které byste si chtěla splnit?

Chtěla bych ještě cestovat, protože ráda poznávám svět. Ale nemám nějaké dlouhodobé sny. Možná to zní jako klišé, ale snažím se žít přítomnými okamžiky. Chtěla bych hlavně psát knížky, které si najdou své čtenáře a nějakým způsobem jim pomůžou. Terapie sdílením je moje parketa. Chtěla bych lidem předávat své myšlenky a postřehy. Často všude říkám: „Pokud se vám zdá, že byste ve svém životě měli něco změnit, tak se vám to nezdá.“ Vnímám kolem sebe spoustu nešťastných lidí, kteří nevědí, jak z toho začarovaného kruhu ven. A já mám potřebu dodat jim odvahu a jsem ráda, když někoho můžu inspirovat. Protože si myslím, že je škoda prožít život nešťastně a ztotožňovat se s pravidly, se kterými nesouhlasím. Chodit do práce, ze které se mi dělá zle od žaludku, na místa, která mě dělají nešťastnou, trávit čas s lidmi, kteří ze mě vysávají energii, je prostě blbost.

Knihy Terezy Schillerové
Autor: archiv Terezy Schillerové Knihy Terezy Schillerové

Tereza Schillerová

Narodila se v roce 1980 a jak tvrdí, prošla si hned několika pekly – rakovinou mízních uzlin, náročným zdravotním systémem a i tím vnitřním myšlenkovým, když se srovnávala s nemocí a také s obdobím, které následovalo po léčbě. Ze všeho vybrusila prozatím jako vítězka s větší sbírkou rtěnek, které se pro ni staly symbolem ženství a odměnou za každou prodělanou chemoterapii. V roce 2016 založila velmi úspěšný osobní blog s názvem Deník raka, který vyšel i knižně ve dvou dílech. V září jí vyjde první neautobiografický román Princezna Psycho.

-ak-

Článek je zařazen v: Deník raka, rakovina, léčba rakoviny, Tereza Schillerová
Reklama