Exkluzivní rozhovor s Evou Hecko Perkausovou o svatbě: A teď jsou na řadě děti!
Rozhovor s Evou Perkausovou o svatbě v exotice
Moderátorka zpravodajství CNN Prima NEWS Eva Perkausová si na Mauriciu v tichosti vzala svého dlouholetého partnera, podnikatele ukrajinského původu Ivana Hecko. Krásná blondýna změnila jméno a prozradila, jaká byla intimní svatba na pláži.
- Bojovala jste někdy s předsudky?
Moc ne. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. (směje se)
- O krásných ženách se automaticky říká, že jsou i hloupé. Vás to nepotkalo?
Říká se to. Myslím, že mnoho žen, které jsou krásné, s tím zápasí, ale s tím se člověk asi naučí žít.
- Potkáváme se v kosmetickém institutu, ale zajímavé je to, že ačkoliv si o vás mnoho lidí musí myslet, že před zrcadlem trávíte hodiny denně, vy na to vůbec nejste.
To je pravda. Myslím si, že na to žena přijde věkem, čím je člověk starší, tím více péče o pleť, vlasy a celkově vzhled vyžaduje. Ale já zatím nepociťuji, že bych musela vzhledu věnovat několikahodinové procedury. Jsem věrná léta letoucí jednomu krému za pár korun a jsem s ním spokojená, ale samozřejmě že se to časem nejspíš změní.
Máte skvělou postavu, ale obávám se, že vy jste ten typ, co cvičit vůbec nemusí. Pletu se?
Nevím, jestli nemusím, ale vystihla jste to úplně správně, necvičím hodně, cvičím opravdu málo. Většinou se mi stává, že během rozhovoru novináři poznamenají, že pořád cvičím, běhám, chodím do fitka. Ale opak je pravdou, běhat jsem byla naposledy v létě. Od té doby jsem běhat nebyla, protože byla zima a mě prostě v zimě ven jen tak někdo nevytáhne. Tak jsem zvolila fitko, ale nejsem typ, co by posiloval, takže se spíš projdu pět minut na páse. Genetiku mám dobrou po mamince, tělo zatím drží. Neomezuji se ani ve stravě. Jsem vášnivý jedlík. (směje se)
- To naše čtenářky potěší.
(směje se) Na druhou stranu mě všichni upozorňují na to, že až přijde třicítka, bude všechno jinak. Tak jsem zvědavá.
- Nedávno jste byla na dovolené na Mauriciu, kde jste se v tichosti vdala. Byl to spontánní nápad?
Přestože jsme spontánní povahy a horkokrevné hlavy, byl to nápad plánovaný dlouho dopředu. Když plánujete sňatek v zahraničí, musíte tomu přizpůsobit dokumenty, razítka a strávit nějaký čas na úřadech. Takže na Mauricius jsme s tím nápadem už přijížděli.
- Svatba proběhla na pláži, to chce trochu jiné svatební šaty než do kostela. Jak jste je vybírala?
Nebyla jsem ani ten typ nevěsty, že bych chodila několik dní po sobě vybírat šaty. Kdysi jsem měla představu mít obří sukni a celkově princeznovský styl šatů, ale to svatba v zahraničí neumožňuje. Takže jsem z takových kritérií ustoupila a zvolila jsem variantu k pláži, lehčí sukni, korzetový střih, který mi jako ženě lichotí a mám ho ráda. Něco, v čem se budu cítit dobře a co je přizpůsobené svatbě u moře.
- Vymýšlela jste i oblek ženichovi?
Ženich samozřejmě moje šaty neviděl, to se dodrželo. A jeho oblek jsme konzultovali také dopředu, protože přece jen je svatba v zahraničí něco jiného než u nás, takže člověk netuší, jestli má mít černé kalhoty, bílou sukni, jestli musí mít přímo oblek nebo to může být ležérnější. Čerpali jsme inspiraci na internetu. Z devadesáti procent je všude doporučováno mít světlé oblečení kvůli slunci. Takže jsme zvolili bílé kalhoty a bílou košili v ležérním stylu.
- Svatba v zahraničí přináší vždy dilema, jak naložit se svými blízkými. Na svatbě nemohou být všichni, navíc rodina vašeho manžela žije na Ukrajině. Jak jste to řešili vy?
Já jsem říkala, že uděláme oficiální svatbu na Mauriciu, kde jsou oficiální svatby možné, a poté uděláme velkou hostinu, kam pozveme rodiče, sourozence, kamarády a kamarádky. Takže hostinu pro všechny, kde promítneme fotky ze svatby, aby všichni měli představu o tom, jak to bylo krásné.
- Svatba na pláži asi přináší trochu jinou intimitu než ta formální. Jaké to bylo?
Do poslední chvíle jsem vůbec nepociťovala nervozitu, ale to mám i před moderováním. Jakmile se rozsvítí červená, mám zdravou trému, která po pár vteřinách ustoupí. Jakmile jsem přicházela k oltáři, tak mě sevřela nervozita. Když jsem k němu došla, nervozita opadla. Podívali jsme se na sebe s manželem, vyslovili jsme své sliby a vyznali si lásku. Všechna nervozita v ten moment odešla a přišlo totální štěstí.
- Co pro vás tedy teď znamená manželství?
Překvapuje mě, že lidé, kteří vědí o svatbě, se mě ptají, jak se cítím. U mě ale nic nového není kromě toho, že jsem paní, což se mi v sedmadvaceti letech říká těžce. (směje se) Kromě toho, že jsem manželka a mám manžela, časem může přijít rodina. Děti do budoucnosti chceme a přejeme si, aby se narodily do rodiny. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se vzali. Cítím se pořád stejně, akorát jsem teď paní Eva Hecko Perkausová.
- Vždycky jste chtěla být mladou nevěstou a maminkou?
Vždycky jsem chtěla mít dříve děti, dříve být vdaná, ale tím, že jsem měla možnost práce v Showtime a zpravodajství, jsem se nejdříve chtěla zabydlet na moderátorské židli. A až se vše usadí, přejít do té rodinnější stránky, mít manžela a děti. Vždy jsem to chtěla stihnout do třiceti, takže svatbu jsem stihla — a teď přicházejí na řadu ty děti, což zaměstnavatelé většinou neradi slyší. (směje se)
- Vedle sebe máte kolegyni Gabrielu Laškovou, dnes už dvojnásobnou maminku, přemýšlela jste, jak se dá práce ve zpravodajství zvládnout s dětmi?
Přemýšlím o tom velmi často. Nejhorší je, že žena má vždy nějakou představu o tom, jak bude její mateřství vypadat. Ta představa se po narození dítěte samozřejmě může změnit, dítě vyžaduje stoprocentní péči, nedejbože může být nemocné… může se stát cokoliv. Moje aktuální představa je taková, že jakmile by mi to můj zdravotní stav umožnil, chtěla bych jít do práce co nejdříve. Spoléhám na manžela, o kterém vím, že bude skvělý otec a mám od něj stoprocentní podporu i v tom, že kdybych potřebovala odběhnout od dítěte, můžu se na něj v péči spolehnout. Člověk ale nikdy neví, jak to bude. Nejraději bych chtěla skloubit obojí, ale vím, že je to náročné.
- Existuje nějaký moment ve vašem pětiletém vztahu s dnes už manželem, kdy jste si uvědomila, že tohoto muže si vezmete?
Konkrétní moment nebyl, většinou to pár zjistí až po nějaké době, když se ukáže, že to není poblouznění. Člověk zjistí, že má ve druhém oporu, že s ním chce trávit čas a celý život. Je tam hodně lásky, ale samozřejmě i hádky, což je ve vztahu normální.
- Zmiňovala jste, že jste oba dva tak trochu horké hlavy.
To jsme. Sousedi to vědí. (směje se) My se opravdu nenudíme, máme takový vztah, jaký jsme ho měli na začátku. Vše je živé, těšíme se na sebe. Říkáme si, jak je hezké, že za sebou vždy jezdíme jako na první rande. Jezdíme na rychlou kávu během dne, abychom se viděli, chvátáme po práci brzy domů. Za těch pět let láska neuvadá — a to nám moc vyhovuje.